Přeběhnout pár pustých špatně osvětlených ulic. Klást jednu nohu před druhou. Dál, pořád dál, než kapsle vybouchne.
Tlaková vlna provázená mohutným zahřměním ji srazila k zemi. Záda jí pokropila sprška drobného skla. Mrazivý vzduch rozřízly kotouče těkajících barevných světel, rozječely se sirény. Hlasy v dálce se splétaly do chaotického šumu. Vyškrábala se na kolena. Vzhlédla právě včas, aby nad hřebeny střech spatřila rychle se rozplývající oranžovou záři. Modul zničen. Koráb touto dobou opouští orbitu. Prokličkuje mezi oběžnicemi a smetím, než zamíří k nejbližšímu uzlu. Tentokrát bez ní. Prsty promnula naběhlou jizvu po implantátu v zátylku. Než utekla, zahrabala tu věc do kontejneru s palubním odpadem. Do tří dnů ji spálí.
Dovrávorala k napůl zřícené zídce. Skrze trhliny zalátané pletivem zahlédla zaplevelenou průmyslovou plochu. Vypadalo to tu pořád stejně. Zaslechla zvuk blížícího se vozu, ale stihla se protáhnout dřív, než by ji světla reflektorů ozářila. Chvíli se krčila za zdí a srdce jí divoce tlouklo. Pak přeběhla k hangáru. Ignorovala vrata zajištěná velkým rezavým řetězem. Zanořila se do křoví a prodírala k nízkému přístavku klimatizační jednotky. Za drátěnými kryty zahlédla siluetu tří mohutných vrtulí. Uprostřed betonové podlahy čekal otevřený poklop. V úzké šachtě sestupovala po železném žebříku. Nohy a ruce jí trnuly. Jakmile došlápla na pevný terén, oslepilo ji prudké světlo.
Uchopilo jí několik párů rukou. Cosi jí hodili na hlavu a táhli ji dál. Ne, že by to nečekala, ale stejně ji to zaskočilo. Vzpínala se ve snaze se vysmeknout „N-nechte m-mě!“ vykoktala. „M-musím m-mluvit s Derrikem. Řekněte mu, že je tu Yola.“
Ruka obepínající její předloktí ji bolestivě sevřela. „Jenom klid,“ zasyčel ten chlap a táhl ji dál. Mohli by ji tu vodit celé dny, stejně by ji nezmátli. Pochopila, že míří do karanténní sekce.
Víčka přilepená náplastí bolela. Sondy zavedené do svalů brněly, snímače přilepené ke kůži svědily.
„Takže si to zopakujeme. Tvoje zařazení?“
„Servisní sekce RUT, bitevník Heribides 12, dok Zediver,“ recitovala.
„Důvod příchodu na Cevisan.“
„Už jsem to říkala třikrát,“ vydechla unaveně. „Návrat do hnízda.“
„Popiš způsob útěku.“
„Je to rok, co se pokazil můj implantát. Stála jsem ve strojovně a v ruce držela čistící pistoli. Byla jsem tam sama. Na pultu leželo nějaké zařízení. Nejspíš jsem zavadila o spínač a dostala ránu…“
„Popiš to zařízení.“
„Skříňka s kabely a spínači. Nevyznám se v tom! Během několika dní jsem si vzpomněla na svoje pravé jméno. Chtěla jsem se vrátit, ale trvalo mi rok, než…“
„Cevisan není na seznamu monitorovaných světů,“ přerušil ji.
„Ale kdysi byl,“ namítla. „Kapitán Kevanan má v Boveře oblíbenou putyku. Tentokrát přiletěl Pelyňkový festival. Na orbitu zůstali jen androidi a já. Z jedné servisní kapsle jsem odpojila řídící jednotku a…“
„Servisní kapsle?“ chraptivý hlas tazatele se třepil nedůvěrou.
