O mně

Pokud vám mé názory nevoní, zacpěte si nos.

Pokud vás zajímá moje maličkost, spíš než nudná fakta a seznamy (ne)úspěchů vám nabídnu pohled do mé šedé kůry mozkové. Ať si uděláte představu.

I když mě život a nutnost naučili předstírat opak, jsem, a vždycky jsem byl introvert. Nevím, jestli je to povahou nebo výchovou. Už od školy jsem byl nadprůměrně vysoký, proto jsem byl hned vidět – obzvlášť, když jsem toužil splynout v davu. Raději pobývám v ústraní, než ve středu pozornosti a možná i proto mám blíž k projevu psanému, než verbálnímu.
Psát jsem začal až ve dvaceti letech. Kdybych začal dřív, kde bych teď mohl být, říkal jsem si kolikrát – ale lepší najít si koníček pozdě, než nikdy. Do té doby jsem nevěděl co se sebou (nebo věděl, ale už tenkrát mi něco říkalo, že do budoucna nebude mít kariéra alkoholika velký potenciál), ale ihned, jak světlo světa spatřilo první odstavec mé první povídky, věděl jsem, že v textu se skrývá smysl mého bezvýznamného (vysvětlím později) života.

Co jsem zameškal, začal jsem rychle dohánět. Nebyl v tu dobu na webu kurz (zdarma) či článek o kreativním psaní, který bych nepřečetl, ani titul v knihovně, který bych si nezapůjčil (bohužel jich tolik jich nebylo). Četl jsem, psal nebo se vzdělával každou volnou chvíli – ať už na záchodě, při obědě nebo ráno před prací. I nedostatek talentu se dá nahradit pílí, tvrdí někteří spisovatelé. Tuším, že právě Jack London prohlásil, že psaní je jen řemeslo. A právě tato slova pro mě byla největší motivací. Nadějí, že i pokud se přirozený talent někde neobjeví, nevynakládám svou energii nadarmo (nechme stranou to, jakým zdrojem vědění, zábavy a fantasie tento koníček je).

Některé návyky mi zůstaly do dneška, i když udělat si čas na knihy je čím dál těžší.

Od doby začátků už uběhlo pár let a výsledky se pomalu ale jistě dostavují. Zatímco své prvotiny jsem nedokázal vnutit ani svým nejlepším přátelům, dnes mě těší narůstající počet čtenářů a spokojené recenze. A ty jsou pro mne, jako pro každého pisálka, tou největší odměnou.

Jako mnoho mě podobných jsem byl i já uchvácen Kulhánkovou tvorbou a to mě nikdy úplně nepustilo. Po něm jsem pokračoval Žambochem, Moudrým, Kopřivou, Kotletou, Neffem, Procházkou. Troufám si říct, že jsem si od každého vzal něco a nyní se pokouším tvořit díla, která bych charakterizoval asi jako splatter hard sci-fi s prvky fantasy.

Proč právě fantastika? Vždycky mě fascinoval vesmír a technologie. Kolik hodin jsme s přáteli trávili filozofováním na téma nekonečný vesmír, relativní rychlost světla nebo existence mimozemských civilizací? Dost. A jako vždy jsme se nikam nedostali. Ale pokaždé to stojí za to, utéct z všedního, přízemního života a namísto povrchních problémů se na chvilku zamyslet nad tím, kde jsme se tu vzali a kam směřujeme.

A technologie? Neméně zajímavé téma. Pamatuji si ještě, když neexistovali mobilní telefony a jediný způsob, jak někoho kontaktovat, byl přijít za ním a zabušit na dveře (nebo zazvonit). Použít k tomu internet by nebylo příliš efektivní – zdlouhavé loadování Windows 98, maximální rychlost stahování 7kb/vteřinu a modem, řvoucí jak mučené zvíře nebylo zrovna přívětivé uživatelské prostředí.

Rychlý vývoj posledních let nám mění svět před očima. Je to jistě fascinující, ale je to tak správné?

