Povídka: Kolonie
Autor: Dargnon
Zdroj: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=33414-kolonie
Denní žár zaplavuje téměř nehybné, prozářené ulice vnějšího města. Žluto-šedivé odstíny nízkých kopulí, i vysokých zkosených zdí, věží, vrcholků a střech staveb nad povrchem planety vypovídají o spalující síle paprsků.
Dlouhou, širokou třídou táhnoucí se od meziměstské dráhy k vládní čtvrti hlavního města kráčí osamocená postava v žákovské uniformě, sestávající z pohodlných šedých kalhot opásaných kovově lesklým pásem, tmavě šedé přiléhavé blůzy a z modrého baretu.
Maurius se tu cítí sám. Jen ve výšce nad jeho hlavou prolétávají vozy se zatemněnými okny nebo jiné spěchající stroje, jinak se v tuto dobu lidé před žárem ukrývají v rušném vnitřním městě.
Chráněn uzpůsobenou výživou, on je na dopolední paprsky zvyklý, i tak ale musí mít obličej a krk kryty ochrannou rouškou, spuštěnou z baretu a pečlivě upnutou k límci. Nepohodlí mu to nepůsobí. Celý minulý studijní kvartál dřel na vykopávkách v rovníkové poušti, kde byly podmínky mnohem tužší.
Maurius je raději na světle, než se na vnější svět dívat skrze přenos. Až se mu na rovníku divili. Přitom on byl vděčný, že na rozdíl od většiny spolužáků vykopávky pouze nesleduje z domova. Byl hrdý, že je přímo u objevů, na místě, kde je odhalována a psána historie.
Dnes, po krátkém odpočinku, přijel do hlavního města, aby se osobně zúčastnil zahájení prvního kvartálu svého závěrečného akademického roku. Na cestu k vysoké budově akademie se od dráhy úmyslně vydal pěšky a po povrchu, namísto vozem nebo pohodlnými, bezpečnými a neustále živými ulicemi vnitřního města.
V neobčanském městě, kde bydlí se svou milou Maraleie, na povrch do vnějšího města není dovoleno tělesně vyjít. Lidem, stejnak většinou cestujícím městem jen přenosem, jako by to ani nescházelo. Když potom Maurius poprvé přijel do hlavního města, užasl.
Prostornými vnitřními ulicemi zde chodí skuteční lidé, občané s robotikou vylepšenými těly, lidé všeho věku a skutečných, živých tváří. Baví je to, dělá jim to radost, cítit vše vlastním tělem. Však jsou také místní ulice čistější a střídají je náměstí a prostranství s umělou oblohou.
Pak jej při jeho první cestě zaujala neobvyklá záře, přicházející jednou boční ulicí. Následoval ji. Vedla jej pryč od ruchu, k opuštěnému schodišti, kde bez překážky, bez mříží nebo kovoskla mohl svobodně vystoupat na povrch, vyjít ven.
Vystaven kráse čistých staveb povrchového města v denním světle, nedokázal se vrátit do podzemí. Pěšky se vydal opuštěnými ulicemi k akademii, v žáru pod řadou soch na hlavní třídě téměř ztrácel vědomí, nakonec tehdy na svou první přednášku přišel pozdě a musel ji strávit ve stoje. Dnes, i když se v záři paprsků cítí neoslaben, jde raději dřív než včas.
——
V klidu může vnímat vznešenost nadzemní části budovy akademie. Jeho oči i přes zobrazovací čočky mžourají, však si zeslabil filtrování světla. Nutí zornice sledovat obrovité, drsné bílé kamenné kvádry, jeden skvěle zasazený za druhým, tvořící dlouhou stavbu se zužující se věží nad středovou částí. Akademie je nejvyšší budovou v celé vládní čtvrti, vypíná se stovky metrů nad Státní třídu. Kromě něj se na ni teď zvenčí nikdo nedívá.
Maurius stoupá po krátkém, širokém schodišti před čelem budovy, prochází mezi hranatými sloupy podpírajícími hrdý štít s jemu dobře známou kovovou rytinou. Její dovedně tvarovaný, žárem zčernalý kov vyobrazuje budovatele v mohutných robotických zbrojích, stojící před důlními stroji, před rozestavěnými stavbami, u dávných kosmických lodí, u výdobytků předků.
Každému, málokomu kdo přichází po povrchu, rytina připomíná, jak před generacemi civilizace předků dobývala svět vysoko nad temnými podzemními úrovněmi. Dokázali divy.
——
Je to právě profesor Biroe, jeden z nejuznávanějších znalců předků, nejstarší člen akademického sboru a představený katedry historie a informací, jehož řečí dnes začne poslední rok výuky Mauriusova ročníku. Biroa za minulého režimu jeho znalosti a odhodlání odhalovat pravdivou minulost téměř stály život. Dlouhý boj za Rocismus mu vynesl zjizvení tváře, tělesné rány prozrazuje i kulhání. Jakoby tím ale jeho rozhodnost jen zocelili.
Před hlavním přednáškovým sálem se Maurius prodírá davem vycházejících prváků ve skvostných, bílých uniformách. Mají za sebou svou první přednášku a v jejich tvářích spatřuje čerstvé, nezkalené nadšení. Není divu. Pověst a sláva školy jsou dnes ještě větší, než když se na ni s pýchou před roky dostal on. Respekt mladých žáčků, když mu uhýbají, mu připomíná, že může být pyšný i na sebe.
Maurius patří k té většině žáků, co se na zahájení ročníku do akademie vždy dostaví osobně, nespokojí se s pouhým spojením. Naštěstí to nemá z neobčanského Argosu do akademie příliš daleko, necestuje z druhé strany planety nebo z planety jiné, jako někteří.
Usedá na svém oblíbeném místě v nejvyšší ze stoupajících řad stovek sedaček, tvořících půlkruh okolo řečnického kvádru uprostřed. Odtud má dobrý výhled na řečníky i celé posluchačstvo. Někdy bývá pozorování rozmanitých žáků z celého Státu zajímavější, než přednáška samotná.
——
Do sálu teprve vstupují první spolužáci, některá místa obsazují obrazy žáků ze spojení, na spojení se i všichni zdraví a Maurius má ještě čas si na čočkách znovu otevřít hodnocení své minulé kvartální práce.
Zabýval se v ní rozborem a původem historických kovových slitin, použitých v konstrukcích a strojích předků, nalezených v rovníkové oblasti. Dle svého očekávání za sběr údajů získal plné hodnocení. Profesorská rada zvláště ocenila, že se sám podílel na pracích na nalezišti. V hodnocení ale našel i něco nepříjemného. Rada zpochybnila jeden z jeho závěrů.
Na základě rozboru nálezů dospěl k přesvědčení, že velká skupina kovových slitin použitých v nalezených konstrukcích, nepochází z nerostů domovské planety.
Z toho po poradě s odborníky na kovozpracování vyvodil troufalý závěr. Jestliže byly v dobách předků nejkvalitnější suroviny na náš svět dováženy odjinud, musíme i dnes, kdy jsme stále vzdáleni tehdejším technologickým znalostem, považovat surovinovou závislost na externích zdrojích za velmi pravděpodobnou. Stát by proto měl dále rozvíjet své vztahy s nezávislými koloniemi, odkud již dnes dováží řadu vzácných kovů.
Maurius teď v práci na svých zobrazovacích čočkách hledá, jak přesně jeho tvrzení odmítli.
“Suroviny pro průmysl musíme zajistit bez obchodování s mimostátními elementy. Nákup vzácných kovů výměnou za naše suroviny nebo výrobky oslabuje naši nadřazenou mocenskou pozici.”
U prostého rudého písma není označeno, kdo z akademické rady komentář napsal. Ať to byl kdokoli, nemohl mít na mysli nahrazení stávajícího výměnného obchodu za platbu státní měnou. Ta je mimo Stát těžko použitelná, je téměř nemožné ji dovézt zpět a každý státní dukát má časově omezenou platnost.
Zároveň podle hospodářských hlášení, ke kterým se dostal, unie nezávislých kolonií nepotřebuje od Státu získávat potraviny. Nezávislé kolonie si mezi sebou vypěstují a vyrobí víc potravy, než spotřebují. Je to jeden ze základních pilířů jejich nezávislosti.
Výměnný obchod za jiné suroviny nebo výrobky tak zůstává jedinou možností. Pokud jim máme za jejich suroviny vůbec nějak platit.
Možná akademická rada svým vyjádřením zpochybňuje samotnou nutnost suroviny vůbec dovážet. Maurius již nějakou dobu ví, že Stát se snaží závislost na dovozu v očích veřejnosti zlehčovat, nebo rovnou tajit. On sám byl překvapen, když mu spolužák Werk vyprávěl, jaké objemy surovin přivážejí nákladní lodě z kolonií, a naloženy kontejnery zase odlétají. I Werk se to dozvěděl jen díky své službě u dopravního oboru katedry obchodu.
Jak tak Maurius hledí na zaplňující se posluchárnu, napadá ho, nikdo přeci nemůže být hodnocen jako bezchybný, třeba mu jen chtěla rada něco, cokoliv vytknout. Přemáhá chuť hodnocení své práce otevřít a přidat do něj doplňující obhajobu a dotaz. Postavil by se tím za svou práci, zároveň by ale na sebe opět přitáhnul pozornost, a to ve chvíli, kdy se mu ve škole dobře daří, může být zbytečné.
——
Mezi pohybujícími se postavami na dně sálu rozeznává Etchinsona, prorážejícího si cestu a jak je jeho zvykem, usedajícího do první řady. Pokud vidí dobře, a rychlé zvětšení zobrazení čoček to potvrzuje, Etchinson má na ramenou své nové ráfky, vysloužené dalším kvartálem u vojska. Však Mauriusovi na spojení opakovaně zmiňoval, jak se na hodnost a z ní plynoucí výhody těší.
Maurius jeho oddanost Státu a nadšení pro vojsko nesdílí, ale u Etchinsona to snáší, protože ví, že u něj je za tím také silné vlastenectví, nikoliv pouhá osobní ambice. Jsou dávnými přáteli. Nerozdělilo je, když si Etchinson před nástupem do akademie šel odsloužit základní rok u Hlídky, a snad je nerozdělí ani vojsko nebo Mauriusovo kýžené Ministerstvo informací.
“Znovu gratuluji ke zvětšení ramenou.” Blahopřeje mu Maurius na spojení. Etchinson se ve své první řadě napřímí a rozhlíží se kolem, hledajíc kamaráda, až jej objevuje v poslední řadě nad sebou. Pokyne mu na pozdrav a hned, jak znovu usedne na sedačku v řadě, si přerovnává odznaky na ramenou. Asi se je ještě musí naučit řádně připínat.
Maurius mu získanou poctu a společenská léta trochu závidí, pro něj jsou ale čtyři kvartály, nebo rovnou rok služby u vojska, příliš dlouhá doba na získání základní hodnosti, když potom nechce být vojákem.
Službou na jakékoli jiné katedře získává méně společenských let, ovšem on si na plné občanství dokáže počkat. Prací na Ministerstvu informací, kam by jej měli po završení studia přijmout, si během několika roků vyslouží zbývající počet společenských let, potřebných k plným právům.
Stejně tak i jeho Maraleie, výzkumná laborantka, se blíží plnému občanství a jakmile budou občané oba dva, mohou dělat cokoliv. Přestěhovat se do občanského města, třeba i mít prvního potomka.
——
Čas na čočkách ukazuje poslední minutu do začátku přednášky, když žáci na svých místech náhle ztichnou a stoupají si do pozoru. Do sálu vysokými vraty vstupují profesoři jednotlivých oborů, první snad až příliš obřadně jde v bílé róbě profesorka Cuitess za katedru obchodu, za ní v modré uniformě generál Arnolius za vojenskou katedru a následují další.
Profesoři usedají na vyhrazených sedačkách pod řečništěm, když se na poslední chvíli ve vchodu do sálu objevuje vysoká a prostranná postava profesora a předsedy rady Biroa v mimořádně prosté bílé uniformě. Starý muž s šedivým vousem a krátkými šedivými vlasy kulhá, drží se však vzpřímeně.
Jak projde vchodem, otočí se, rozpřáhne ruce do překvapivé šíře, chytí kovová křídla vrat a s ranou je zavře. Projde uličkou mezi stoupajícími řadami sedaček a před zraky stovek ještě neúplných občanů pomalu, ale jistě stoupá po vysokých stupních na boku řečniště. Mezi stěny této budovy nepatří planá slova nemohoucích, duševní síla musí být provázena silou tělesnou.
Když se jeho postava narovná uprostřed řečniště, prolomí ticho.
“Zdar vám, žáci!” Jeho zdravice zní stejně silně, jako si ji Maurius pamatuje z minulých ročníků.
“Nazdar státu!” Zahřmí prostorou odpověď.
Když se řady na jeho pokyn posadí, rozhovoří se Biroe pomalu, přejíždějíc napjaté mladé tváře pohledem.
“Když naši předci tuto školu budovali… byli jste to vy, pro koho to bylo.”
Na několik okamžiků se jeho oči zastaví na napřímeně sedícím Mauriusovi a ten se cítí být víc odhalený, než onen stařec uprostřed stovek pohledů.
“Nestavěli ji, aby se chlubili, že umějí a mohou,” pokračuje jejich profesor. “I když uměli a mohli.”
“Nestavěli ji, aby byla na okrasu. Aby její zdi, z kamene z našich hlubokých dolů, byly ověšeny obrazy.” A profesor pozvednutou rukou ukazuje na vysoké, šedé zdi sálu, prosté jakékoli ozdoby, narušené jen úzkými, vysokými kovosklenými světlíky vedoucími na povrch planety.