„Jednomístný modul spojený magnetickým mostem s křižníkem. Čistí povrch od natavených zbytků kosmického smetí. Má omezenou zásobu paliva a manévrovací trysky. Ukryla jsem se v kapsli a počkala, než se Kevanan s důstojníky z Bovery vrátí. Jakmile loď opouštěla orbitu, odpojila jsem magnetický most a nechala kapsli padat. Nad oceánem jsem zapojila trysky a nasměrovala se na Genken. Nejtěžší bylo odhadnout trajektorii, aby to vypadalo jako nehoda…“
„Geniální!“ Z hlasu stříkala jízlivost. „Chceš mi říct, že jsi přeletěla v tom kafemlejnku přes Šedé moře a bez pořádné navigace a ve tmě trefila na předměstí staroslavného městečka Genkenu?“
„Přesně tak,“ odsekla. „Cevisan dobře znám a celý rok jsem se pečlivě připravovala. Po přistání jsem nechala vybouchnout zbytek paliva.“ Byla na sebe tak pyšná. A místo, aby jí poklepali na rameno, dělají si z ní srandu?
Polohlasně se o něčem dohadovali. Pak ucítila, jak jí zvedají hlavu. Drsné konečky prstů pomalu přejely reliéf jizvy na zátylku, až zabrousily k pevnému uzlu jejího šátku. Co ještě, sakra? Vzorky tkání už jí odebrali. „Nedělejte to,“ zapředla varovně.
Zaslechla otrávené zafunění, když se nedařilo uzel rozvázat. Cosi kovově cvaklo a šátek byl stržený z její hlavy. Frustrovaně zasyčela, když jí tytéž prsty přejely po nakratinko ostříhané lebce. Praskavý zvuk a bolestivý výkřik. Ten, co se jí předtím dotýkal, se skácel na zem. Ve změti nadávek a poplašeného štěbetání ho táhli pryč. Jináda?…Ostříhaná a žije?… Nesmysl… Derrikova sestra?
Do předloktí jí zabodli ostrou jehlu.
Když se propadala do nevědomí, napadlo ji, že byla chyba se vracet. Co si, sakra, myslela? Že ji přijmou s otevřenou náručí? Ještě včera měla její existence řád, byť na její ochotu se nikdo neptal. I když byla méně než otrok, na určité jistoty se mohla skálopevně spolehnout. Dnes nemá jistého vůbec nic.
Tentokrát ji probudil někdo jiný. Jeho hlas byl jako samet. Náplasti z víček jsou pryč. Na krku ucítila chladný kov obruče poutající hlavu k podložce. Nad sebou viděla jen bílý strop se sadou světel.
„Co se stalo s Derrikem?“ vydechla.
„Co s ním máte společného?“odpověděl otázkou ten s hladivým hlasem.
„Měli jsme stejného otce. Jeho matka byla stromista, moje byla jináda.“
„Proto vás stříhání nezabilo,“ konstatoval ten hlas.
„Ovšem,“ odsekla. Toto téma ji pokaždé rozruší. Čistokrevná jináda po tom, co ji zbavíte vlasů, zemře. Právě pro čarovné vlasy, ze kterých se tkají látky s perlovým leskem, vivané jinády vyhladili. Košile z jinádích vlasů u smrtelníků zastavuje stárnutí a chrání je před nakažlivými chorobami. Ne náhodou je nosí ti nejmocnější vivanští potentáti. Vlasy na hlavě jinády jsou „živé“ a nabité energií. Každý, kdo za ně Jinádu svévolně „zatahá“, obdrží ránu. Proto ji kapitán Kevanan stříhal v izolačních rukavicích… Ne, teď na to nebude myslet. „Nechtěla jsem nikoho zranit,“ dodala. „Nemůžu to kontrolovat, když jsem ve stresu. Ten pitomec měl štěstí, že jsem ještě slabá.“
Do jejího zorného pole se snesl obličej. Tmavé obočí se klenulo nad očima barvy jantaru, které zářily zájmem. Až nepřirozeně pravidelné rysy tváře naznačovaly wemurský původ. „Ten pitomec, kterého jste zranila,“ ušklíbnul se krasavec, „je velitelem zdejšího hnízda.“
Yola se otřásla zklamáním. S hrůzou jí došlo, že veškeré její plány návratu obsahovaly předpoklad, že v tomto hnízdě stále velí její bratr. „Ó, tak to se poníženě omlouvám, že vůbec obtěžuju!“ vyprskla. „Měla jsem Kevanana požádat, aby mi dal ten implantát opravit.“
Wemurova tvář se zavlnila emocí, kterou Yola nedokázala rozeznat. Náhle byl odstrčen stranou. Jeho místo zaujal zamračený chlap. Lesklé brýle s temně zelenými skly seděly na pevném nerovném nose. Jeho obličej se téměř ztrácel ve změti rozcuchaných prošedivělých vlasů a vousů. Jednu ruku měl zavěšenou v pěnové ortéze. Postojem i výrazem obličeje vysílal bezeslovný signál typu zapleť se se mnou a donutím tě sežrat vlastní játra. „Nastrčili tě na nás,“ zavrčel.