Zde naleznete velice zajímavé komentáře na podobné téma (článek: Dítě má běhat venku. Tak jaké programování?).

Mnozí si myslí, že ne. Myslí si, že překračujeme etické i morální hranice a že zapomínáme na staré hodnoty. Často se setkávám s negativními názory na smartphony a jiné masově rozšířené technologie. Svět není černobílý a negativní vlivy jako závislost či odloučení od reality jsou aktuálním tématem. Není snadné nalézt hranici. Do jaké míry je technologie přínosem? Do jaké míry je vhodné zasahovat a měnit přírodu? Je v pořádku zachránit život umělým orgánem? Zřejmě ano. Je v pořádku nasytit hladovějící geneticky upravenými rybami? Tam už tak jednoduchá odpověď nebude.

Evoluce do nás vložila strach z neznámého, z nového. Nic se ale nesmí přehánět. Skepticismus je na místě, pokud se za ním neschovává strach ze změny. Vývoj nelze zastavit a konzervatismus není řešení. Jestli nechceme stagnovat, jestli se nechceme uzavřít v bublině blaženosti (jako lidé ve městě Diaspar), jestli se má lidská rasa vyvíjet, musí jednou překonat hranice vědy, přírody i vesmíru. Proto věřím tomu, že vývoj technologií by měl být prioritou a že jen progresivní přístup může zachránit lidstvo před sebezničením. Jsme přeci jen stále civilizací typu nula. (Chcete vědět víc?). Jenže s tím jde samozřejmě ruku v ruce i změna společnosti, změna celkově.

Kolikrát jsem se dozvěděl, že nějaký z mých sci-fi nápadů už vlastně existuje nebo dokonce dávno existuje? Pokrok nás překvapuje na každém kroku, nové objevy kolikrát překonávají nejdivočejší vize. Je neskutečně obtížné odhadnout, jaké objevy změní svět za sto let – proto je to tak fascinující. A proto zůstává tolik místa pro fantazii.

Raději se vyhnu prognózám, ale představa, že za sto let budou mezi námi běhat první kyborgové a ve vzduchu létat auta, není zas tak přemrštěná.

Velmi fandím kryptoměnám a Bitcoinu (i když ten později zůstane výjimečný pouze svým prvenstvím). Ne jen proto, že je to něco nového, ale proto, jak špatný je aktuální ekonomický model. (Chcete vědět víc?) – v tomto konspiračním dokumentu je hezky vysvětleno, jak se to s těmi papírovými penězi vlastně má. (Fajn, konspirační dokumenty nelze brát stoprocentně vážně – ale stejně tak je nelze stoprocentně zamítnout.) Navíc korupce a bankroty celých států nejsou žádné konspirace, ale holý fakt.

Není už na čase zbavit se bank a svoje peníze skutečně vlastnit? Platit elektronicky doopravdy, ale ne jenom jako? Pokud vás to zaujalo, doporučuji nastudovat kryptoměny IOTA a NANO.

A když jsme u toho Zeitgeistu, nedá mi, abych se nezmínil o náboženství a mém pohledu na život po životě.

Dle mého názoru je náboženství dokonalý systém, jak ovládat masy. A jak vydělat peníze. Jsem hrdý na Českou republiku jako jednu z nejateističtějších zemí. Souhlasím s názory Dr. House a Billa Mahera – podle kterého je „náboženství porucha myšlení a brání lidem používat selský rozum.“ (Chcete vědět víc?)

Dobře, to je náboženství, ale dokážu se smířit s absencí bílého světla na konci tunelu? Na to tak jednoduchou odpověď nemám. Sice je nekonečná temnota jediným logickým vysvětlením (pro mě), ale také vysvětlením depresivním. Rozum mi říká, že nás po smrti nic nečeká. Že je to nepředstavitelné? A je? Použiji pomůcku, kterou jsem vložil do knihy Clona: Pamatujete si, jaké to bylo den předtím, než jste se narodili? Rok? A tisíc let? A milion? Asi chápete pointu. Nijaké. Neexistovali jsme, proto pro nás neexistoval ani čas. Pokud člověk tohle přijme, dokáže si představit, co po smrti bude. Nic.