“Ty zdi jsou domovem a ochranou pro naše myšlenky a znalosti. Nositeli těch myšlenek a znalostí se ale stáváte vy.“
Odmlčí se, aby si žáci mohli plně uvědomit význam jeho slov.
“Stálo nás to mnoho sil, vrátit akademii jejímu pravému účelu,” pokračuje Biroe tižším hlasem, jakoby si u toho vybavoval vzpomínky. Maurius si na něj čočkami přiblíží pohled a zahledí se na dlouhou jizvu, táhnoucí se od profesorova pravého obočí až k bradě. Biroe si ji musel úmyslně nenechat odstranit, stejně tak kulhání by mohlo být s jeho společenskými léty snadno řešitelné.
Další profesorova slova už jsou plna síly. “A nyní každý rok, když si další stovky z vás odnáší nejvyšší znalosti našeho lidu, abyste je střežili a šířili, každý rok vidím, jak se náš boj za odkaz vydařil. A vím, že vy v něm budete pokračovat.”
Svou úvodní řeč zakončuje výzvou. “Za rok budete místo školní uniformy oblékat oděv svého povolání. Dnes jste však ještě žáky akademie. Využijte toho naplno, ať dokážete vrátit státu, co vám daroval. Ať jste jeho nejlepší součástí, ať je váš.”
Biroe si zdánlivě nevšímá potlesku a pochvalného dupotu stovek černých bot o kamenolitou podlahu a opatrně sestupuje z řečniště, přenechávajíc místo generálu Arnoliusovi, který žáky ihned utiší vlastní zdravicí.
“Čest a sílu akademii!”
——
Z řečniště postupně zaznívá uvítací řeč každého z profesorů rady, až poté se žáci přesunují do sálů svých oborů. Maurius se při sestupování širokým schodištěm do patra katedry historie a informací zapovídá se spolužákem z nedávné služby v poušti, když se ho jeho Maraleie na spojení trochu nevhodně brzy táže, kdy že se vrátí.
“Nevím přesně Maro. Se zpáteční cestou a časovým posunem budu doma někdy do rána. Však toho využij, jdi spát dřív, ráno budu u tebe.”
On ví, jak nerada je Mara sama, bez něj. Dříve osobně dojížděla do školy, ačkoliv nemusela, ale od té doby, co spolu bydlí v neobčanském Argosu a ona pracuje přenosem z domova, jsou většinu času spolu a zvykli si na to. Maraleie dokonce ani neví, kde se ve skutečnosti její pracoviště, výzkumný ústav chemického podniku, nachází. Vídá ho jen zevnitř.
Aby jí pomohl trochu se rozptýlit, už usazený v učebně katedry jí věnuje částečnou pozornost, když mu cosi vypráví, zatímco profesor Biroe na zobrazení žákům vysvětluje studijní plán na kvartál.
Ani Mařin čerstvý zážitek, ani Biroův plán nejsou nijak překvapivé. Brzy ale přichází nejočekávanější část dne, kdy Biroe představuje, kam se mohou zapsat na kvartální službu. Po výčtu každým rokem významnějších pracovišť na Ministerstvu informací a několika historických nalezišť se náhle objevuje kosmická mapa s planetou Melunou a jejím měsícem Fuji. Biroe vysvětluje.
„Přelety našich nových sond odhalily v hloubce desítek metrů pod povrchem měsíce Fuji stopy kovových konstrukcí, s největší pravděpodobností z období předků.”
Zobrazení přechází na kosmickou mapu všech nalezišť artefaktů, kde je Fuji tím zdaleka nejvzdálenějším bodem od domovské planety.
“Je to zatím nejvzdálenější nález kultury předků, má proto nejvyšší důležitost. Měsíc Fuji je ale za hranicí kosmického prostoru Státu a je příliš vzdálen nejbližší základně flotily, aby bylo možné s nalezištěm navázat bezpečné spojení” vykládá Biroe při zobrazení mapy se vzdálenostmi Fuji od základen Státu.
“Spojení by bylo zpožděné a může být snadno rušeno z Meluny, kterou obíhá, a kde se nachází nezávislá kolonie. Všechny práce se proto budou provádět přímo na místě, bez spojení,” upozorňuje žáky.
“Budou vedeny z lodí flotily, které naleziště zároveň budou střežit. Od nálezu máme vysoká očekávání a jako každý, i tento je utajen. Že se na něm akademie může podílet, je pro nás velkou poctou.”
Maurius je ohromen. Co pamatuje, je to první možnost, jak se v rámci oboru dostat mimo planetu. Očekával, že si opět vybere tu nejzajímavější a dost možná nejnáročnější službu někde v zapomenutém koutě planety, ale ne, že se z ní dostane pryč. Nutnost být na Fuji osobně je pro něj dokonalou příležitostí navázat na svůj výzkum artefaktů a prokázat své schopnosti, zatímco jiní žáci, jak je znát z tváří kolem, budou většinou příliš bázliví, aby se vypravili pracovat v poli.
Po zbytek přednášky si již Maurius na čočkách prochází dostupné údaje o měsíci Fuji a jeho planetě Meluně. Rychle zjišťuje, že záznamy v archivech jsou chudé. Meluna je značně vzdálená a byla osídlena teprve nedávno. Podle údajů není bohatá na vzácné nerosty, má ale velmi podobnou gravitaci a atmosféru, umožňující lidské přežití bez genetických úprav. Dokonalá pro kolonizaci. Když se odtrhla, musela to být pro Stát nepříjemná rána.
I když Maurius již překonal ve službách akademie mnohé, i jemu se vkrádají do mysli pochyby. Představa celého kvartálu stráveného na palubě vojenské lodi, jež jsou známy svou skromností a stísněností, je pochmurná. A k tomu nedostupnost přímého spojení. Budou tam odříznuti od civilizace.
Zatím nejdéle byl bez spojení dva dny, během přijímacích zkoušek na akademii. Byl to podivný zážitek, nemít přístup k informacím a nemoci komunikovat, a doposud si myslel, že to již nikdy nezažije.
Jenže stopy předků mimo domovskou planetu jsou příliš vzácné, a mohou tam nalézt stopy původu jejich materiálů… musí se zúčastnit!
Raději ani neuvažuje, jaké to bude pro Maru, být tak dlouho sama.
——
Za kovosklenými světlíky vysoké posluchárny, přivádějícími do vnitřních pater akademie světlo z povrchu, již pohasl denní žár. Maurius čeká v rušném společenském sále na Werka, studujícího obor průmyslu. Osobně se neviděli od předminulého kvartálu, i když spolu mluví často.
Sedíc na bronzovém podstavci sochy meteorického horníka vidí, jak se vysoký, snědý muž loučí s veselou dívkou prvního ročníku a míří k němu. Zdá se mu, jakoby byl Werk opět o něco silnější než minule, nějak se mu stále daří při službě v kosmickém přístavu tělesně zocelovat.
“Sílu tobě, Mauriusi! Daří se ti den? Jak se ti líbí prvačky?” zaduní dobrosrdečný Werkův hlas a ten přitom Mauriusovi nabízí pravačku ve zdravici sloužících, zvykové nejen u vojska, ale i u dopravní flotily.
Maurius srazí svou paži s jeho. “Čest práci, Werku. Naivní mláďata nechám tobě, já jsem tu kvůli studiu a službě. K čemu se zapíšeš ty? Zase nějaká dřina v přístavu?”
“Je brzo se ptát!“
„Máte na katedře nějaké nové možnosti?“
„Stále to stejné, nemám proč váhat. Je ale brzo ptát se před obědem. Pojďme, naplníme žaludky a bude jasno. Zdá se mi, že by to udělalo dobře i tobě.” A Werk ho pohání ke schodišti ze společenského sálu.
Werk vždy měl pravidelný žaludek a naslouchal mu. To byla jedna z výhod, když kdysi sloužili spolu. Nezanedbával stravu a i Maurius tehdy díky funkční výživě zesílil, určitě více, než když minulý kvartál sloužil v poušti.
“Nebo ty už víš, kde chceš sloužit?” táže se Mauriuse, když stoupají potemnělým schodištěm do patra s jídelnou. Maurius si zesiluje světelnost a po krátké úvaze kamarádovi odpovídá.
“Téměř ano. Nalezli jsme jakési artefakty na měsíci Fuji. Za hranicí Státu, mimo spojení. Bude náročné je odkrýt, je to ale významný nález. Nic tak daleko od naší soustavy jsme doposud nenalezli.”
“Na jisto, Mauriusi, ty máš štěstí a odvahu ho využít!” uznale prohlašuje Werk. “Nejzajímavější, co nabídli mně, je správa překladiště někde na šesté kosmě.”
Oba se řadí do fronty v rozlehlé jídelně, naplněné řadami dlouhých kovových stolů a lavic, z větší části obsazených právě jen v den začátku nového akademického roku. Jindy osobně chodívá do školy jen málokdo.
“Šestá kosma vede ke genijcům, budete tam mít hodně vojenských lodí i obchodníků, práce budeš mít dostatek, jak to máš rád. Já ale nejsem o tom Fuji ještě rozhodnutý. Znamenalo by to být celý kvartál bez spojení a většinu času zavřený na palubě těsné lodi jen řídit vrtání v prachu mrtvého měsíce.” Maurius vyjadřuje svoje pochyby.
Werk se ho pokusí příkladem povzbudit. “Víš přeci, proč já se hlásím vždy do té nejtvrdší služby. Nechci měknout. Mužům mého rodu nedělá dobře ustrnout. I ty jsi stejný. Už jsem ti to říkal. Nenech tu ženskou, ať tě přikove doma v podzemí.”
“Povídáš dnes, kdy tomu nerozumíš. Pamatuješ však, jak se ti nechtělo z Terasu!” Maurius se snaží změnit téma, neodporuje ale kamarádovu tvrzení. V něčem jsou stejní.
“A tobě se chce pryč, když se na tebe tak smutně kouká?” Werk se domnívá, že na svůj dotaz zná jasnou odpověď.
Ale Maurius naštěstí vždy ví, že se k pohledu své Maraleie vrátí. A proto se od ní čas od času vzdálit dokáže. Chlubit se tím ale před Werkem nebude, ten takové štěstí nemá.
“Její pohledy byly koupené, Werku. Zapomněla na tebe dřív, než jsme byli na orbitě.”
Onen kvartál tehdy byl pro Werka radostný i smutný. Radostný, když na neobčanském Terasu propadl ženštině, jež ho stála mnoho dukátů a ještě více času. Smutný, když ji tam musel nechat. Její původ a zároveň i trochu jednodušší inteligence pro ni činily získání občanství nemožným. Dlouho to Maurius tehdy vzteklému Werkovi vysvětloval.
„Nezvedej mi pulz.” I Werk si pamatuje ten nepříjemně upřímný rozhovor. “Pokud kvůli tobě dostanu sklidňující příděl, vezmu si tvůj.“
“Nevyhrožuj, nebo dostaneme sklidňující porci oba dva.”
Znají stravovací systém školy dost na to, aby se raději nerozčilovali, a tak si brzy nesou tácy s neochuzenými příděly k jednomu z prázdnějších stolů.
——
Sotva Maurius polkne několik soust horké kaše, nevydrží a musí se podělit o svou naději. “Podívej, Fuji je téměř dvakrát tak daleko, než co jsme kdy nalezli.”
Na čočkách Werkovi ukazuje mapu hvězdných soustav, se zvýrazněnými místy nálezů.
Werk se zdá být zaujatý, od jídla se ale nenechává vyrušit.
Maurius ale najednou ustrne. Jak hledí na mapu, dostává nápad. Fuji přece je měsícem Meluny, a Meluna je obyvatelná.
“Poslouchej, Werku! Podívej na tu mapu!!
“Pohov chlape. Dívám se na tu mapu.”
“Vidíš, pokud jsou nálezy artefaktů na Fuji, neobyvatelném měsíci, musí být i na Meluně! Vždyť i my jsme Melunu osídlili kvůli ideálním podmínkám pro lidský život, to samé museli kdysi udělat i předci, když byli v té oblasti.”
“Jen proto, že byla obyvatelná?” Werk není přesvědčen.
“Museli mít důvod, proč se zastavit na Fuji, na Melunu je to potom jen kousek a mohli tam pohodlně žít. Já ale tuším, že mohli mít i důvod navíc.”
Maurius mapu překryje výsledky geologického průzkumu, datovanými před změnou režimu.
“Meluna tehdy podle průzkumu neměla vysokou surovinovou hodnotu,” vykládá spolužákovi. “Naše poslední průzkumy ale jsou roky staré, podívej. Ještě než byla kolonie dostavěna, padl režim a Meluna se odtrhla od Státu. Od té doby jsme se o ní skoro nic nového nedozvěděli, dnes jsem procházel archivy a nic tam není.”
“Já Melunu nikdy nestudoval, je to možné, co říkáš.”
Werk odpovídá úsečně a Maurius lituje, že nepočkal, až bude spolužák hotov s jídlem, aby se dokázal soustředit.
“Ani já o ní nic nevěděl, když jsem ale dnes hledal údaje, na něco jsem si vzpomněl. Minulý kvartál jsem se ve studii zabýval původem vzácných kovů a Melunu jsem zahlédnul na seznamu mimostátních subjektů, se kterými obchodujeme. Tedy musí mít něco, co chceme a já si myslím, že to jsou právě kovy, i když je průzkum tehdy neobjevil.”
“Ty staré průzkumy vidím nebyly moc rozsáhlé, kolonisté mohli něco najít později.” Werk začal spolupracovat.