Drsný hlas a zraněná ruka. Takže velitel osobně. „Kdybych mluvila,“ namítla, „zničili by vás už dávno. Kde je můj bratr?“
Velitel znechuceně zkřivil rty. „Odvažte ji,“ štěkl.
Pouta povolila. Zelenovlasá žena se šikmo posazenýma šedozelenýma očima, jemně zvrásněnou okrovou pletí jakou mívají stromisté, pomohla Yole na nohy a dovedla ji k bíle polstrované pohovce. „Přinesu teplé maté,“ řekla konejšivě.
Bílé stěny, naleštěná podlaha. Zářivě čisté police. Ošetřovna a výslechová místnost v jednom Yole připomínala interiéry vivanské lodi. Zatočila se jí hlava z toho, jak se to tu změnilo. Kdysi tu byl jen syrový beton, místo nábytku používali vyřazené palety. Sto padesát let žila v bublině a život šel zatím dál.
Její pohled upoutal ten hrubián, co mu říkali velitel. Stál opřený o pult s rukama založenýma na prsou. Tvářil se tak, jako kdyby mu ze zadku trčela krihonitová nálož. „Derrik zahynul v systému Obeu před patnácti lety,“ řekl. „Byla to past. Já ho varoval, ale ten idealista byl do poslední chvíle přesvědčený, že tam najde Adwu-Dekhena. Je líto.“
Yola otevřela pusu a neschopná slova civěla na zeleně zatmavená skla jeho brýlí. Kdyby měl aspoň trochu slušnosti, nebyl by nosil brýle, skrze které mu není vidět do očí. Cože to říkal? Ne, to nemůže být pravda. Její bratr je bojovník. Byl silný a mazaný a tak vzdělaný…
„Nechal tu tkáňové vzorky,“ pokračoval. „Genetický skreening vaši příbuznost potvrdil, ale potřebuju důkaz, že nejsi další larva, kterou nám vivanští nasadili do kožichu. Předem upozorňuju, dámo,“
„Yolanda,“ sykla zaraženě Yola. „Jmenuju se Yolanda.“
„Předem upozorňuju, dámo,“ ignoroval její námitku, „že já na bájná zvířata typu Adwu-Dekhena nevěřím. Nikdo, než my sami, nás před vivanskou tyranií nezachrání. Tudíž si tisíckrát rozmysli, než na mě vybalíš nějakou úžasně lákavou historku o dokonalé zbrani na nějaké bohy zapomenuté planetě, na které by na nás čirou náhodou čekala vivanská přepadová flotila…“
„Žádnou takovou historku nepřináším!“ vyprskla. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Derrik je mrtvý? Zůstala úplně sama? „Byla jsem neutralizovaná,“ zamumlala s pohledem upřeným do nablýskané bělostné stěny. „Probrala jsem se a naplánovala útěk! Nikdo mě sem neposlal!“
Tatáž stromista, která se Yoly ujala ve vyšetřovně, ji ubytovala v modře vymalovaném pokojíku. Zařízený stolem, židlemi, postelí, pohovkou a skříněmi připomínal spíš hotelový pokoj. Pak zelenovlasá přinesla jídlo a nechala Yolu v klidu. Dveře na chodbu nezamkla. Yola nahlédla ven a téměř se přerazila o vysokého šlachovitého chlapa, s kůží nakrabacenou do vrásek, co se povaloval na prahu. Stromista v mužském provedení se na Yolu bezelstně podíval a zabručel: „Nic osobního breberko. Jenom předběžná opatrnost.“