Nepřijde vám to děsivé? Když se ptám lidí kolem sebe, odpovídají mi, že ne, nebo, že na to vůbec nemyslí. A tak je to asi správně. Člověk by zřejmě měl přemýšlet nad tím, kde vydělá peníze na dovolenou, co bude mít dneska k večeři a nezaobírat se věcmi, které nedokáže změnit. Mě to však nedá a občas se nad tím pozastavím. Ještě, že nepropadám depresím a jsem v jádru (někde hluboko) optimista.

Proto jsem se rozhodl, že budu zcela nelogicky věřit v nějakou neidentifikovatelnou vyšší sílu, která mne po smrti provede dalším dobrodružstvím. Vzal jsem si něco z přednášek Davida Ickeho (Chcete vědět víc?) a přetvořil to do vlastní teorie (víry). Tu zde nebudu publikovat, je to jen má osobní berlička, o kterou je mi pohodlné se opírat. Teď možná cítíte závan pokrytectví, ale snad tomu tak není. Je totiž velký rozdíl mezi náboženstvím a vírou v něco, čemu můžete a nemusíte říkat Bůh. Přesto bych se neoznačil za agnostika, ale za ateistu. Za ateistu, který nemusí mít pravdu.

A nyní se širokým obloukem dostáváme zpátky k psaní. Konkrétně k jednomu z důvodů, proč mě to tak baví: Něco po mně zůstane. Lidé se často ženou za prací a za penězi a potom zemřou a jejich odchodu si skoro nikdo nevšimne, nebo na ně rychle zapomene. Nenamlouvám si, že u mě to bude jinak, i když je to hezký pocit, že alespoň něco přetrvá. A to přesto že, když se to vezme do důsledku, na ničem z toho nezáleží. Čas zabije všechno. Vzpomínky, knihy, civilizaci, planetu Zemi a nakonec i vesmír. Nic nemá cenu, a ve výsledku nezáleží na ničem z toho, co uděláme. Není žádný smysl života, protože všechno jednou skončí. Když bychom tomu uvěřili, mohli bychom si dokonce říct, že nezáleží ani na tom, jestli žijeme nebo se zabijeme, jestli zplodíme potomky, jestli se budeme mezi sebou vraždit nebo si navzájem pomáhat. Ale to už je na jeden článek až moc filosofie.

To, co se mi líbí na lidech je to, že i když tohle všechno vědí, přesto dokáží pokrčit rameny a jít se večer opít do hospody.

Správný výklad toho všeho je asi ten,  že právě proto, že jsme jen tady a teď, musíme si život pořádně užít, konat dobro a být šťastní.

Své myšlenkové natřásání ukončím tím, jak se snažím žít já: Tak, abych ničeho nelitoval. Tohle motto mi mnohokrát v životě pomohlo. Hlavně překonat strach v situacích, kdy by bylo jednodušší otočit se a vzdát.

Díky tomu, že jsem to neudělal, se mám tak, jak se mám a jsem s tím spokojený.

 

 

Na závěr bych rád něco řekl začínajícím spisovatelům. Máte pocit, že máte světu co říct? Že se potřebujete vyjádřit? Chcete být kreativní a něco dokázat? Jedna rada pro vás: Nedělejte to, žádnou konkurenci tu nepotřebuju. 🙂

9.7.2017


Zajímá vás něco? Napište.

Aktualizace:

15.09.2017 – Oženil jsem se. Svatební noviny zde. Pár fotek ze svatby zde.

11.10.2017 – Další dokument, který mě donutil nenávidět o trochu více: Válka, kterou nevidíte.

30.10.2017 – Navštívili jsme Tel Aviv, Jerusalem a Eilat v Izraeli, fotky na mém FB zde.

30.09.2017 – Objevil jsem kryptoměny a stal se závislým 🙂 XMR, NANO, IOTA, GRC rulles!

12.09.2018 – Narodil se nám Vítek!