“A já mám takové štěstí, že tu mám tebe. Nemáš stále přístup do dopravních seznamů? Nemůžeš se tam po té Meluně podívat?”
Werk neodpovídá a namísto toho očividně začíná na čočkách rovnou vyhledávat. Maurius ho neruší a rychle jí svou porci.
“Mám přístup jen k záznamům za dobu, kdy jsem sloužil v přístavu, ale je to tu.”
Spolužák Mauriusovi nasdílí pohled na seznam nákladních letů, kde jako vzdálená destinace figuruje Meluna.
“Nezjistím, jaký ty lodě měly přesně náklad, ale podle jednotek objemu, hmotnosti a uskladnění to téměř jistě byla nějaká ruda.” Werk je potěšen, že mohl posloužit.
Maurius je nadšený. “To je dokonalé! Na té Meluně musí být naleziště rudy a budou tam i pozůstatky předků! Díky ti, Werku.”
“Neukládej si to ale a nech si pro sebe, od koho to víš. Mimostátní doprava je tajná.” upozorňuje ho spolužák.
“Neboj se. Postavím svou teorii na tom, že pokud předci něco vybudovali na Fuji, museli se zastavit i na Meluně. Že se tam najdou ty kovy, to bude úspěch navíc. A možná to potvrdí mé tvrzení z minulého kvartálu. Rada totiž odmítla můj závěr, že předci nejvzácnější materiály dováželi.”
“O dovozu do Státu vůbec všichni neradi slyší, i když se v přístavech otáčí jedna loď za druhou. Vláda to cítí jako nějakou ostudu” povídá Werk zamyšleně, když v tom se vedle objevuje muž ve vojenské, ušlechtile lesklé, modro-šedé uniformě.
“Slyším dobře špínu o vojsku?”
Etchinson se spolužáků táže s úsměvem a pokládá na stůl svůj tác s přídělem.
“Nejspíš už ti ta špína ucpala uši” odpovídá Werk a neobtěžuje se ho pozdravit.
“A mozek. Nic o vojsku jsme neříkali” přidává Maurius. “Kde ses před námi schovával?” Na rozdíl od Werka vstává a nabízí kamarádovi zdravici, vyměňují si silný stisk.
Etchinson usedá vedle něj, povoluje si vršek uniformy, bere ze svého tácu vidličku a zvedá ji před oči, prohlíží v jejím lesku, jak je čistá.
„Já, vážení spolužáci, jsem si sjednával službu na stanicích vnějšího pásu.“
Maurius potlačí výraz údivu. Službu na hraniční stanici nikde v seznamu pro celou akademii nezahlédnul. Zřejmě ji jim jako nevojákům ani nenabízejí.
„Možná bych vás tam mohl prosadit.“ Kupodivu, nabízí jim ji on.
“Za tu šikanu mi to nestojí. Na to sem moc chlap” odmítá Werk a vytírá prsty zbytky kaše na svém tácu.
“Jestli nejsi moc málo chlap na to, abys tu šikanu pochopil.” Etch neztrácí sebejistotu. “Dohlížet na nakládání a vykládání kontejnerů někde na konci vesmíru a ani nevědět, co v nich je, také není zrovna oslava svobody.”
“Méně rozkazů, více poctivé práce, říkám za sebe.” Werk dobře ví, co pro sebe chce, přitom si olizuje prsty od kaše.
„Slova řádného horníka. Nabídl bych ti zdravici, ale počkám, až si dojíš ruku,“ povídá vážným tónem Etchinson.
Werk si důkladně dolíže prsty, vstává a ruku mu podává. „Nečekejme, ještě bychom litovali, až padneš za Stát. Blahopřeju k povýšení, čest tobě!“
Etch zaváhá, než vstane a vyjde vstříc jeho lesklé pravici. “Čest službě,” překoná se.
Werk ho v řádné zdravici chytá za předloktí a drtivě tiskne, zanechávajíc na rukávu uniformy mastné otisky.
„Vyšší hodnost, větší namyšlenost“ říká a jde si s tácem pro druhou porci. Etch si jeho slov stejně jako fleku zdánlivě nevšímá a když s Mauriusem osamotní, promluví.
“Nabídka na službu na hranicích trvá, pro vás oba.”
“Etchi, díky ti, je to lákavé. Jenže já musím dát přednost svému oboru, jsme v posledním ročníku, je pozdě začínat si s vojskem.”
Etchinson ví, že jeho spolužák má z větší části pravdu. “Každý jsme se vydali za svým. Taková je krása i tíha naší doby.”
Maurius se s kovovým pohárem v ruce zarazí. “Krásné je i to, že si přesto můžeme pomáhat.”
“Máš pravdu. Povídej!”
——
Zatímco Werk, rozladěný z porce, jaká mu byla systémem přidána, usedá zpět na lavici naproti nim, Maurius znovu vykládá svou teorii.
“Biroe nám nabízí službu na vykopávkách artefaktů na Fuji, mě ale zajímá Meluna, planeta, jejímž je Fuji měsícem.” Při tom nervózně šoupe pohárem na desce stolu.
“Podle všeho od nich kupujeme velký objem kovové rudy,” pokračuje a pozorně sleduje Etchinsonovu reakci. Ani nemrkl. “Ale podle našich posledních průzkumů, tam nic vzácného být nemá.”
“Meluna je nezávislá, průzkumy mohou být staré,” hbitě a správně reaguje Etchinson, zaujatý Mauriusovým výkladem.
“To také jsou, a s tím bys mi mohl pomoct. Zkus se podívat, co ví vojsko.”
Etchinson se hluboce nadechne a rozmýšlí. “Pokud by Meluna měla nerostné bohatství a předci přitom byli na Fuji, kde jak říkáš, jste našli artefakty, je pravděpodobné, že osídlili i Melunu. Která je navíc, pokud se pamatuju, skvěle obyvatelná.”
“Přesně tak! Slyšíš ho, Werku?” raduje se Maurius ze souhlasného názoru. ”Podle našich rozborů byly nejvyspělejší materiály předků na naši planetu dováženy, nebyly tu vyráběny. V žádné soustavě jsme ale zatím zdroj těch surovin nenašli. Zároveň, z Meluny už dnes dovážíme kovové rudy. Ti kolonisté nám nejspíš tají, co tam nalezli! Mohou tam být staré doly, může tam být podzemní osídlení. Je posláním akademie a Ministerstva informací, se o to zajímat!”
“Mauriusi, vidím, jak jsi nadšený, k čemu ovšem máme flotilu?” oponuje mu Etch. “Flotila a rozvědka sledují všechny nezávislé kolonie.”
“A kolik informací s námi sdílí? Vy stále řešíte politiku… dobrá, bezpečnost. My potřebujeme přístup k informacím.”
“Ano badateli, podívám se, co v našem archivu najdu.” Snaží se Etchinson uklidnit vyostřující se debatu. “Co bude možné v rámci mých práv a povinností. Ale upozorňuji, nezajímáme se o ty trhlé kolonie z geologického nebo historického hlediska, tato zábava skutečně připadá Ministerstvu informací. Jak víš, jak oba dva víte, flotila se musí soustredit směrem ke Genijcům, ne k pár směšným koloniím s uprchlíky.”
“Ti Genijci musí být větší hrozba, než se tvrdilo, když kolonie s víc než milionem odpadlíků je pro vás směšná,” oponuje Maurius. “Něco o Meluně v akademických archivech přece jen máme. Má milion a půl obyvatel, ročně tam ze Státu odchází tisíce dalších,” Maurius zvyšuje hlas.
“Tisíce slabochů, co nedokázali žít občanský život. Je ku prospěchu, když odletí a netíží naši planetu,” i na Etchinsonovi je znát podráždění.
“Pánové, vraťte se do přítomnosti,” umírňuje je Werk, který už opět nemá co jíst. “Ještě rok jste spolužáci, dohady si nechte na časy příští, až budete sloužit svým ministerstvům a generálům.”
“Zjistíš-li něco, budu ti dlužen,” uzavírá téma Maurius a nastává ticho, kdy jen Etchinson zamyšleně pracuje příborem, než se zeptá „Jdete na cvičení? Nebo se zase celý kvartál nesetkáme?“
„Já ano. Zůstanu v akademii do zítra“ odvětí k nim Werk, věnující se zprávám na spojení.
„Ráno musím být doma v Argosu,“ zní Mauriusova odpověď. Slíbil to Maře.
“Nezměnil ses. Stále líný a slabý,” provokuje ho Etchinson a rovná příbory na vyjedeném tácu. “Bez cvičení je služba, i ta na vykopávkách, jako bys byl malomocný.”
Maurius mu věnuje kritický pohled a myšlenku. Je to Etch, kdo se změnil. Kázeň mu zachutnala. Když byli mladší, zpochybňovali vyšší řád oba dva, ale když si teď Maurius připomene ty časy, uvědomuje si, jakoby Etch vždy měl v krvi více hrdosti na jejich původ.
Až vyjdeme z akademie, bude pro nás obtížné hledat společné zájmy a témata hovorů, napadá ho. Však už teď, sedí s námi u stolu jen proto, jaké máme společné vzpomínky.
Překvapí oba spolužáky. “Líný možná, slabý nikoliv. Kvůli tobě se přemůžu, kovomozku.”
——
Služební vůz sviští temnotou hlubokozemské dráhy pod západním oceánem a Maurius ve zhasnuté kabině na sklopeném sedadle spí. Nikoliv klidně, ruší ho bolavé rameno a bok. Je ale spokojen. Etchinson se musel snažit, aby ho v souboji třikrát porazil. A úvodní zápas v míčovně také prohráli těsně.
V nastavený čas ho jemnými vibracemi probouzí osobní list, zavěšený na řetízku okolo krku. Spal příliš krátce na to, aby zapomněl, proč se probouzí ve tmě vozu. Podívá se na čočkách na mapu, do Argosu je ještě daleko. Musí Maru alespoň probudit na dálku.
Otevírá hovor a čeká. Podle jeho odhadu v Argosu paprsky Solusu sotva začínají olizovat krystaly světlíků vedoucích do jejich bytu. Možná už dopadají na jeho spící Maraleie. Ona ráda vstává brzy, aby měla ještě před přenosem do výzkumného ústavu čas na sebe i na něj.
Konečně ji vidí. Ve slabounkém světle v pokoji jejich podzemního příbytku se jeho nejmilejší osoba zvedá na lůžku.
“Jsi ve škole? Budeš tu ráno?” roztomile zmatená se ptá rozespalým hlasem.
Několik okamžiků si mlčky užívá pohled na ni, její upřímnou starost a krásu, jak před ním nic neskrývá. I když se marně snaží upravit si rozcuchané zlaté vlasy.
“Má milá, ráno už je a jsem teprve v půlce cesty. Musel jsem se zdržet s Etchem, potřeboval na cvičení trochu ukáznit. Promiň mi to.” Maurius zní provinile a pomalu si u toho protahuje bolavé rameno.
“Prominu… a skončím dnes v ústavu brzo. Nejprve ale musím vstát.” Znovu se svalila na lůžko a zavřela oči.
Nechává ji, až se sama zvedne a jde z pokoje, sleduje její ranní rutinu, když se Mara zeptá “Povídej, jaké to bylo. Kolik vás přišlo.”
“Od loňska vyloučili alespoň dvacet žáků, v sále se nás ale stále osobně sešlo přes čtyři sta, spíš ubylo těch, kdo tam byli přenosem. A Biroe je stále stejně silný, a to jsem se tehdy bál, že už ho na škole nezažiju.”
“To jedno ti na tvé akademii závidím, být tělesně mezi tolika lidmi, to nikdy nezažiju. I když možná bych to špatně snášela. Pamatuj si ten pocit dobře, možná to nezažiješ už ani ty.”
“Nepředstavuj si to nějak úžasné, nebýt Biroeova mocného proslovu, nebyl by to nijak mimořádný zážitek. Ti lidé okolo se ti rychle okoukají a už je téměř nevnímáš. Však až budeme v občanském městě, určitě se dostaneš na nějaké podobné shromáždění.”
“Snad ano. Ale nejsem jako ty, já si budu zvykat déle. Jak dopadla ta tvá práce? Vysvětlili ti, proč jsi dostal horší hodnocení?” Při tom se Mara dokonale naučenými pohyby převléká do cvičebního.
“Neptal jsem se. Mám téměř nejlepší hodnocení a ta poznámka o obchodu s koloniemi bude spíš nějaká politická korekce, dialog o ní by asi byl zbytečný.”
“Dialog o výsledcích výzkumu nikdy není zbytečný,” energicky mu odporuje Mara. “Ty víš, co jsi zjistil, oni to z části odmítají, možná tě jen zkoušejí. Měl bys trvat na svém, ukázat jim důkazy.”
“Maro, oni je viděli. Vím, u vás ve výzkumáku se nikdy nevzdalujete od faktů, ale u nás se skutečnost vždycky musí zabalit do těch správných slov. To hodnocení je pro mě dostačující.”
“Je to škoda tebou odvedené práce, ale ty to musíš vědět lépe. A co služba? Prosím tě, že se nehlásíš zase na nejvzdálenější místo planety.”
Jenom asi na planetu jinou, nebo její měsíc, pomyslí si Maurius.
“Nezapsal jsem se nikam. Musíme se poradit. Ministerstvo přijme žáky na jedno nové naleziště artefaktů, je to ale trochu komplikované.”
“Pokud to není daleko, pustím tě. Teď si ale musím zacvičit, a ty se dívat nebudeš, ty musíš dospat časový posun.”
