Předmluva
Cestování je bezesporu ten nejefektivnější, nejzábavnější a nejodvázanější způsob poznávání. Ne nadarmo se posílal Honza do světa na vyučenou, ne nadarmo jsou někdy v běžné řeči slova jako světaznalý a zcestovalý myšlena jako synonyma ke slovům učený nebo inteligentní. Vše nové, co zažijeme a objevíme, rozšíří řadu vzorků našeho interního porovnávacího aparátu, rozšíří naše obzory. Alespoň tohle jsem se na cestách naučil já.
Ten pocit, když vystoupíme z letadla i všedního stereotypu na neznámém místě, když nejen oči spatří, co dosud neviděly, ale i pokožku pohladí vlhčí a teplejší vzduch, nos naplní exotické vůně, uši zmatou neznámé jazyky a celý organismus bystří a odtrhne pohled od sebe sama k vnějšímu světu, je k nezaplacení. Může znamenat zážitek, který nám utkví v paměti. Nebo alespoň na fotografiích. Tak proč vlastně ztrácíme čas v panelákových bytech a narvaných kavárnách? Proč tomu nevěnujeme všechno? Možná i proto, že vydat se na cestu někdy není lehké. Pro někoho lehčí, pro někoho těžší, ale vždy to vyžaduje určité přípravy a vytrvalost.
A hlavně rozhodnutí, to je vždycky nejtěžší. Vždy se objeví demotivující skutečnosti, které jsou zákeřnější tím, že sami nevíme, nakolik jsou skutečnými skutečnostmi a nakolik neskutečnými výmluvami.
Nejsou peníze.
S dětmi to nejde.
Kovid.
V práci mám moc práce.
Co když nás tam přepadnou.
Nemá kdo pohlídat křečka.
Mám alergii na hotely.
Já se držím výmluvy neosvědčenější, finanční. Ano, ten pocit, když vystoupíme z letadla, je prostě k nezaplacení – ale vysvětlujte to aerolinkám, které chtějí Mastercard. Vybral jsem si totiž jednu z těch nedostupnějších destinací, Brazílii. Konkrétně její deštný prales. Představa zážitků, které tam na mě čekají, abych je prožil, je neskutečná jako sen. Naštěstí se nejedná o životní sen, který bych živil od dětství, je to sen jen pár měsíců starý. Zrodil se ve chvíli, kdy jsem začal pracovat na nové knize, jejíž kapitola se právě v Amazonii odehrává.
Kéž bych tak mohl navštívit všechna místa, o kterých píšu! Jako Mike Enslin z Kingova 1408 cestovat a získávat inspiraci přímo na místě. Člověk totiž může shlédnout dokumenty ze všech zavřených videopůjčoven, přečíst Wikipedii ve všech jazycích, spolknout všechnu moudrost světa, ale když se skutečně dostane na místo, trkne jej očividné. Něco, o čem nikde neslyšel ani nečetl, něco, co je tím pravým detailem, příliš nevýznamným, aby jej teorie definovala, ale tím jediným, který by jeho text obohatil dokonalým prvkem autentičnosti.
Dokázal by snad Jack London tak věrně vystihnout přírodu a její zákony, kdyby nikdy nevytáhl paty z domu? S další knihou jsem si zakousl velkého sousta, rok už jsem nad ní strávil a ještě alespoň dva mi ještě vezme. A zdá se, že i ona se ještě bude muset bez mých bezprostředních zkušeností obejít. Jistě, každý správný psavec by měl pro šanci, jak své dílo udělat lepším ujít třeba světa kraj. Jenže jak už máma říkala, peníze nerostou na stromech, nýbrž v košatých keřích finanční gramotnosti a rozvětvených investičních znalostech aplikovaných na diverzifikovaném portfoliu.
A když se to vezme kolem a kolem, Andy Weir přece taky napsal Marťana naprosto přesvědčivě, a na Marsu (nejspíš) ani nebyl. Jednou se na ty plíce naší planety beztak podívám – pokud to stihnu dřív, než vydechnou naposledy.