Naštvaně dveře zase zavřela. V posteli se stočila do klubíčka. Nevěřila, že se jí podaří usnout, protože její hlava bzučela nevyslovenými otázkami…
Probudila se malátná a otupělá. Zelenovlasá se znovu objevila s jídlem. Ale tentokrát se tvářila mnohem veseleji, jako kdyby se okolnosti změnily. Jmenuju se Drue,“ zašvitořila. „A ten moula na chodbě je můj mladší bratr Landon.“ Zatímco Yola snídala, Drue se usadila na prádelník a spustila: „Je skvělé, že jsi tady. Derrik o tobě občas mluvil, ale žil v dojmu, že jsi mrtvá. Tvůj bratr byl hrdina. Pravý vůdce. Je ho opravdu škoda. Mé rodiče zajali a Derrik je osvobodil. Já a Landon,“ ukázala ke dveřím, za kterými hlídal, „jsme se narodili tady, v hnízdě. Vděčíme Derrikovi za všechno.“
Yola jen strnule přikývla. Věděla, že kdyby nebylo Derrika, vivané by dávno antavity vyhladili. Byl to Derrik, kdo vybudoval první hnízdo. A byl to Derrik, kdo přeživší antavity sjednotil.
„Je mi líto, že se tě bratr nedočkal,“ pokračovala Drue. „Ze současného osazenstva si na něj pamatujeme už jen tři: Vir, Landon a já.“ Dál vyprávěla, kdo tu všechno žije, kdo s kým chodí a kdo koho nesnáší, kdo je u vedení, a na koho si velitel Virakan, kterého nazývala Vir, potrpí a kdo mu pije krev. Drue byla tak intenzivní, že by se mohla rozdělit na tři. „Už nám zničili tři hnízda,“ povzdychla si. „Vir tvrdí, že mezi sebou máme zrádce.“
„A co si myslíš ty?“ zajímala se Yola.
Drue pokrčila rameny. „Běžní pěšáci znají polohu jediného dalšího hnízda. Jen ti nejvyšší znají umístění všech.“ Její tvář se rozzářila povzbudivým úsměvem. „Vir na tebe pouští hrůzu, ale nemyslím, že tě skutečně podezírá. Kdyby si myslel, že jsi larva, nikdy by tě nenechal z vyšetřovny odejít.“
Larva. Eufemismus pro špeha, který se infiltruje, sbírá informace a pak špehovaný subjekt zničí. Ponrava, která žere a žere, než se zakuklí a spí, aby se z ní vylíhl děsivý motýl.
Po té, co Dru odnesla nádobí, dostavili se Virakan s Kebrisem. Kebris, to byl ten krasavec se sametovým hlasem, nesl matně černou kazetu s bezpečnostním kódovým zámkem. „To je Derrikova schránka,“ zabručel odměřeně velitel. „Potřebujeme, abys ji otevřela. Na heslo jsme nikdy nepřišli. Při násilném vniknutí by se obsah zničil, protože plášť je vyztužený krepponovými vlákny. Zámek má patnáct políček na písmena, takže Adwu-Dekhen to určitě není.“
Kebris na ni spiklenecky mrknul: „Dokaž, že nejsi larva a pozvu tě na viterxx.“
„Na to oba zapomeňte,“ zavrčel Virakan.