——
Dnešní den pro Mauriuse začíná opožděně, když ho vůz vysadí v jejich tiché vnitřní ulici jedné lepší čtvrti na okraji Argosu. V propůjčeném státním bytě za ním zaklapnou kovové zámky vrat, Maurius se převléká z uniformy a jde zkontrolovat Maru v její pracovně, usazenou v přenosovém křesle. Odolá pokušení ji políbit alespoň na čelo a jde si krátce protáhnout a rozcvičit rozbolavělé tělo.
Po následné horké sprše už je dostatečně probraný a tak se ve velké, šedé obrazové místnosti při snídani znovu pouští do studování archivů o Fuji. Má jen několik dní na podání žádosti o službu, doposud si ale není jist svým úmyslem. Je to jeden z jeho posledních studijních kvartálů a měl by zvolit dobře, čemu se v něm bude věnovat.
Kvůli nedostatku dostupných údajů o Fuji i Meluně postupně rozšiřuje své pátrání na celou hvězdnou soustavu a na záznamy z dob kolonizace.
Maraleie ho po návratu z přenosu spatřuje sedícího na podlaze obrazárny, ponořeného hluboko uvnitř změti zářících obrazů, výpisů a zastavených záznamů. Tiše prochází světelnou pavučinou a sedá si vedle něj.
Ztuhlý Maurius soustředěně sleduje záznam jakéhosi zasedání. Dokud jednající, zřejmě politici, nezmíní název “Meluna”, Mara netuší, že jsou to záběry z jiné planety. Zúčastnění vypadají stejně jako domácí lidé, až teď si Mara všímá odlišného střihu oblečení. V tom si uvědomuje, Meluna je vlastně jednou z mála domovu podobných planet, i osadníci tedy musí vypadat podobně.
Pak ale na záznamu ke slovu přichází cizinec z jedné z kolonií s nízkou přitažlivostí. Vytáhlá, jako by vychrtlá postava, pomalejší řeč a není si jistá, zda je to muž, či žena. Obraz se náhle zastaví, Maurius ji postřehl.
——
Sedí vedle něj, musela se vrátit z přenosu už před nějakou dobou, přitom on ji chtěl přivítat. Jenže práce ho pohltila. Na její tváři vidí napjatý výraz, jaký dobře zná. Musí jí to povědět. V sedě se k ní otáčí a pokládá jí ruce na kolena zkřížených nohou.
“Na měsíci té planety, Meluny, jsme nalezli artefakty, zřejmě lodě předků. Je to daleko a navíc, na té planetě je cizí kolonie, nemůže tam být přímé spojení. Musíme tam letět osobně na lodích flotily.”
Pro změnu je napjatý on, zda bude víc naštvaná, nebo zklamaná.
„Budeš celý kvartál hostem na lodi flotily, bez spojení, bez archivu, beze mě. Mauriusi zvaž, zda chceš právě tak strávit velkou část posledního roku na škole.“
Sakra ta je chytrá. Ihned chápe situaci a používá všechen rozum, aby ho udržela doma. V tu chvíli by jí nejraději vyhověl.
Jenže on to celé zvažuje od té přednášky každou minutu, kdy je při vědomí, a i když sám sebe ještě dokonale nepřesvědčil, teď jí musí vysvětlit, proč je ochoten ten let podstoupit.
„Maro, co se musím a co se chci v posledním ročníku naučit, se naučím při jakékoliv službě, i bez spojení k archivu, většinu učiva si mohu vzít s sebou. Smyslem služby při studiu ale je poznávat věci, k jakým se těžko dostává a připravovat se na povolání nebo státní službu. Já už nikdy nebudu mít možnost dostat se tak daleko. Ale to není jediný důvod, na něco jsem přišel a chci slyšet tvůj názor.”
“Ten dostaneš.” Mara ho bere za ruce, je víc zklamaná.
“Jak víš, minulý kvartál jsme analýzou materiálů potvrdili, že některé kovy v nejstarších slitinách nejsou z naší planety. Ani na žádném nalezišti mimo soustavu se zatím nenašlo nic, co by nám pomohlo zjistit jejich původ. Nevíme, kde předci ty rudy těžili, nevíme, kde vytvořili ty slitiny.”
“A proto musíš letět na Fuji?”
“Proto musím letět na Melunu.” A Maurius překvapené Maře vysvětluje svůj nápad a teorii, přitom jí prsty pomalu přejíždí po dlaních.
“Je vůbec možné, abychom nevěděli, že na Meluně něco je?” Uvažuje Mara jako někdo navyklý na dokonalý vědecký postup a přístup k informacím v dobře běžícím podniku.
“Kolonisté s námi nesdílí žádné informace, nemáme s nimi spojení, máme u nich jen vyslanectví. Ale obchodujeme a je možné se tam dostat. A já chci zažádat o vlastní službu, hledání stop osídlení předků na Meluně.”
“Budeš celý kvartál bez spojení a ještě sám mimo Stát, Mauriusi! Nikdo tam s tebou nepoletí!” Mara se začíná zvedat z podlahy, ale on zesílí stisk rukou a udrží ji u sebe.
“Když to nezkusím, budu litovat a jednou, až někdo oznámí, co na Meluně našli… litovali bychom oba. Ten objev nás může obrovsky posunout v hledání původu a ještě by mi vysloužil tolik společenských let, že budeme moci dělat cokoliv!”
“Pokud uznám, že to má smysl, jak to uděláš?” Mara se ptá smířlivěji. “Podáš si žádost, jako minule?”
“Minule jsem to uspěchal, proto jsem žádost stáhl, tentokrát vím jasně, co a proč chci. Konzultuju to nejprve s Biroem.”
Maraleie je nadšená vědkyně a jako taková jeho zájem o poznání přece jen chápe, musí ale přemáhat svůj základní instinkt.
“Když poletíš na cizí planetu zkoumat to, co tě zajímá a čemu věříš, pak ten čas strávený pryč má smysl. Ale až dokončíš školu, nenechám tě už létat po všech koncích.”
Maurius se k ní naklání a dává jí odkládaný polibek.
“Děkuju. Možná to opravdu je moje poslední příležitost se někam vypravit. Mám tušení, že ani ministerstvo mě nebude pouštět daleko. Teď potřebuju už jen schválení od akademie. To tvoje pro mě ale bylo důležitější.”
“Zjistil jsi od minula, jak moc se právo navrhovat si vlastní službu využívá?” Maraleie dokáže jako obvykle velmi rychle uvažovat prakticky, on ale ví, že to neznamená, že by se přes to zjištění o odloučení tak rychle přenesla.
“Téměř nikdo to nedělá, vím o dvou případech, a ani jeden z nich o tom moc nemluvil, jakoby byla ostuda nespokojit se s nabízenou službou.”
“Že se o něčem nemluví, neznamená, že se to neděje.” Přitom Mara na jejich čočkách otevírá řád školy, v němž bleskovou rychlostí vyhledává pravidla žádosti o vlastní službu.
“Nic nezměnili, vidíš,” ukazuje mu znění řádu. “Možná jen akademie nechce, aby se o tom mluvilo, abyste co nejvíce chodili na navrhovanou službu. Využívají vás ke svým projektům, přitom je to tvé studium a služba ti má pomoci získávat zkušenosti, jak říkáš.”
“Díky ti, a to je dnes poslední čtení, jaké snesu.” Maurius zavírá zobrazená pravidla, vstává z podlahy a pomáhá vstát i jí. “Pokud to povolují, pak to povolí i mně. Je to nejlepší škola ve státě.”
“Ještě dnes se jich zeptáš. Žádné odklady. Řekni si o to, co chceš,” a Mara se nechává odvést z obrazárny.
——
“Čekejte na přijetí” oznamuje Mauriusovi spojení.
Vstal uprostřed noci, aby se mohl zařadit do fronty na konzultaci s profesorem Biroem na opačné straně planety. Teď čeká rozespalý, opíraje se o studené kovové zábradlí jejich balkonu, vysutého do vysoké a úzké vnitřní ulice Argosu.
Jako většina ulic účelně a efektivně stavěného neobčanského města, ani tyto šedivé a hrubé stěny narušené jen několika balkony neobčanských příbytků nenabízejí nikterak pestrý pohled. Slabé noční osvětlení alespoň ukrývá část z jejich neutěšenosti.
Jediným pohybem narušujícím šero a ticho podzemí je občasný městský či služební vůz, jedoucí po koleji dráhy o dvě úrovně výše či níže, mířící k hlavním spojům.
Když Maurius zakloní hlavu a pohlédne úzkou ulicí přímo vzhůru, ve výšce nad ním končí obytná patra a ještě dále navrchu spatřuje sotva viditelný úzký pruh klenby města s podlouhlými průzory z kovoskla, nyní temnými noční oblohou. Co nejvíce si přiblíží pohled čočkami, teoreticky tak vidí až na vnější oblohu a kamsi do kosmu. Jeho nejbližší kontakt s vnějším světem. Chodbami a ulicemi by tam stoupal dlouho, na povrch ale stejně vyjít nesmí. Musí se co nejdřív dostat do svobodného města.
Otočí se na balkoně k rozjasněnému oknu do pokoje, za nímž vidí neklidně spící Maru.
Po minulém kvartálu ho žádala “Nehlas se zase na nejvzdálenější službu ode mě.”
Přitom to není tak dávno, co sdíleli podobné nadšení pro fyzické cestování, první rok spolu objeli celou planetu. Teď se o něj Mara ale bojí. Při představě, že by měla letět mimo Stát ona a sama, taky by se bál.
“Přijetí za 10 sekund.”
Málem při čekání usnul. Aby se probral, narovná se, rychle začíná přecházet po balkonu a dýchá zhluboka. Snad profesor nebude unavený z žádostí dalších žáků.
“Mauriusi, čest vám! Daří se?” Není unavený. Biroe na čočkách energicky jde ve své pracovně z její prázdné obrazové části s leskle hnědými stěnami do zařízené poloviny, kde usedá za dřevěným stolem, zády ke knihovně s asi největší sbírkou kovových nosičů dat, jakou Maurius kdy viděl.
„Čest vám, profesore. Daří. Rád bych se s vámi poradil.“
„Ano, tušil jsem, že byste mohl mít dotaz k vaší práci.“
Pamatuje si jeho práci. Musela ho zaujmout.
„Hodnocení mé práce chápu,“ lže Maurius. „Ale rád bych se tázal na službu. Zaujal mě nález na Fuji.”
Profesor se zdá být potěšen a podle přejíždějícího pohledu si zřejmě začal na čočkách vyhledávat podklady.
“O Fuji se zajímá mnoho žáků. Víc, než kolik jich můžeme vyslat. Admiralita nám poskytne místo pro třicet šest pracovníků, budou rozděleni na dvou ženijních lodích.”
Na spojení se objevuje obraz podlouhlého kosmického plavidla s širokou obytnou částí a několika komorami pro technické moduly, kotvícího na oběžné dráze. Podle dlouhých ramen doků a obrysů lodí okolo Maurius snadno rozeznává severní přístav flotily.
“Nezdá se to být mnoho,” pokračuje profesor. “ Ale flotila musí střežit hranice s Genijci a pro řízení prací na nalezišti to je dostatečné. Ačkoliv nebude na palubě místo pro všechny zájemce, vaše expertíza a dosavadní výkony v oboru vám zajišťují přednost. Potřebujeme žáky odvádějící důkladnou práci. Pro vás místo bude, Mauriusi.”
Je tedy i po své nejnovější kvartální práci stále považován za jednoho z lepších žáků historie a informací. Chvála ho těší, musí ale profesorovi říct, proč volá.
“Profesore, vážím si toho. Mám ale jinou žádost.” Najednou je těžší vyslovit, co si přeje.
——
Když se Mara na širokém lůžku uprostřed pokoje probudí sama, tuší, že ji Maurius bude chtít včerejší den alespoň trochu vynahradit připravenou snídaní. Ona ale nečeká, zda ji přijde probudit, vstává, převléká se do cvičebního a jde za ním.
Maurius zřejmě nevstal o mnoho dříve než ona, teprve cvičí v modrém úboru a na podložce si právě protahuje záda a ramena. Zvláštní, napadá ji, obvykle na to nedbá a jen posiluje, nejspíš je bolavý ze cvičení v akademii.
“Pověz mi, badateli, jak jsi uspěl? Jak dlouho se neuvidíme tentokrát?”
Překvapený Maurius se na ni otáčí. Poví jí to vše, nejlépe, když se s tím oba smíří co nejdříve.
“Déle než celý kvartál, musíme odletět už za pár dní na dvou lodích flotily a ty zpět dříve nepoletí.”
Maře to nedává smysl. “Budeš na lodi? Budeš mít spojení s kolonií?”
“Ne, jako člen nezávislé unie ta kolonie se Státem přímo nekomunikuje, vzájemně blokujeme signály. Máme spojení jen přes vyslanectví, a to je zdlouhavé. Budu proto pracovat na nálezech na Fuji,” vysvětluje, na čem se s profesorem dohodli. “Musíme s roboty opatrně vykopat a naložit artefakty, budu taky analyzovat materiály a okolí.”
Mara, začínající své cvičení, se diví.
“Nepovídal jsi včera, že na Meluně mohou být mnohem důležitější nálezy?”
“Ano, ale Biroe má pravdu, musíme někde začít…”
“Zamítl Biroe tvou žádost o službu na Meluně?” přerušuje ho.
“Oni se mnou počítali na Fuji, mám s podobnými nálezy zkušenosti.”
“Zamítl ji?” Mara trvá na svém dotazu.
“Ne nezamítl,” přiznává skutečnost Maurius.
“Proč potom přijímáš, co ti vnucuje.”