Avšak protože jsem člověk nedočkavý, na tu cestu jsem se začal připravovat už teď. Na ebay jsem objednal titanem potaženou mačetu a tucet brusných kamenů, mezi obývákem a kuchyní se začal pohybovat výhradně přeskokem z lustru na závěs, z oken vytrhal sítě proti hmyzu a chipsy u televize vyměnil za solené červy.
Aby ani průzkumnický duch nazakrněl, objevovat jsem začal alespoň své okolí. K tomu mi slouží aplikace Fog of Word, která trasuje a odkrývá navštívená místa, jako mlhu ve strategických hrách. Korona mi moc průzkumničení neusnadňuje, a tak jsem zatím s třicátým čtvrtým levelem po Praze odkryl celých 0.000000912333929% světa. No, nějak se začít musí. Vsadil bych se, že než Kolumbus objevil Ameriku, také si nejprve prošlápl svůj rodný Janov.
Jako zdroj informací o životě v deštném pralese jsem si nakonec musel vystačit se standardními prostředky a čerpat ze znalostí jiných – což bylo těžší, než se zdá. Strýček Google selhal, televizní dokumenty se v těchto oblastech soustředí převážně na makro záběry mikro živočichů, a tak nejlepším pramenem stejně zůstaly knihy. U mě konkrétně spis Itala Ettore Biocca – Sama mezi indiány.
Sama mezi indiány
Kniha to je rozhodně pozoruhodná. Nejedná se o fikci, ale pravou výpověď Heleny Valerové, kterou v roce 1937 na Venezulesko-Brazilské hranici unesli indiáni. Ona se po 22 letech vrátila a vypověděla svůj příběh. Hned počátek jejího vyprávění je názornou ukázkou barbarské krutosti. Helenin kmen je přepaden jiným, jenž pobije muže a unese ženy. Jejich syny včetně nemluvňat, kteří by se v dospělosti mohli stát hrozbou, popadnou za nožičky, rozbijí jim hlavy o skály a tělíčka navrší na velké hromady. Pokud si člověk dostatečně uvědomuje, že to, co čte, se opravdu stalo, nečte se mu lehce. O snadné čtení se ale nejedná i tak. Helena totiž bez úprav popisuje události vlastními slovy, což není stylisticky nejstravitelnější – i když zřejmě o to autentičtější. Styl trochu připomíná My děti ze stanice ZOO… ale opravdu jen ten styl (na rozdíl od Němců u indiánů mohou brát drogy jen muži).
Nebudu se pokoušet o hlubší analýzu díla – připadá mi zbytečné dělat něco, co už dělali jiní a lépe (třeba Ondřej Nezbeda z týdeníku reflex: odkaz zde.) Místo toho jen vypíchnu, co mně osobně nejvíce zaujalo.
Yanoámové spolu neustále bojují, ale důvody jejich svárů jsou jaksi nedostatečné. Jako by pro boj jen potřebovali záminku a stačila by i ne moc dobrá. Válčí spolu omylem, kvůli pomstě za pomstu, výmyslům jiných, kvůli pomluvám a jiným malichernostem. Jejich jednání je zbytečné, nespravedlivé, naivní. Někdo například mezi ostatními prohlásí, že se je sousední kmen chystá napadnout. Nikdo výrok nezpochybní, nikdo se dvakrát nerozmýšlí a jdou. Jako horkokrevné bláhové děti v dospělých tělech. Ovšemže je vrtkavý základ jejich pohnutek jen můj dojem, z jejich pohledu se o malichernosti zřejmě nejedná. Bohužel mi však ani 366 stránek nestačilo k tomu, abych jim dokázal nahlédnout hlouběji do nitra a zjistil tak vlastně proč.