Yola se posadila na krajíček postele a položila si bedýnku do klína. Neviděla Derrika sto padesát let, tudíž si vůbec nedělala naděje, ale řekla si, že to zkusí. Třináct políček. Hláskovala různá slova, která si v souvislosti s bratrem vybavovala a ukazovala si na prstech, kolik písmen k vyplnění kódu ještě zbývá. Trochu ji rozptylovalo, jak na ni ti dva zvědavě hledí. Aspoň, že mlčeli. Po několika marných pokusech se jí rozsvítilo. Místo Adwu-Dekhen tam patřilo Adeowu-Dekeohen . Jméno bratrovy oblíbené bytosti bylo napsáno dialektem, kterým se v prostoru už tisíciletí nemluví. Rozluštit to bylo snadné pro někoho, kdo vyrůstal poblíž otce archeologa.
Yola nastavila kód a se zatajeným dechem počkala, než to zevnitř luplo. Pak víko bez problému odklopila.
„No to je nádhera!“ zvolala uznale Kebris.
„Co za jazyk to použil, sakra?“ zahartusil Virakan.
„Brethea,“ odsekla Yola, zatímco se hbitě probírala obsahem schránky. „Archaický dialekt dwentenštiny, kterým mluvili jachadei.“ Uvnitř našla doklady týkající se pozemků na Cevisanu, bratrovy diplomy z univerzity, rodokmen královské linie z Brussedey a dopisy od příbuzných Yoliny matky, jinád, které Derrik stačil těsně před zkázou Faaru odklidit do bezpečí. Dále tam byly Yoliny doklady z cevisanského lycea a hrstka zastaralých krystalů z doby, kdy zatkli rodiče. Úplně na dně zažloutlé stářím odpočívaly vytržené stránky z Kebhesi Kodexu, ve kterých se nacházely zmínky o Adwu-Dekhenovi, šampionovi brůssů a osvoboditeli antavitů. Nic z obsahu ji nepřekvapilo. Vlastně nechápala, proč bratr pokládal za nutné držet ty listiny pod zámkem.
Velitel s pobočníkem si otevřenou schránku bez komentáře odnesli. Yola netušila, jestli se tím něco mění. Vzpomínala na bratra a na jeho posedlost Adwu-Dekhenem. Stejně tak byl Derrik posedlý vivanskou hrozbou. Mnohem dřív, než kdokoliv jiný vytušil, že vivané přinesou antavitům zkázu. Využíval svého rodového jména, navštěvoval antavitské světy a snažil se tamější potentáty varovat. Tvrdil, že je nutné ukončit veškerou podporu vivanské expanze dřív, než bude pozdě. V té době panovala ve společnosti atmosféra euforie ze všeho, co s vinany byť jen souviselo. Byla to móda, memová infekce. Mluvit jako vivané, myslet jako vivané, vypadat jako vivané. Není divu, že si tím Derrik vysloužil nálepku podivína a vysloužil si odsouzení a posměch.
Nejsou to ani čtyři staletí, co se tito neškodní smrtelníci díky technologickému pokroku vymanili ze závislosti na rodném světě a stali součástí širšího prostorového společenství. Vyspělé národy antavitů na ně nejdříve pohlíželi s pobavením. Krátkověcí humanoidi tak křehcí, že nevydrží ve vzduchoprázdnu ani hodinu. Kdo by se jich bál? Yolanda vzpomínala, jak z nich byla matka nadšená. Jsou tak tvořiví!Tak originální! Tak intenzivní! Tu špetku času, co mají, využívají opravdu účelně. Místo magie provozují tech-no-lo-gie, ge-ne-ti-ku a in-for-ma-ti-ku!
V těch dobách bylo na dvorech světových elit v kurzu hostit vivanské diplomaty a vědce. Antavité rozvoj celé vivanské civilizace podporovali s laskavou blahosklonností. Dokonce jim vytvářeli speciální podmínky. Stalo se módou mít v systému alespoň jeden svět prostý magie, na kterém si mohli vivani provozovat ty své technologie a genetiku, zkrátka žít po svém. Antavité, kteří je tam navštěvovali a studovali, se dokonce vzdávali své moci a podstupovali přechodnou neutralizaci, aby se vivané necítili znevýhodněni. Jsou tak inspirativní! rozplývala se matka. Co všechno dokážou vyrobit a co vymyslet!