“Já nepřijímám, co mi vnucuje, nic mi nevnucuje,” obhajuje se Maurius, ”potřebují mě na Fuji a s Melunou stejně není spojení.”
“Není s ní spojení, ale co flotile brání prozkoumat Melunu z oběžné dráhy u Fuji? A když něco najdete, můžete s tím něco dělat.”
“Maro, meziplanetární archeologie není laboratoř, kde bychom mohli dělat, co se nám zamane. Hloubkový průzkum Meluny z kosmu je snadno detekovatelný, byl by to nepřátelský akt. To akademie nemůže od flotily žádat.”
“Mauriusi, já zvládnu… my dva zvládneme, když budeme jeden kvartál bez kontaktu. Ale když se to musí stát, tak ať se alespoň věnuješ výzkumu, jaký tě zajímá. Něčemu, kde máš šanci něco skutečně dokázat.”
“Na Fuji je co dokázat.”
“Opravdu tomu věříš? Bude ti to stačit? Dobře ten kvartál využij, je to možná naposledy, co budeš tělesně mimo planetu.”
Maraleie se diví vlastní snaze podpořit Mauriuse v jeho nebezpečném záměru letět na tu cizáckou planetu. Má o něj strach, zároveň ale má zájem o jeho výzkum, je proto v nepříjemném rozporu. Napadá ji, že by asi měla radost, kdyby jeho žádost akademie zamítla, ale zároveň mu chce pomoci s jeho smysluplným záměrem.
Maurius se zatím opakovaně přitahuje na hrazdě u zdi a cítí, jak je to pro něj příjemně snazší, když je trochu naštvaný. Z hrazdy seskakuje už klidnější.
“Včera, když jsem s Biroem mluvil, bylo to divné. On mi opravdu nic nevnucoval, jen vysvětloval a dávalo to smysl.”
Mara trpělivé dokončuje opakování cviku na břišní svaly, než mu odpoví. Nikdy si spolu hovorem nenarušují kvalitu cvičení.
“A bude ti taková omluva stačit potom, co artefakty na Meluně najde někdo jiný za padesát, nebo deset roků?”
Oba dva znají odpověď.
“Napadá mě, mohl bych se při službě na Fuji oficiálně dotázat přes vyslanectví, zda kolonisté něco nenalezli sami. Třeba nás překvapí,” a Maurius se při dřepování snaží držet narovnaná záda.
“Sám víš, že to jsou nesmysly. Jediná naděje je, letět tam osobně. Já ti to neradím s radostí. Nejraději bych, kdyby se nic z toho nedělo,” přiznává Maraleie, “kdyby ty artefakty na Fuji nalezli o rok později, kdy na akademii už nebudeš. Ale není to tak, ten objev tu čeká už dnes a pokud tvoji žádost nezamítli, měl bys na ní trvat. Zkus to. Akademie přece chce s výzkumem pokročit. Lepší škola ve Státě není.” Věnuje mu poslední pohled a odchází do jídelny, kde na ni čeká připravená snídaně.
“Lepší škola není… To přece říkám já” tiše vysloví pro sebe Maurius.
——
“Cením si vašeho času, profesore. Rád bych vám představil důkaz pro svou teorii a zároveň znovu zažádal o službu na Meluně.”
Maurius nečeká a na spojení zobrazuje připravený plán zmapovaných nalezišť pozůstatků předků.
“Podle Herzingovi teorie předci přiletěli ze směru jedenácté kosmy, čemuž odpovídá většina nalezišť v galaxii. Profesore, jak vidíte, Meluna leží téměř na jedenácté kosmě. Pokud předci dorazili z tohoto směru a jsou nálezy na Fuji, je pravděpodobné, že na Meluně, která byla už před desetitisíci let lidmi obyvatelná, budou také. Rád bych se je v rámci vlastní služby vydal hledat.”
“Ano, Mauriusi, již jsme o tom mluvili, pokud na Fuji pozůstatky jsou, je možné, že je na Meluně někdo objeví také. Pamatujme ale, že to není území Státu.”
“Dotázali jsme se tamní vlády, zda něco nalezli?”
“Nevím o tom, ale s velkou pravděpodobností ne. My jim nechceme takový nápad ani vnuknout, aby nezačali pátrat sami.”
“Oni se ale jistě budou zajímat, proč máme lodě u jejich měsíce,” napadá Mauriuse.
“Oznámili jsme jim výzkumné práce a nebudeme na povrchu Fuji nic budovat, pouze vykopávat. Musí se s tím smířit, neporušujeme suverenitu jejich planety,” profesor zní jistě. “A i kdyby, mají jen dopravní loďstvo, nemohou se účinně vzepřít. Ne bez pomoci jejich unie.”
“Kdybychom jim nabídli pomoc s archeologickým průzkumem, mohli by souhlasit se spoluprací. Však i oni musí mít zájem na odhalení našeho společného původu.”
“Mauriusi…” profesor povzdechne, “oni bohužel náš společný původ moc neuznávají, mnoho z jejich obyvatel jsou míšenci, proslýchá se, že tam snad mají i čisté Genijce. Nejsem tu ale, abych otupoval vaše nadšení pro poznání. Navrhuji, pojďme si společně promluvit s jednatelem Ministerstva informací pro mimostátní vztahy. Dnes jsem s ním stejně měl hovořit, pokud vydržíte, přizvu vás.”
——
“Chci se dívat, zajímá mě to” vysloví Mara své přání, když jí Maurius povídá, co ho v noci čeká.
“Nemůžu přeci chráněný hovor sdílet ani nahrávat.”
“Pusť to v obrazárně, budu přímo tam, to nemohou poznat,” navrhuje Mara.
“Bude to uprostřed noci, nevím ani kdy přesně.”
“Můžeš předtím pracovat, lehnu si vedle a až ti zavolají, probudíš mě. Chci vidět, co ti budou říkat, jak se budou chovat. Třeba ti i dodám trochu odvahy.”
S tou odvahou má holka pravdu, proletí mu hlavou. Také chápe, že ji hovor se zástupcem ministerstva zajímá, on z toho ale má trochu obavy. Přemýšlí, zda mu jeho výzkumné ambice stojí za to, na sebe takto upozornit a možná si zkomplikovat dokončení studia. Když ale bude Mara u toho, rozhodně mu to dodá odhodlání trvat na své žádosti.
——
Zatímco jeho milá ulehla a rychle usnula na podložce v rohu tmavé obrazárny, on se během pár dní už podruhé obléká do slavnostní žákovské uniformy a čekajíc na hovor, noří se do archivů akademie a ministerstva o nálezech na jiných planetách.
Dříve, než ho začne tížit únava, objevuje se na čočkách příchozí hovor. Probouzí Maru pohlazením po drobném rameni a její hnědé oči se rychle otevřou. Oba si rozumí v tichém pohledu a on se vrací doprostřed sálu, kde hovor přijímá.
Rozpracované dokumenty zobrazené nad podlahou mizí, místo nich se objevuje přenos z již známé profesorovi pracovny, záběr tentokrát míří do části místnosti prosté jakéhokoli vybavení.
Profesor Biroe v leskle šedé uniformě stojí uprostřed holých zdí a vedle se objevuje obraz z ještě úctyhodnější prostory, obrazový sál beze zdí v dohledu, jen s řadou hranatých sloupů za postavou muže v černém hábitu.
Namyšlenci, musí se předvádět, napadá Mauriuse. Žádné prostředí okolo sebe by na spojení nemuseli ukazovat. Nahlas však Maurius stojící v pozoru vysloví něco jiného.
“Čest státu! Maurius Bernolad, žák pátého ročníku akademie.”
“Čest vám, žáku. Matias Knot, mezistátní jednatel.” Muž s s prošedivělými černými vlasy a černou bradkou je alespoň o desítku roků mladší než profesor Biroe. Z trojice účastníků jednání je nejvyšší a nejhubenější.
“Už toho máme dnes za sebou hodně,” ujímá se slova Biroe, skutečně působící unaveně. “A pokud se nepletu, Mauriusi, u vás v Argosu je noc, pojďme to tedy vyřídit rychle.”
Profesorova otevřenost nijak neobměkčila tvrdý výraz Knotův. Ten se ihned chápe slova, přičemž drobnými pohyby hlavou listuje nějakým dokumentem na svých čočkách.
“Žáku Bernolade, čtu vaši žádost o historický výzkum na Meluně. Vy se domníváte, že i tam mohou být artefakty předků?”
“Ano jednateli.”
“Co vám teď povím, je tajné, ostatně jako celý meziplanetární archeologický výzkum. Prý ale máte upřímný zájem o historii státu, přestože dosud nejste plnoprávným občanem. Můžeme se spolehnout na vaši mlčenlivost, Bernolade?”
Jakoby s podezřením se jednatel rozhlédl okolo, zkoumavě pohlédl i na samotného profesora. Maurius se musí ovládnout, aby očima nezabloudil do rohu obrazárny, kde ve stínech tuší skrytou postavu Mary. Sakra, ženská, ty to děláš těžké.
“Vždy jsem věrně držel tajemství,” vysloví nahlas.
Knot rychle pokračuje, jakoby pospíchal někam jinam, za něčím důležitějším.
“S vládou Meluny, pokud to tak lze nazývat, jsme o archeologickém průzkumu jednali. Dokonce několikrát. Nejevili o něj vážný zájem. Zajímají se o své primitivní potřeby a obchod, aby udrželi kolonii v chodu. Jsou součástí nezávislé unie, s naším Státem se téměř nebaví. Komunikace s nimi je obtížná.”
Maurius bleskově uvažuje, očekává nejhorší. Zamítnou jeho žádost? Přijde to po vší jeho snaze až teď, přes ministerstvo?
“Vy jste si ale svou kvartální službu vybral sám a akademie vám ji může odsouhlasit, takový je školní řád,” překvapuje Knot a pokračuje, “je to rozhodnutí vaší akademické rady a politika do toho nemá co mluvit,” přitom pohlédne na profesora, ten jakoby se ještě více napřímil.
“Děkuji za vyjasnění, jednateli,” Maurius neví, co to pro něj znamená.
“Není za co děkovat. Ministerstvo pro vás nemůže udělat více, než vám poskytnout dálkové spojení s naším vyslanectvím na Meluně. Pokud byste ale byl přijat na palubu jedné z vojenských lodí, které se chystají k měsíci Fuji, můžete být s vyslanectvím v přímém spojení denně, přímo z oběžné dráhy.”
“Jsem vděčný za vaši vstřícnost, jednateli. Vyslanectví mi tedy zprostředkuje spojení s nějakými úřady na Meluně?”
“O tom pochybuji. Meluna spolupráci na archeologickém bádání odmítla, vyslanectví na tomto nic nezmění. Nemůžu vám slíbit nic víc, než že budete ve spojení s našimi úředníky a oni se pro vás mohou pokusit obstarat nějaké informace k vaší práci, pokud ovšem na svém výběru služby trváte. Možná by přineslo větší výsledky věnovat se nálezům na Fuji.”
Pokud měl Maurius obavy vést toto jednání, bylo to proto, že očekával zamítnutí své žádosti nebo přinejmenším podezřívavost ze strany ministerstva. Teď to vypadá, že jeho výzkum akademie schválí, bude ale fakticky bezmocným žáčkem zavřeným na vojenské lodi, bez přístupu na Melunu, závislým na ochotě nějakých úředníků. Být místo toho členem týmu zkoumajícího nálezy na Fuji se jeví jako mnohem schůdnější. Pohled mu ale uteče na nehybný Mařin obrys. Rychle musí odpovědět.
“Pokud úředníci nebudou mít možnost pomoci mi se zajištěním informací, rád se na Melunu vydám osobně a informace se pokusím dohledat.”
“Opakuji, Bernolade, nevím, kolik vám budou moci věnovat času,” odmítavě pokračuje Knot. “Z našich lodí u Fuji se ovšem nikam vydat nemůžete, jsou to vojenská plavidla propůjčená pro účely vykopávek a ochrany a musí udržovat orbitu u měsíce.”
“A jiná možnost dopravy je?”
“Vojsko pomáhá akademii s vykopávkami na Fuji, jinou dopravu vám poskytnout nemůže, flotila se soustřeđuje na hrozbu na genijských hranicích. Obávám se, že víc toho pro vás udělat nemůžeme, rozhodnutí je na vás a na akademické radě. Nyní se s vámi ale musím rozloučit,” a Knot se ještě otáčí na Biroa, “budu očekávat vaši zprávu, profesore.”
“Jednateli Knote, děkujeme za váš čas,” klaní se mírně profesor.
“Zvážím své možnosti, stejně jako jiné způsoby přístupu na Melunu. Děkuji, jednateli,” s úklonou se loučí Maurius.
“Čest státu, žáku. Profesore,” loučí se jednatel, jeho obraz mizí a profesor Biroe na zobrazení ve své pracovně opět usedá do pohodlně vypadajícího křesla.
“Mauriusi, my vaši žádost schválíme,” ubezpečuje ho mírným tónem. “Zvažte však, zda výzkum Meluny za těchto podmínek má smysl.”
“Jsem si zmiňovaných omezení vědom a jak jsem před jednatelem řekl, budu hledat jinou cestu, jak se na Melunu dostat. Plná cestovní práva již za svá společenská léta mám.”
Ačkoliv se snaží znít odhodlaně, Maurius netuší, zda se mu podaří nějaké řešení najít. Z profesorova vážného pohledu není znát, zda pochybuje, možná nesouhlasí.
“Víte, kdy je uzávěrka žádostí. Přeji zdar a sílu!”
——
“Jdeme spát.” Maurius si už cestou z obrazárny rozepíná uniformu.
Když se Mara uloží vedle něj, náhle vysloví do tmy “Biroe se ho bál.”