Zajímavé je také jejich chápání smrti. S tím se my, kteří si vážíme svého života, jen těžko ztotožňujeme. Jistě, Yanoámové se také bojí a z boje prchají, ale stejně tak často vyráží na smrt vědomě a zbytečně. Například tušaua, který ví, že by bez něj byly jeho ženy i synové ztraceni, a je si vědom i toho, že když se vydá zabít svého soka, jeho příbuzní pak z pomsty zabijí jeho. Přesto vyrazí a přesně to se i stane. Zemře a jeho rodina se ocitne další na řadě. Nebo jiný indián, který se rozhodne, že jde zabít. Určí si, že zabije prvního koho uvidí, a učiní tak i přesto, že prvního spatří chlapce, kterého má rád jako vlastního syna. Zastřelí jej šípem, a pak se kvůli němu trápí a truchlí. Nebo poslední příklad: Muž jde varovat sousední kmen, že na něj hodlají zaútočit, s čímž on nesouhlasí. Protivníci se tedy na útok připraví a zběha varují, ať se drží stranou, že až sklapne past, na nikoho nebudou brát ohledy. On ale neposlechne, naopak jde v první linii, a samozřejmě s ostatními zemře, rukou těch, které sám zachránil.
Akawova teta mi potom řekla: „Nemůžeme pochopit, jak vy bílí uvažujete. Ty se dokážeš zlobit den, dva dny, mnoho dní:‘ Kdežto oni se nedokážou dlouho zlobit. Teď ztlučou manželku a vzápětí zase spolu mluví. Manželka se na ně nezlobí. Viděla jsem je po rvačce kolikrát s ranou ještě otevřenou, krev jim ještě tekla, a už spolu mluvili jako dřív. Teta šla ke mně a řekla: „Už se nezlob, on už se nezlobí, proč se zlobíš dál?“
Verdikt: Nahlédnutí do jiného světa, do jiných myslí a jiných zvyklostí. Časem trochu omrzí stylistika, nebo spíš její absence, což ale vyváží fakt, že je vyprávění sepsáno podle skutečnosti.
Mimo mísu
Když se mi neinspirativní ráz Heleniny výpovědi začal trochu zajídat, odskočil jsem si ke Chlapci v bílé místnosti. Moc jsem si věru nepomohl.
Vrhnul jsem se na knihu s nadšením z dočteného Zrcátka od stejného autora. Ale jako by ji psal někdo jiný – oba texty nemohly být rozdílnější. Chlapec psal Chlapce asi ještě jako chlapec a vyndal jej z šuplíku až později – jinak si zkratkovitý, logickými nepřesnostmi překypující, nedůvěryhodný a tudíž nezábavný styl neumím vysvětlit.
Na straně jedné je „bezpečnostní systém, který kontroluje a vyhodnocuje nebezpečí“, na straně další pak „…kamer je málo, snad si toho hlídač nevšimne“. Dalších příkladů, nad jejichž vnitřní logikou by se dalo přinejmenším polemizovat, bylo na mě v knize až příliš. Být přitom román vymazlený jako Zrcátko, byl by to trhák.
POZOR, SPOILER!
Už asi v polovině knihy mě napadlo, jak skvělá by byla pointa, kdyby chlapec zjistil, že vlastně není a nikdy nebyl člověk, že je jen umělou inteligencí. A ono to tak víceméně bylo! Že jsem hlavní myšlenku uhádl mi nevadilo, já v to přímo doufal. Nápad považuji za bravurní, stejně tak vlastně celý koncept. Škoda jen, že nebyl lépe zpracován.
Verdikt: Kdyby autor sesbíral všechny hnidopišské poznámky od všech perfekcionistických šťouralů a na jejich základě knihu přepsal, výsledkem by mohl být strhující mindblow sci-fi trhák.
Co byste si vybrali? Primitivní život mezi krutými indiány plný bolesti a strádání, nebo život v blahobytu s neomezeně vyspělými technologiemi, ale bez možnosti pocítit cokoli?