Nikdo se neznepokojoval, že se ti roztomilí krátkověcí tvorečkové množí jako kobylky. Potřebovali suroviny a další světy. Za necelých sto let se díky natechnologiím a epi-genetice propracovali na špičku potravní pyramidy a obrátili se proti svým někdejším protektorům. K tomu, aby vybili valnou většinu světové populace antavitů, nepotřebovali kletby ani magické formule. Stačilo jim vyrobit dostatek těžkých na dálku ovládaných válečných strojů odolných vůči mentální manipulaci.
Dnes jsou plodní a houževnatí vivané pány známého prostoru, zatímco dlouhověcí a proto téměř bezdětní antavité jsou lovnou zvěří odsouzenou k vyhubení. K neutralizaci přeživších antavitů používají vivané elektronické implantáty ne nepodobné těm, které si kdysi antavité aplikovali dobrovolně… Yola si sáhla za krk a promnula si svědící jizvu po tom svém. Už nikdy se znovu ulovit nenechá.
Další dny trávila v přítomnosti Drue a Landona. Sourozenci se usilovně snažili ji zabavit. Hráli s ní dohomon, dívali se s ní na staré filmy, vzpomínali na Derrika a na diverzní akce, které podnikali ve vivanských továrnách na válečné stroje. Přesto, že se chovali opravdu mile, cítila z nich Yola rozpaky. Zdálo se, že stromisté si nevědí rady, jestli si mají na Yolu dávat pozor, nebo zda se mají cítit provinile za to, že jí vedení nevěří. Po večeři se s ní vždycky rozloučili, ale buď Drue nebo Landon zůstávali na chodbě.
Chvíle, kdy byla ponechána o samotě, byly nejtěžší. Příliš času na přemýšlení a hlavně na vzpomínky. Pronásledovaly ji děsivé sny, ve kterých figuroval Kevanan Buzzoa. Nemohla se oprostit od obav, že z Kevananových okovů unikla podezřele snadno. Zlobila se na sebe, že své úzkosti dává takový prostor.
Jednou se právě chystala do postele, když kdosi zaklepal. Byl to Kebris se zápisovým panelem. Usmíval se jako vivan na volebním plakátu. „Zdravíčko, sluníčko!“ zahlaholil a dokonce se i dvorně uklonil. „Jaký měla naše princeznička den?“
„Docela to ušlo,“ zabručela kysele. „Jak dlouho mě ještě budete hlídat?“
Kebrisův úsměv se přetavil do starostlivé masky. Položil tabuli na stůl. „To záleží na Virakanovi. Je prostě přesvědčený, že tě na nás nasadili. Po zkušenostech z poslední doby se ani nedivím. Všichni jsme tu trochu… paranoidní.“ Ukázal na tabuli. „Máš šanci jeho názory změnit. Když mu sepíšeš svůj životní příběh…“
Yola potřásla hlavou. „Chce po mně životopis?“
„Přesně tak. Od narození do současnosti. Všechno, co si pamatuješ o rodičích a bratrovi. Všechno, co ti utkvělo v paměti z odboje a přirozeně zážitky ze zajetí.“
Taková pitomost! Kdyby to vzala podrobně, trvalo by to věky. „Už mě přece vyslýchal!“ namítla. „Mohl se zeptat na cokoliv, pověděla bych všechno, co vím…“
Kebris se křivě usmál. „Kdyby tě opravdu vyslýchal, moc z tebe nezůstalo. Zatím s tebou jednal jako s pápěřím, protože nechce, aby se na něj ti z ostatních hnízd sesypali obzvlášť, když je o něm známo, že jeho metody jsou…ehm…drsné. Jednou si vzal na paškál větrného běsa. Odkrajoval z něho jako z koláče… Ten binec jsme uklízeli několik dní. Nejhorší je, že tu z něj něco zůstalo. Kdybys v chodbě zahlédla průhlednou postavu v šedé pavučině, radši se na ni nedívej…“