Maurius znovu otevře oči, nad ním temný strop.
“Cože?”
“Už jsem tvého profesora několikrát viděla, dokážu to rozeznat. Dnes měl strach.”
“Z čeho, z Knota? Z toho… úředníka?” Maurius se zlehčováním tušeného významu vytáhlého muže v černém pokouší rozehnat vlastní tíživý pocit z něj.
“Ano. Anebo možná měl strach o tebe.”
——
Další ráno Maraleie nechává Mauriuse dlouho spát, probouzí ho až těsně před tím, než se ve své pracovně přenáší do ústavu. Oba vědí, že mu zbývají dva dny k zápisu do služby, není jim třeba o tom mluvit.
Maurius snídá sám a přemýšlí, co si počít, jak postupovat.
V noci odvážně prohlásil, že zváží jiné přístupy na Melunu. To udělá.
Už chvíli poté se ve starší, pohodlné uniformě uprostřed obrazárny dává do práce. Otevírá okolo sebe a pročítá školní i ministerské archivy, nejprve hledá údaje o samotném vyslanectví na Meluně. Stále se mu vrací myšlenka, jak je zvláštní, že ještě včera neměl ani nejmenší potuchy o jeho existenci. Vyslanectví nebylo nikde v materiálech o Meluně zmiňováno. Je tomu tak i u dalších cizích kolonií? Má s nimi Stát spojení skrze vyslance, aniž by se o tom běžně mluvilo?
Teď, když ví co hledat, dočítá se, účelem vyslanectví je zastupovat Stát, zprostředkovávat obchodní komunikaci a koordinaci dopravy. Vyslanectví na Meluně se nachází v nejmenovaném hlavním městě kolonie a vyslanci Státu jsou vždy jmenováni na tři cykly. Zdá se mu to být dlouhá doba, strávit ji izolován na planetě, se kterou téměř není kontakt.
Hledání jakéhokoli spojení, soukromých společností, map, zboží nebo reklamy z Meluny vychází v archivech ministerstva i akademie naprázdno. Nejsou k nalezení jména kolonistů ani podniků, přitom má prý Meluna milion obyvatel!
Nachází výpis dopravních spojů. Většina jich je nákladních, jsou tu však i osobní, ačkoliv nejsou soukromé. Spadají pod státní flotilu. Konečně nějaký výsledek. Volí si osobní dopravu a je přesměrován na neřízenou, veřejnou síť.
Jak dlouho už to je, to musí být celý kvartál, co na ní něco hledal. Ihned je zaplaven reklamou a chaotickou komunikací, u některé ani nechápe její účel. Dává mu to znát, jak se během svého studia vzdálil životu běžných lidí.
Tady, něco o Meluně.
“Svobodná kolonie, nový domov”.
Propaganda hlásá, že každý má právo přijít na Melunu, usadit se, zažádat o plná práva, vzdát se příslušnosti a závazků ke Státu. Získat nový život ve svobodné unii, kde každý ze statisíců obyvatel je strůjcem svého osudu. Bez omezení rocismu, bez nespravedlivého řádu společenských let. Cesta osobní lodí je dostupná za nízkou cenu a létají pravidelně.
Maurius se nediví, že na Melunu upláchnou ročně tisíce lidí. Jistě většinou nižší třída bez plného občanství. Nespokojenci a slaboši z ještě horších míst, než je Argos. Tuší ale, že se mezi nimi najdou i výjimky, odpůrci Státu, nemající jinou možnost, než z něj odejít.
——
“Čest Mauriusi. Vzali tě do služby?” Maurius oceňuje, že Werk přijímá hovor hned, nikdy nečeká, až se mu bude hodit odpovědět. Nebo možná se mu to nehodí nikdy, a tak odpovídá hned. Nebo se mu to hodí vždy, kdo ví. Na spojení je vidět, jak v kombinéze vylézá zpod nějakého stroje.
“Čest tobě Werku. Stále váhám. Tuším, tebe přijali?”
“Rvali mi ruku! Poletím na zásobovací stanici u hranic, budu na pozici rovné důstojníkovi logistiky. Potřebují kvůli přesunům schopné dopraváky, ty jejich kovové mozky nestačí. Proč ty ale váháš s tím Fuji, vždyť už teď je možná pozdě!”
“Není pozdě, drží mi místo. Už jsem ti to říkal, mě víc zajímá Meluna. Tam je možnost nalézt něco velkého. Prosím tebe Werku, ty nákladní lodě, co na ni létají, věděl bys, zda jsou bezpilotní? Nebo mají posádku?”
“Naše, nebo lodě z Meluny? Nevím. Chceš po mě moc. Dobře, podívám se. Počkej,” Werk trochu neochotně začíná na čočkách vyhledávat, přitom si ve své dílně sedá na montážní stůl.
“Mám to. Jejich lodě jsou starší tahače. Zůstaly jim asi ještě z dob osidlování jejich planety. To letět samo mezihvězdně nedokáže. Pokud nepřišli s nějakým divem, ale podle záznamů se spíš zdá, že je div, pokud vůbec přiletí podle řádu. Posádku mají, ale hádám, ta ani nevystoupí z lodi, hned po vyložení se znovu nakládají a odlétají zpět.”
“A naše lodě?” ptá se Maurius trpělivě.
“Koukám, naše tahače létající na Melunu patří různým společnostem a kupodivu jsou pilotované. Vím, čím to je, nepouštíme bezpilotní lodě nikam blízko k hranicím, střežíme si je. Posádka nebude víc než pět, možná osm mužů, nijak dobře vyučená, řízení a údržba tahačů jsou primitivní úkony. Takové chlapy znám, bývá to trochu zvláštní odrůda našich přístavních dělníků, rozdíl je, že víc mlčí. To se asi člověku stane, když má takové povolání. K čemu ti to ale bude?”
“To je složité, možná bych ti to mohl povědět osobně, nechceš přijet?”
“Jak vidíš, mám co dělat, nemám půl dne navíc. Povídej,” a Werk si sundává jednu ze špinavých rukavic, aby vylovil z nějaké kapsy výživnou tyčinku a rozbalil ji.
“Akademie mi umožní vzít si jako kvartální práci ten průzkum na Meluně. Jenže z oběžné dráhy od Fuji nezjistím nic a i když na planetě máme vyslanectví, ministerstvo mi nevím proč nechce pomoct.”
“Mauriusi, nikdo jiný takové nápady nemá, ty zase musíš všechny překvapovat,” směje se Werk. “Nerozumím, proč se ještě divíš, když to někomu nevyhovuje a nenabízí ti nezištnou pomoc.”
“Werku, musím se tam dostat. Mluvil jsem s profesorem, Meluna s námi nechce na archeologickém průzkumu spolupracovat. Myslím si, že nám jejich vláda tají, co tam nalezli. Jakto, že od nich dovážíme tolik surovin, když podle našich průzkumů tam nic nebylo? Musím se tam nějak dostat a zjistit, zda tam jsou artefakty. Pak už bude ministesterstvo ochotné Melunu prozkoumat za každou cenu. A proto ti volám, potřebuji sehnat nákladní dopravu. Jediná osobní doprava na Melunu jsou státní lodě pro uprchlíky, a mezi ty se řadit nechci.”
“Ty tam chceš letět na nákladní lodi? Jsi chorý?!” Werkovi z úst prskají drobky.
“Je to snad protizákonné? Dávno máme plná cestovní práva, vztahují se i na nezávislé kolonie. Meluna je dokonce pro čisté lidi obyvatelná, mohl bych tam letět třeba zítra, kdybych měl jak.”
“Možná bys mohl, ale co bys tam dělal? Víš, jak tam s našinci zacházejí?”
“Zacházejí tam i s mizernými přistěhovalci lépe, než v polovině Státu. Utíkají tam tisíce lidí.”
“To jsou lidé, co se vzdávají všech našich práv. Co když i od tebe budou chtít, aby ses vzdal občanství?”
“Neudělám to. Počínaje tím, že nepoletím s uprchlíky, přiletím na vlastní náklady soukromou lodí. Přes naše vyslanectví oznámím návštěvu a kdy se chystám odletět, budou o mě vědět naši úředníci, i ti jejich. Nebude prostor pro omyl.”
“Všimni si, opět je tvůj plán pro tebe důležitější, než všichni, kterým na tobě záleží. Je to zbytečné nebezpečí, úspěch můžeš získat i na Fuji.”
“Werku…”
“Ale jak si přeješ, já ti nebudu mařit tvou geniální cestu. Takže pokud je to to jediné, proč jsi mi volal, můžeš být spokojen, za chvíli ti pošlu kontakty na dopravní společnosti, co by tam mohly letět.”
——
Svými kontakty mu Werk ušetřil hodně času a nejistoty. Pro Mauriuse, i s jeho přístupy na státní sítě, je proniknutí k informacím o soukromé dopravě do nezávislých kolonií výzvou. Jakoby se o těchto věcech nikde nic nezveřejňovalo, jakoby to nikdo nehledal, jakoby gigantický surovinový obchod s Melunou jednoduše nějak fungoval a mimo kruh zúčastněných se o tom nemluvilo.
I tak mu obeslání dopravních společností od Werka a dalších, které díky němu dokázal nalézt, trvalo zbytek odpoledne. Jeho naléhavou poptávku osobní přepravy na Melunu někteří rovnou odmítli, jiní slíbili odpověď a v kladném případě cenovou nabídku do jednoho dne. Právě tolik času má, jeden den. Když nesežene dopravu, bude se muset zapsat do služby na Fuji.
S pocitem, že učinit víc v tuto chvíli není v jeho silách, si otevírá údaje z Mařina osobního listu, aby se podíval, jaké jídlo pro ni podle její nálady a tělesného stavu připravit.
——
Leží spolu na lůžku pod světlíky přivádějícími pohled na povrch planety a Mara vesele vypráví, co se jim přihodilo v ústavu, kde dokončují další stupeň klinických testů. Jindy by ji Maurius se zájmem vnímal, ovšem dnes má potíž to alespoň předstírat. Je příliš napjatý.
Nakonec to prolomí ona.
“Za chvíli budeme vědět, buď se to podaří a budeš mít své poslání, nebo budeš jen jedním členem týmu na Fuji, však i to je dobré.”
Ještě ji napadne doplnit: “I tam budeš pěkně dlouho mimo spojení, budeš mít ode mě pokoj, pokud to si přeješ.”
Ještě než to dořekne, z jeho pohledu ví, že takový pokus o zlehčení situace nemůže uspět.
“Přeju si jen zjistit, co na Meluně je a kdybych tam nemusel nutně letět, tak neletím. Celá ta kolonie je čím dál podivnější. Kdybych neznal Werka, nedokázal bych ani najít většinu dopravců, co tam létají. Na veřejné síti, kam jsem se dnes musel podívat, a že mě to bolelo, Melunu propagují jako nějaký svobodný svět. A pak téměř nelze nalézt ani jméno hlavního města!”
“Možná ty informace blokuje vojsko nebo rozvědka, aby omezily jejich propagandu. Jak se to město jmenuje?”
“To mi připomíná Etchinsona. Když jsem byl v akademii, žádal jsem ho, aby mi o Meluně ve vojenském archivu cokoliv zjistil. Bylo mu to na obtíž, ale slíbil mi pomoc. Od té doby se neozval, a já ho nechci obtěžovat.”
“Neměl jsi ho na cvičení tolik zbít, znáš vojenskou hrdost.” Vtipná, přitom ona dobře viděla jeho modřiny.
Už vážněji Mara dodává: “Pochopitelně, že ti slíbil pomoc, když jste se viděli po tak dlouhé době. Ale třeba potom narazil na nějaké omezení. Víš, jaké to mají.”
“Mají to, jaké si to odpřisáhli, komunikovat určitě mohou. Jako čestný voják by se mohl alespoň omluvit. Zdá se mi, že příliš často jejich čest začíná počtem společenských let a končí naleštěnými hadry.”
“Třeba zapomněl jen proto, že netuší, jak je to pro tebe důležité, že se rozhoduješ, na jakou jít službu.”
Mara ani sama sobě nezní přesvědčivě, ve skutečnosti i ona poslední roky ztrácí respekt ke stále sebevědomějšímu vojsku.
“Já mu volat nebudu,” rozhoduje Maurius, ”ať má přístup k jakýmkoliv informacím, dopravu mi nezajistí.”
——
Dopoledne dalšího dne je pro Mauriuse, osamoceně čekajícího na odpovědi, nepříjemně vleklé. Nedokáže se soustředit na studium, nedaří se mu s nikým zapovídat, o své službě mluvit stejně nemůže. A zprávy nepřichází.
Jde se projít na nejvyšší úroveň ulic neobčanského Argosu, kde pod okny vedoucími nad povrch planety hledá čerstvé myšlenky.
Kdyby se ta kolonie nebyla bývala odtrhla, dávno bychom věděli, co se na Meluně nachází. Zda byla zastávkou předků na cestě galaxií, možná dokonce zdrojem jejich nedostižných kovů. Takhle to ví jen ti ubozí odpadlíci, kteří stejnak prodávají co najdou, aby se jejich enkláva uživila.
Stát se dozví pravdu tak jako tak, jen to bude trvat déle.
Jenže on nedokáže nečinně čekat, až se o tom objevu někde doslechne.
——
Odpoledne jakoby se všichni probrali. Přicházejí poněkud opožděné odpovědi od dvou spolužáků z katedry, kterým popsal svůj návrh na výzkum Meluny a přizval je k účasti.
Jeden se omlouvá, že už je zapsán jinam, vyjadřuje ale Mauriusovi podporu, ačkoliv radí, aby raději letěl na Fuji a Melunu přenechal budoucímu průzkumu.
Druhý zase hranice kosmického prostoru Státu doslova označuje za “příliš riskantní pro naše vzdělance”. Maurius nenachází dostatek vůle mu slušně odpovědět.
Oba tázaní se mu ještě minulý kvartál zdáli při osobní účasti na pracích na rovníku poměrně zdatní a přizpůsobiví, očekával proto, že je jeho teorie zaujme. Z jejich odpovědí na poslední chvíli před termínem skutečně tuší jejich váhání. Trvalo jim to, rozmýšleli se.
Už se to zdá být pravidlem, nikdo mu na Melunu neřekne jasné “ne”. Všichni vidí ten potenciál, před výzvou samostatného pátrání na cizí planetě ale zdá se kapituluje nakonec každý. Kromě něj.
Odpověď z jedné menší dopravní společnosti provozující starší nákladní lodi na výnosných trasách do kolonií je už nadějnější.
Ve zprávě mu jakási žena v modré pracovní kombinéze, se špatnou výslovností a zcela nezvyklá na kontakt se zákazníky oznamuje, že pokud má potřebná cestovní práva, jsou ochotni vzít ho na palubu některé jejich lodi letící na Melunu, kde ho vysadí v přístavu. A jak žádal, zpáteční letenka bude platit pro kteroukoli z jejich lodí.
Při pohledu na nabízenou cenu se potvrzuje jeho obava. Cenovka této mimořádné služby je mnohonásobně vyšší, než letenka osobní dopravou pro uprchlíky, nabízená v reklamě. Nakolik je Mauriusovi známo, ta částka se rovná několikanásobku běžného neobčanského příjmu a i pro něj jako placeného žáka akademie je vysoká.
——
“Pokud ti stojí v cestě jen peníze, tak se na ně vůbec neohlížej,” podporuje ho Mara poté, co jí ukazuje zprávu. “Vždyť od toho je dostáváme, aby nám pomohly při studiu. Jakmile budeme mít občanství, nebudou důležité. Bydlení v občanském městě dostaneme a společenská léta, jaká můžeš tím objevem získat, budou mnohem důležitější.”
“To samé jsem si myslel já. Seš moje duše.”
Obejme ji a dobře ví, že ji trápí něco jiného, než ta cesta vyčíslená v penězích. Vdechuje vůni jejích vlasů. Dokonale čisté, jakoby stále chodila do lékařské akademie. Když spolu začínali, ten pach desinfekce mu smrděl, za ty roky si ho ale zamiloval. Teď ho celý kvartál neucítí.
Najednou si Mara na něco vzpomene.
“Nejen duše, musím být i tvoje ochránkyně. Zaslali mi z ústavu ty protilátky. Rychle vyčistí vodu na pití i do kaše. A pokud budeš jíst něco jejich, slib mi, že vždy počkáš na analýzu z osobního listu.”
“Vysvětlovala jsi mi to dokonale. Dvakrát.”
“Doufám, že jsi alespoň jednou poslouchal.”
“Je to přehnaná opatrnost, ale ty jsi tu ta chemička.”
——
Předčasně se probouzí z již zapomenutého snu. Stíhá ho myšlenka, musí potvrdit žádost o službu a objednat let. Nějaký brzký, aby měl na Meluně co nejvíce času na pátrání. Jen se mu nechce se zvednout.
V noci se ochladilo a zima otevřenými průduchy pronikla i do jejich bytu. Jemu to nevadí, je přesvědčen, že zimní období má být znát i v domově. Jenže Mara snáší chlad hůře a když si na čočkách zobrazí její tělesnou teplotu, přiměje ho to zapnout regulaci, přičemž si na obraze všimne nové zprávy. Etchinson.
Po špičkách odchází z pokoje, napustí si pohár povzbuzujícího nápoje a jde do obrazárny, kde než se posadí na schod táhnoucí se po obvodu sálu, si rozsvěcuje pohled na planetu z oběžné dráhy.
Neurčitě dlouhou chvíli sleduje po horizontu postupující ranní paprsky, lenošivě čeká na své rozhodnutí pustit si Etchinsonovu zprávu.
Než paprsky klouzající po planetě dosáhnou k Argosu, městu, odkud chtějí co nejdříve odejít, je zpráva vyslechnuta a Maurius uklidňuje vír vlastních myšlenek. Odesílá stručné psaní profesorovi, rychle objednává dopravu, a protože z noci mu ještě zbývá kousek, vrací se do pokoje a znovu ulehá vedle Mary, kde je příjemné teplo.
——
“Promiň, chtěla jsem vstát dřív, ale jsem z toho testování už příliš vyčerpaná.” Mara se v jídelně unaveně opírá o pult a nechává si stravovacím strojem připravit snídani, než si s ní sedne naproti Mauriusovi.
“Nevadí. Nebyla ti zima?” ptá se jí a jemně ji hladí po ruce. Studená není.
“Nepamatuju se. Asi ne, jinak by mi to dalo teplejší stravu, snad mě to probere.”
Pouští její ruku, aby se mohla najíst.
Jejich poslední ráno. Je to on, kdo prolomí ticho: “Je to jen další služba, sice náročnější a vzdálenější, za chvilku ale už budu tam a jak znám váš ústav, než tu oslavovanou látku dokončíte, budu zpátky a budeme oba mít hotovu velkou věc.”
Ani jemu samotnému ale ta představa v hlavě neubíhá tak snadno. On si bude muset poradit v cizím prostředí, vyměnit opatřené vývozové cennosti za místní měnu, opatrně testovat každou potravinu, neznelíbit se místním úřadům ani státním vyslancům a při tom všem se něčeho dopátrat. Zatímco Mara bude v bezpečí vnitřního města, kde jí ten čas rozdělený mezi pracovní rutinu a volnou zábavu uteče mnohem snáze. Alespoň on v to doufá. Nechce, aby se trápila.
“Asi by bylo pozdě, kdybych ti teď řekla, abys tam neletěl.”
Při těch nečekaných slovech má jeho milá pohled sklopený do misky. Stydí se za své obavy.
“Maro, víš, kolik úsilí to stálo.”
Přece teď nemůže začít zvažovat, že by službu zrušil. “Už jsme se rozhodli, už jsem to prosadil, s tvou podporou. Vědí o mně i na ministerstvu. Teď musím udělat všechno pro úspěch. Když nepřinesu výsledky, když tam nic nezjistím, snadno mi dají špatné hodnocení a zhorší se moje šance být přijat na ministerstvo.”
“Já vím, ale chtěla jsem ti to říct. Nechci měnit tvoje rozhodnutí, chci jen abys to věděl. Že se správná věc nedá vždycky jen akademicky vypočítat.” Odhrnula si vlasy z čela a smutně se usmála. “Což ode mě nezní moc přesvědčivě.”
“Maro? Prosím tě, i mě bude bez tebe těžko. Ale musíme si představit doby, kdy lidé, když chtěli něco objevovat, spolu nemohli mluvit od rána do večera, a trvalo to déle, než jeden kvartál. My to musíme tu chvíli zvládnout.”
“Vždycky jsem si myslela, že lidé objevují nové věci, aby mohli žít způsobem, jakým chtějí. Alespoň já takhle pracuju.”
“Vždyť takový je i můj cíl a ty to víš. Nejen my dva, ale víc lidí bude žít lépe, když se Stát dozví víc o naší historii. A ano, dělám to hlavně kvůli nám dvěma. Už nikdy od sebe nebudeme tak daleko.”
——
Hned první osamocené ráno je překvapena, jak sama vše stíhá rychleji. Mohla by příští dny, celý kvartál, vstávat později, víc si odpočinout. A taky se konečně ozve známým, na které neměla poslední dobou čas.
Když se večer baví s Mauriusem, který čeká na svou loď v přístavu, podporuje ji, ať ten čas bez něj využije co nejlépe, ať se třeba i tělesně vydá dál z města. Mara by ráda, jenže v ústavu musí jejich oddíl co nejrychleji dokončit testy nových účinných látek a dokud to nebude hotovo, musí na tom pracovat většinu dne.
Ale již to brzy dokončí a pak by mohla mít na chvíli volno a vydat se třeba k rodičům na jih. Ti budou překvapeni, dlouho tam nebyla.
Ležíc sama na lůžku pod barevným světlem ze širokého světlíku, povídá si s Mauriusem až do chvíle, kdy s ním loď odlétá z oběžné dráhy. Loučí se až těsně před tím, než se veřejné spojení s plavidlem přeruší.
——
Maře ubíhají dny naplněné prací, cvičením a starými přáteli nečekaně rychle. Na nemožnost dostat od Mauriuse z jeho mise třeba jen krátkou zprávu se předem připravila. Celou dobu od něj neuslyší. Jen ji nečekaně tíží, jak nemůže komukoli říct pravdu, kam a proč letěl.
Ačkoliv je unavená z každodenní dlouhé práce, snaží se co nejlépe využít ten čas, který má jen pro sebe a tak ji hovor od Werka zastihne na míčovém hřišti v drahém zahradním středisku na hluboké podzemní úrovni města, pod umělou modrou oblohou. Mara se omlouvá spoluhráčům a odbíhá vedle pod stromy, kde na čočkách přijímá hovor.
“Jak se daří Werku? Co pro tebe mohu udělat?” ptá se v dobrém rozmaru.
“Všechno zdárné, Maraleie, i tobě se zdá se daří. Nerad volám tak pozdě, ale nemohl jsem čekat.”
“Neměla jsem zrovna ještě v úmyslu spát,” ukazuje mu pohled na prozářenou zahradu. “Povídej.”
“Prosím tě, Maurius už odletěl z planety, nebo jen odmítá moje spojení?”
Mara, znalá bouřlivé povahy přátelství mezi Werkem a Mauriusem, hbitě reaguje. “Říkal, že tentokrát už jste nepřátelé až do smrti a nemám s tebou mluvit.”
“Být to jindy, zasměju se a něco ti o tom křehounkovi povím” směje se Werk. “Ale naposledy jsme se nerozloučili v moc dobrém, popravdě jsme se nerozloučili vůbec. A teď bych s ním rád mluvil. O té jeho cestě.”
V Maře se ozve potlačovaný strach.
“Co je s ní?”
“Radil jsem mu nějaké společnosti, které by ho tam mohly dopravit.”
“Já vím, povídej,” vyzvídá napjatě.
“Je to složitější… On tedy už odletěl a je mimo spojení?”
“Před pár dny nějakou nákladní lodí. Musel vyrazit brzy, je to daleká cesta. Nejspíš tam bude celou dobu bez spojení. Co jsi mu chtěl říct?”
Na Maře jsou znát obavy a on proto opatrně zvažuje, co jí povědět.
”Pokud odletěl registrovanou nákladní lodí, potom to bude v pořádku, chtěl jsem ho jen na něco upozornit.”
“Tak upozorni mě! Teď už musíš, když jsi začal.”
Werk zřejmě shledává její námitku smysluplnou.
“Zamrzelo mě, že jsem k němu nebyl ochotnější a tak jsem se rozhodl to napravit a najít pro něj nejvhodnější loď. Bylo to těžší, než bych tušil. Strávil jsem s tím půl dne.”
“Maurius by tvou pomoc ocenil, ale on to zvládl přes ty kontakty od tebe sám. Letenka byla tedy notně předražená.”
“U které společnosti?” ptá se napjatě Werk.
“Nevím, je to důležité?”
“Jen by mě to zajímalo. Strávil jsem s tím půl dne, protože jsem ani v dopravním archivu nemohl zjistit, s jakým nákladem a do jakého přístavu létají. Popravdě, já nenašel o dopravě na Melunu nic podrobného. Ty lodě létají, o tom není pochyb, odletí z přístavu a velmi brzy se vracejí, nikdy se tam nezdrží. Hledal jsem dále a co jsem zjistil? Ony nejspíš létají na Melunu prázdné. To jsem mu chtěl říct.”
Mara čekala nějakou špatnou zprávu, tímto je ale zcela překvapena.
“Jak jsi to zjistil? A co je na tom divného? Nedovážejí jen suroviny z Meluny sem?”
Někdo na ni z hřiště volá, ona místo toho rozrušeně kráčí po trávě dál do parku.
“Neměly by létat prázdné, vedeme s koloniemi výměnný obchod, alespoň oficiálně se to uvádí. Ty tahače tam ale úmyslně létají prázdné a vozí prázdné kontejnery, jako kdyby někdo nechtěl, aby to bylo poznat. Zjistil jsem to… nezáleží na tom jak. Podstatné je, létají prázdné a někdo to tají.”
“Ale proč by to někdo skrýval?” Maraleie chce znát fakta, nikoliv vytvářet si teorie bez možnosti jejich ověření.
“Já nevím Maro, někdo si ale s tím tu práci dává. Zpět už přilétají se skutečným nákladem, našel jsem záznamy o vykládce surovin. Nevěnoval jsem se tomu dál, chtěl jsem hned dát vědět Mauriusovi.”
“Tak je to nějaký podivný obchod, to je ale záležitost Státu. Proč by to mělo zajímat Mauriuse?”
Werk na obraze nervózně přechází mezi nějakými stoly s nářadím a nástroji.
“Protože jsem se podíval i na záznamy těch osobních lodí, které vozí uprchlíky, a u nich také není všechno zcela jasné,” Werk váhá u posledních slov. “O tom si můžeme pohovořit osobně, třeba až se vrátí”
Mara se zastaví uprostřed louky, nevnímá před sebou výhled na další hřiště a bazén.