„Proč?“ vybafla Yola. „Je to jenom strašidlo…“
Kebris váhavě pokýval hlavou. „V břiše má díru a vláčí za sebou střeva. Jsou sice jenom z dýmu, ale i tak… Bude lepší, když ho nebudeš provokovat. A stejně tak s Virakanem. Prostě tu jeho žádost vyplň. Nám to zdůvodnil tak, že prý písemně odpovíš i na otázky, které by ho nenapadly… Ale myslím si, že ve skutečnosti je z tebe náš velký šéf poněkud…nervózní. Přece jen jsi Derrikova sestra. Všichni jsme ho uznávali jako krále. Nejen v našem hnízdě, ale opravdu všichni antavité v prostoru.“ Wemur se odmlčel a zamžikal, jako kdyby bojoval s dojetím. Pak na Yolu upřel zlaté oči a dodal: „Tvůj bratr byl velký muž. Nechceme na něj a na jeho odkaz zapomenout. Tvoje vzpomínky nám ho přiblíží, chápeš?“
Yola obměkčená Kebrisovým vysvětlením se tedy nazítří ráno pustila do psaní:
Narodila jsem se před sto sedmdesáti osmi lety na Farru. Otec, Ters Han Denwey, byl archeologem zaměřeným na tvarové zářiče před-aktavitského období. Pracoval pro wemurský akademický svaz, učil na univerzitách na Růžové Luzné, na Brussedee a na Kavanu. Později hostoval i na univerzitách vivanských světů. Matka byla malířka a spolupracovala s vivanskými umělci. Otec byl jediným a posledním dědicem vladařské linie Denweyů na Brussedee. Práva na stolec se zřekl a prosadil na Brussedee demokracii. Otec i matka byli nadšenými propagátory vzájemnosti všech bytostí v prostoru.
Yolanda se zašklebila na psací panel a protřepala si strnulé prsty. Jestli si ten hrubiánský velitel myslí, že nad tím bude sedět měsíc, šeredně se plete. Bude maximálně stručná. Zvláště, co se týká otce a matky. Jejich zaslepenost jim nikdy neodpustí. Otec tvrdil, že antavité jsou jako druh překonaní. Příliš jsme zpohodlněli. Máme všechno, nač jen pomyslíme. Chybí nám motivace k rozvoji, nedostává se nám tvůrčích impulzů. Vše, co u antavitů postrádal, nacházel v hojné míře u vivanů. Jejich druh je nadějí naší otupělé civilizace. Jsou cílevědomí a učenliví. Zaslouží si, aby jim bylo pomoženo. Jen oni dodají nový žádoucí rozměr naší zkostnatělé kultuře. Časem pochopila, že otec si posedlostí vivany konejšil svědomí, protože se vykašlal na závazky ke své vlasti. Dnes už chápala, proč se bratr tolik zlobil, když viděl, v jakých bludech ji otec vychovává. Vyrůstala obklopená vivany. Byla chráněná a milovaná exotka z rodiny, kterou vivané v době, kdy se teprve začínali organizovat, respektovali. Cítila se bezpečně. Varovné pokoutně prosakující informace o narůstající vivanské aroganci, pokládala za hysterické úlety zatrpklých a dlouhým životem otupělých antavitů.
Postupně se vivané začali proti antavitům ostřeji vymezovat, psala Yola, vznikaly zárodky Systému. Rodiče razili názor, že jakmile se vivané plně emancipují a zaberou místo, které jim ve světovém společenství náleží, situace se uklidní. Tou dobou jsme žili na Cevisanu. Dodržovali jsme pravidla integrace, které nám otec vštěpoval: Nikdy jsme nepraktikovali mentální manipulaci, nepoužívali magické formule, ani jsme si nepomáhali „talentem“ v procesech, kde stačil intelekt či prostá fyzická síla.