Werk pokračuje: “Na jisto, pokud Mauriuse vzala na palubu nákladní loď a on jim oficiálně zaplatil a navíc má pověření akademie, je určitě v bezpečí.”
Mara se zastaví uprostřed louky, nevnímá před sebou výhled na další hřiště a bazén.
Když se trochu vzpamatuje, s rozhodností prohlásí: “Maurius není emigrant, nevzdal se občanství. Je loajální a letí tam, aby pomohl akademii.”
“Podstatné je, aby to věděla hlídka a celníci, naši i jejich,” povídá Werk. “Chtěl jsem ho jen upozornit, není to nic závažného,” snaží se ji uklidnit. “Byla to i příležitost se mu ozvat.”
——
Sotva se Maraleie ocitne cestou domů ve voze sama, musí se přesvědčit, zda má Werk pravdu. Je opravdu tak obtížné o Meluně cokoliv jasného zjistit?
Nejprve snadno nachází první údaje, reklamu lákající k přestěhování do kolonie, nabízející jakousi jejich interpretaci rovnosti a svobody.
Dále se rozhodne hledat něco o pracovním uplatnění, v tom už ale naráží na omezení. Ze státní sítě se k těm údajům nemůže dostat. Hledá tedy něco o městech a bydlení, nebo alespoň veřejných službách na Meluně, ale kromě upoutávek pro emigranty nenachází nic podrobného. Dokonce jediné nalezené mapy jsou z nespecifikovaných měst, bez udání polohy.
Než ji vůz vysadí v jejich ulici, je zoufalá. Není možné, aby tyto základní informace nebyly, když se tam lidé stěhují!
Ani se nepřevléká, je odhodlaná hledat dál a důkladněji, jde do své pracovny a v přenosovém křesle bez omezení čoček prochází sítě, nevnímá utíkající čas. Pokouší se najít jejich komunikační kanály, ale jakýkoliv pokus o spojení je zablokován.
Když se konečně odpojí, nemůže uvěřit, kolik času tím strávila a jak nicotný to mělo výsledek. Werk měl pravdu. Meluna je záhadou, přesto jí před životem ve Státě dávají přednost tisíce lidí, doufajících v nový, snadnější život. Jak to tam vypadá ve skutečnosti, na to si bude muset počkat, co jí povypráví Maurius.
Ještě ji při večeři napadne ujistit se, že platba za jeho let proběhla, což ji mírně uklidňuje a odebírá se spát.
——
Vyvstanuvší nové obavy o Mauriuse stíhají Maru během následujících dní, díky náročné práci je ale postupně vytlačuje z vědomí a sama sebe přesvědčuje, že má přehnané starosti jen kvůli nezvyku být bez něj. A kvůli Werkovi, který se měl ozvat dříve a probrat svá podezření s ním a nikoliv s ní.
A pak přichází den, kdy po dokončení testů chemických látek má Maraleie najednou čas na oddych. Odpojuje se z práce mnohem dříve než jindy a zhasíná za sebou bílou pracovnu s křeslem, které jí poslední dobou bylo až příliš častým domovem.
Testy nové látky splnily většinu parametrů, jak ráda by to oslavila nejen se spolupracovníky, ale i s ním. Maurius chápe význam práce jejího výzkumného oddílu, aniž by chemii příliš rozuměl. Vlastně jí nerozumí skoro vůbec, ale takhle mu to ona neříká.
Jenže v jejich bytě, do kterého světlíky ještě vtékají zbytky světla z povrchu a z otevřené ventilace je cítit mírně slaný večerní vzduch, je ticho a prázdno. Je sama.
Shodí v koupelně bílou přenosovou kombinézu, nechává ve sprše dlouhé blonďaté vlasy i bělostné tělo napospas horké vodě a přitom jí hlavou prochází výsledky dlouhého snažení. Nová účinná látka je při zpomalování procesů v určených buňkách téměř o polovinu účinnější, než minulý vzor, přitom se lépe rozptyluje. Je to větší pokrok, než jaký měli za cíl.
I přes proud vody ji z myšlenek probere kovové klapnutí. Gestem zastaví sprchu a přes mokrou, průhlednou stěnu vidí otevřené dveře koupelny. Takhle otevřené jsou vždy.
Obléká župan, utahuje pás okolo štíhlého pasu a nečeká, až vyhřátá podlaha osuší její bosá chodidla. Předsíň je prázdná, světla ztlumená, jak mají být. Tiše našlapujíc míří dál, k širokému vchodu do obrazárny a neuvědomuje si, že jí není zima.
Na čočkách spatřuje upozornění, v sále je zhasnuto nějaké zobrazení. Maurius tu něco nechal.
“Obraz.” Snad ještě dřív, než dořekne příkaz, se obrazárna rozžíná a otevírá se před ní pohled na domovskou planetu v záři paprsků. Mauriusův oblíbený pohled. Od jeho odletu sál nepoužila, jakoby to byla jeho pracovna, vždycky raději pracoval se staromódním prostorovým obrazem namísto přenosu, na kterém je ona stále závislejší. Nejvyšší čas vypadnout z toho zatraceného Argosu.
Maraleie si jen letmo prohlíží kosmickou podívanou, když si všimne dole se ukrývajícího náhledu nějaké zprávy. Zvětší si ji, je od Etchinsona. Tak přece se Mauriusovi ozval. Proč jí to nepověděl?
Otáčí se k odchodu. “Zhas…,” zarazí se uprostřed slova. Proč jí to nepověděl? Pomalu přechází k okraji místnosti, přivine župan těsněji k tělu a sedá si na stupeň.
Etchinsona dlouho neviděla, Maurius se s ním poslední asi rok moc nebavil. Dá se ale říct, že je to společný kamarád. Když Maurius nechal zprávu otevřenou, nebude divné, že si ji ona pustí. Vždyť ji i zajímá, jak se ten voják má.
——
Dobrý voják Etchinson se Maraleie na záznamu zdá starší, než když ho viděla posledně. Sedí na lůžku ve zřejmě hodně těsné kajutě, vypadá unaveně a má namísto obvyklé uniformy přenosový úbor. Asi mu povinnost Mauriusovi pomoct přišla nevhod, i když jak Mara vidí datum odeslání zprávy, déle už to odkládat nemohl, druhý den končily zápisy do služby. Pak ji ale zaujme, co říká.
“Čest tobě, Mauriusi. Máme cvičení hraniční flotily, proto to zdržení. Hned, jak jsem mohl, nahlédl jsem do archivu vojska. Je to proti mému přesvědčení, ale jsi dobrý žák a výzkumník, dělám to pro tvé dobro a tvou službu. Jak správně tušíš, máme o Meluně určité informace.”
Musí mu na Mauriusovi záležet, když kvůli němu porušil předpisy. Před rozhodujícím sdělením se spolužák odmlčí a jeho zornice viditelně klouzají po nějakém obraze.
“Žádné vzácné kovy ani artefakty tam nalezeny nebyly. Ani námi, ani kolonisty. Až se setkáme, povím ti více. Důležité je,” přitom Etchinson na záznamu jakoby naléhavě zdůrazňuje: “Fuji je pro tebe mnohem jistější volba.”
Zdá se jí to? Jakoby se Mauriuse pokoušel varovat.
“Snad ještě není pozdě a můžeš se tam přihlásit. A kdybys to nestihl, já budu sloužit na genijské hranici, pokud o službu zde zažádáš, zaručím se za tebe. Získáš zde dvakrát tolik společenských let.”
Že se za něj zaručí! Jakoby o to měl Maurius někdy zájem! Tím ho jistě naštval.
Po odmlce Etchinson už uvolněněji dokončuje: “Zpráva musí být krátká, budu stručný. Na Melunu zapomeň. Měj na paměti zdar svůj, i Mary. Než se zapíšeš, zavolej mi, dnes mohu přijímat hovory. Bylo by o mnoho lepší, kdybychom mohli hovořit osobně, ale před odletem na hranici už se ze základny nedostanu. Zdar tobě!”
Maře se zdá, že to mělo být varování. Cítil to tak i Maurius? Ale proč jí to neřekl? Času na to měl přece dostatek. Nechtěl, aby ho od cesty odrazovala i ona, nebo nechtěl, aby se bála?
Zavolal alespoň Etchinsonovi? Roztřesená Mara si prochází záznamy, žádné další spojení s Etchinsonem nenachází. Maurius mu ale mohl zavolat soukromě. Nebo bylo už pozdě, aby změnil žádost o službu? Možná se jen nechtěl nechat odradit podle něj namyšleným vojákem.
Jak přemýšlí, napadá ji, Etchinsonova zpráva nemusí znamenat víc, než říká. Možná v tom hledá zbytečně moc, je unavená, možná i trochu zblblá z té práce.
Jak nad tím uvažuje, zdá se jí zcela logické, že i když na Meluně artefakty mohou být, vojsko jen o těch nálezech jednoduše neví a nic víc Etchinson ani říct nechtěl. Kdyby o nálezech věděli, tak by tam již prováděli průzkum, možná by ta kolonie ani už nebyla nezávislá, sesypali by se na ni ještě rychleji, než na měsíc Fuji. Na Meluně se totiž na rozdíl od něj dá žít.
Maraleie si zprávu pouští znovu a pozorně sleduje jeho výraz. Je zachmuřený, ale ne z únavy nebo nedostatku času, je zcela soustředěný na to, co říká. Je z toho nervózní. A porušil kvůli Mauriusovi předpisy, přestože spolu tak dlouho nemluvili.
“Zhasnout.” Už ji zářivý obraz dráždil. Sedí v obrazárně potmě a lituje, že si tu zprávu pustila, když Maurius bude ještě tak dlouho mimo spojení. Neví, proč jí nic neřekl, nemůže s ním mluvit, nemůže nic dělat a nikomu dalšímu o jeho službě nesmí říct.
Bude teď mít ještě větší strach, než když ji vyděsil Werk. Přitom ona dobře ví, pravděpodobně se nic neděje a až se Maurius vrátí, v horším případě jen bude zklamaný, že na Meluně nic nenašel. A ona šťastná, že ho má zpět, se bude stydět, jak zbytečně se bála.
Jenže, ten Etchinsonův výraz ve zprávě, co když skutečně chtěl Mauriuse od cesty odradit. To nejde. Ví, že by na to stále myslela. I ona je vyčerpaná, nezaslouží si se tak dlouho bezmocně bát. Musí se Etchinsona zeptat.
——
Etchinsonovi, přenesenému do oblastního střediska hraničních sil hlídky, chvíli před koncem směny nečekaně přichází hovor. Maraleie.
K sakru. Proč mu ta ženská volá? Vždyť Maurius měl dávno odletět. Něco se muselo přihodit. Aniž by to dal na sobě znát, odpovídá jí zprávou, že zavolá později. Před dalšími důstojníky na středisku se jen na chvíli zarazil uprostřed hovoru.
Musí ale na Maru myslet, špatně se mu soustředí na koordinaci hlídkových plavidel v obrovské temnotě hranice. Jakoby pro něj náplň služby po povýšení nebyla už tak dost náročná.
Sotva mu skončí směna, odpojuje se, vstává z přenosového křesla a spěchá chodbou základny do své stísněné ubikace, sedá si na lůžko a volá. Maraleie hovor hned přijímá, zvláštní, je v županu někde ve špatném světle, i tak ale vidí, že je rozrušená.
“Zdar tobě, Etchi,” zdraví ho Mara zbrkle. “Omluv prosím vyrušení, ale potřebuji se zeptat, zda jsi mluvil s Mauriusem, než odletěl.”
Musí se rychle rozhodnout, jak jí odpovědět. “Čest tobě Maraleie, rád tě vidím. Co se stalo?” Zatím se tomu vyhne.
“Maurius nechal otevřenou tvou zprávu, kde jsi mu říkal, že na Meluně žádné artefakty nejsou. Pustila jsem si ji, omlouvám se, byla jsem zvědavá. Mluvil s tebou?”
Etchinson už asi chápe. “Od té zprávy ne. On odletěl na Melunu? Kdy přesně?”
“Neposlechl tě a odletěl. Kdybys nevykládal o té vaší službě a dvojitých letech za ni, třeba by s tebou mluvil!”
“Počkej Maro, uklidni se a řekni mi, kdy odletěl? Jakým spojem?”
Mara ve vyděšené rychlosti komolí slova, úplně jako ta nejistá, roztomilá holka, tehdy před roky, když ji Maurius Etchinsonovi při nástupu do akademie představoval.
“Před devatenácti dny. Prosím tě, Meluna je nebezpečná? Tys ho chtěl varovat?”
Werk se ztěžka nadechne. “Maraleie, ovládej se. Není nebezpečná, na Meluně jen nic není a nic tam nenajde. Pověz mi, jak tam odletěl?”
“Zaplatil si místo na nějaké nákladní lodi, poradil mu Werk. A potom, když už byl pryč, se Werk ozval, že je Meluna podezřelá, tak jsem se snažila o ní něco zjistit a mám strach! Nikde není uvedeno, kolik má obyvatel, jméno hlavního města, není s ní spojení, jakoby ta kolonie neexistovala, přitom tam lákají tisíce uprchlíků. Werk mi říkal…”.
“Počkej Maro,” přerušuje ji Etchinson rázně. “Jakou společnost si Maurius zaplatil?”
“Ukážu ti účet, odlétal ze severního přístavu, od té doby se neozval, nemám jak zjistit, zda už tam doletěl.” Maře viditelně vlhnou oči. “Nechápu, proč tam letěl, když o té planetě skoro nic nevíme, ti lidé jako kdyby tam mizeli, muselo to být divné i jemu…”
“Mauriuse ne…
Pokračovat ve čtení na: https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=33414-kolonie