Sekla pohledem po Landonovi, kterého přesvědčila, aby se z nevlídné chodby, kde straší, přesunul k ní dovnitř a udělal si pohodlí. Ani se nebránil. Teď právě ležel na gauči s projekční přilbou na hlavě a nevěděl o světě. Mohla by to tu zapálit, a on by se ani nepohnul.
Bylo mi devatenáct, když jsem se poprvé setkala s bratrem. Derrik se s otcem názorově rozešel dávno před mým narozením. Měl otci za zlé, že tak lehkomyslně vzdal nároku na trůn a opustil jeho matku. Kritizoval otcův nihilismus, s jakým přijímal a později i propagoval rozšiřování vivanské populace. Přes otcův nesouhlas koupil bratr na Cevisanu pozemky uprostřed průmyslové čtvrti a vybudoval tam první tajnou základnu – hnízdo. Podnikal mise do prostoru a dál mobilizoval antavity. Pak začaly na Cevisan pronikat zvěsti o vyhlazení Brussedey, Obeu šest a Obeu sedm, později i o totálním zničení Faaru. Vivanská média tyto události prezentovala jako „nešťastné incidenty“, kdy vivanské ozbrojené síly bránily diskriminované vivany proti antavitské zvůli. Nikdo se neodvážil formulovat nahlas to zjevné, že k oněm incidentům došlo pokaždé na světech historicky náležícím antavitům. Zatímco jsem konečně začínala chápat, co se děje, otec s matkou se dál vzájemně udržovali v přesvědčení, že jde o nedorozumění. Toho dne, kdy mou matku a otce zadrželi, jsem byla ve škole. Sousedka dala lovcům Systému informace o místě mého pobytu, ale byla naštěstí natolik všetečná, že mi o události poslala vzkaz do mé virtuální poštovní schránky. Určitě si myslela, že rodiče jedou v obchodu s drogami nebo pašovaným alkoholem. Do našeho domu ve Slavičí čtvrti jsem se už nikdy nevrátila. Ukryla jsem se v Derrikově hnízdě…
Znovu se zarazila. Její rukopis se stával nečitelným. Z chaotických klikyháků přenesených na panel nedokázala graforrová čidla vyhodnotit jediné smysluplné slovo, které by se dalo přenést do úhledně upraveného textu. S povzdechem si vzpomněla, jak během prvních dnů v pustém podzemí téměř zešílela. Seděla u telestěny a sledovala zprávy o razii v jejich domě. Systém její rodiče obvinil ze zakázaných praktik a internoval je ve sběrném táboře na Untimě dva. V médiích propírali i její osobu. Reportéři vyzývali cevisanské občany, aby se podíleli na její „záchraně“. Snad tisíckrát odolala nutkání se sama přihlásit. Toužila uvěřit, že se její život úplně nezhroutil. Vivanská média hlásala, že ze sběrného tábora antavity deportují na periferii, kde mohou realizovat činnosti neslučitelné s vivanským životním cyklem a vivanskými morálními normami. Když už byla totálně rozložená a připravená se udat, vrátil se Derrik. Na Untimě žádný sběrný tábor není… Náš otec a tvá matka jsou mrtví, oznámil Yole. Vivani převzali naše državy. Je jich stokrát víc, než nás. Proti jejich strojům jsou naše praktiky neúčinné. Zabíjejí nás po stovkách. Vybrané z nás pomocí těch elektronických serepetiček zotročují. Neutralizují naše schopnosti. Derrik vyprávěl o smrtících zvukových vibracích vysílaných z tisíců vivanských sond, které vyvraždily nepřipravené obyvatele Brussedey během několika hodin. Ty zvuky jsou podle intenzity buď smrtící, nebo ohromující. Stromisté už nemohou splétat cestovní sítě. Wemurové ztrácí schopnost přeměňovat světlo. Brůsové se nezvládají proměňovat do totemové kočky bohyně Kachadei. Jinády jsou bezbranné a Quosibané se vlivem neutralizace mění v kámen.
S Derrikem přišli další antavité a hní…
Pokračování povídky na:
https://www.nevsedni-svet.cz/o-vlas-prvni-cast/
#povidka