Pokud prahnete po intimnějším pohledu na mou maličkost (to nevyznělo dobře), spíš než nudná fakta a seznamy (ne)úspěchů vám otevřu vstup do své šedé kůry mozkové.
Už na základní škole jsem byl vyššího vzrůstu a mezi ostatními vyčníval – a to hlavně ve chvílích, kdy jsem toužil vyhnout se pozornosti a splynout v davu. I když mne nutnost naučila předstírat opak, jsem, a vždycky jsem byl, introvert. Raději pobudu v ústraní než ve středu zájmu a možná i proto mám blíž k vyjadřování psanému než verbálnímu. Psané slovo má svá pravidla, která se dají pochopit, ovládnout a využít k zamýšlenému účelu, k verbálnímu projevu patří ale i nonverbální komunikace, která mnohdy prozradí víc, než sami chceme.
O ničem z toho jsem tehdy ale ještě neměl ani páru. Nebyl jsem jako ti, kteří už od pěti vědí co jim vydělá na důchod, psát jsem začal až ve dvaceti letech. Kdybych byl začal dřív…, říkal jsem si pak kolikrát – ale lepší najít se pozdě nežli později. Do té doby, po škole základní a na škole střední, jsem nevěděl, co se sebou (nebo věděl, ale už tenkrát mě i mé partě kamarádů cosi napovídalo, že v kariéře alkoholika se zkušenosti nabírají jen těžko, když je člověk následující ráno zapomíná). Avšak s tím, jak světlo světa spatřilo první odstavec mé první povídky, započal i konec prochlastinace. Já si uvědomil, že jsem se do příběhů a českého jazyka zamiloval, a že se v prozaickém textu skrývá smysl mého bezvýznamného života (k teorii existenciálního nihilismu se dostaneme později). Že toužím co nejvěrněji ukázat ostatním to, z čeho mě samotnému běhá mráz po zádech. Že chci umět zprostředkovat pocity napětí, vzrušení a fascinace, čerpat z potenciálu neznámého, ze vší té nevědomosti, která nevylučuje, že svět může být jiný, než si myslíme.
Tím ovšem nechci říct, že bych psal jen pro ostatní. Je snad jasné, že tohle člověk dělá hlavně pro radost. Přesto je nutkání předat myšlenku dál a nenechat si svou vášeň pro sebe, nemalé. Možná to není jen věc příběhů. Možná, že je touha s někým sdílet stejný pocit zakořeněna v každém z nás. Proč by nás jinak znovu bavil okoukaný film, když jej sledujeme s někým, kdo jej ještě neviděl?
Netušil jsem přesně proč, ale chtěl jsem psát. Co nejlépe to půjde.
Nebyl v tu dobu na webu bezplatný kurz či článek o tvůrčím psaní, který bych nepřečetl, ani titul v knihovně, který bych si nezapůjčil. Četl jsem, psal a vzdělával se každou volnou chvíli – ať už při jídle, při opačné činnosti na WC, nebo ráno před budíkem do práce. Co zdálo se zpočátku snadné, bylo náhle mnohem zapeklitější. Ale i nedostatek talentu se dá nahradit pílí, tvrdí někteří spisovatelé. Jack London prohlásil, že psaní je jen řemeslo a jeho slova pro mě byla tou největší motivací. Naděje, že i pokud se přirozený talent neobjeví, nevynakládám svou energii nadarmo (nechme stranou to, jakým zdrojem vzdělání, zábavy a fantasie tato činnost je).
Některé pracovní návyky udržuji a zdokonaluji dodnes a času na prokrastinaci je naštěstí stále méně.
Od dob začátků už uběhlo pár let a výsledky se pomalu dostavují. Zatímco své prvotiny jsem nedokázal vnutit ani svým nejlepším přátelům, dnes mě těší feedback čtenářů. A ten je pro mne, jako pro každého tvořivého člověka, tou největší odměnou a podnětem k další tvorbě. A že je u projektu, nad kterým strávím roky, podnět k trpělivosti občas potřeba.
Proč právě fantastika? Protože mě vždycky fascinoval vesmír a technologie. Ach, kolik hodin jsme s přáteli trávili filozofováním na téma nekonečný vesmír, relativní rychlost světla nebo existence mimozemských civilizací? Nespočet. A jako vždy jsme se nikam nedostali. Což je v pořádku – čas od času není na škodu utéci ze světa dotěrné politiky, zkorumpovaných slev v Albertu a desociálních sítí a zamyslet se nad tím, kde jsme se tu vzali a kam vlastně směřujeme.
A technologie? Neméně zajímavé téma. Pamatuji si dobu, kdy jediný způsob, jak někoho kontaktovat, bylo přijít za ním a zabušit na dveře (zvonky často nefungovaly). Použít k tomu internet by nebylo příliš efektivní – zdlouhavé loadování Windows 98, maximální rychlost stahování 7kb za vteřinu a modem, skučící jak týrané zvíře, byly dostatečně odstrašující. A teď? Rychlý technologický vývoj nám mění svět před očima. Což je fascinující.
Je to ale správné?
Zde naleznete zajímavé komentáře na podobné téma (článek: Dítě má běhat venku. Tak jaké programování?).
Nevím. Věřím ale, že je to nevyhnutelné. I největší konzervativci si jednou koupí smartphone, když se pevné linky přestanou prodávat. Jinými slovy: pokrok nezastavíš. Neměli bychom asi jen zabíhat do extrémů. Ani všechny počítače a internety zakázat, ani bezhlavě rekonstruovat Velký třesk v CERNu.
Tak kde leží ta hranice? Překračujeme už i tu etickou, zapomínáme na staré hodnoty? Co negativní vlivy jako závislost či odloučení od reality? Do jaké míry je technologie přínosem? Do jaké míry je vhodné zasahovat a měnit přírodu? Je morální zachránit život umělým orgánem? Je morální nasytit hladovějící geneticky upravenými rybami?
Evoluce do nás vložila strach z neznámého, z nového. Skepse je na místě, pokud se za ní neschovává strach ze změny. Vývoj nelze zastavit a konzervatismus není řešení. Jestli nechceme stagnovat, jestli se nechceme uzavřít v bublině blaženosti (jako lidé ve městě Diaspar), jestli se má lidská rasa vyvíjet a expandovat, musí jednou překonat hranice vědy, přírody i vesmíru. Proto věřím tomu, že vývoj technologií by měl být prioritou a že jen progresivní přístup může zachránit lidstvo před sebezničením. Jsme přeci jen stále civilizací typu nula. (Chcete vědět víc?). Jenže s tím jde samozřejmě ruku v ruce i změna společnosti a změna celkově.
Kolikrát jsem se dozvěděl, že nějaký z mých vědeckofantastických nápadů už existuje nebo dokonce existuje už dávno? Pokroky jsou činěny každý den, nové objevy kolikrát překonávají nejdivočejší vize. Je neskutečně obtížné odhadnout, jaké objevy změní svět za sto let. A proto je to tak fascinující. A proto zůstává tolik místa pro fantazii.
Kyborgové, létající auta, život na Marsu – kdo se tomu dnes ještě směje? Vždyť už jsme blízko.
Fandím kryptoměnám, investiční těžbě a Bitcoinu (i když ten později zůstane výjimečný pouze svým prvenstvím). Ne jen proto, že je to něco nového, ale proto, jak špatný je aktuální ekonomický model. (Chcete vědět víc?) V tomto konspiračním dokumentu je hezky vysvětleno, jak se to s těmi papírovými penězi vlastně má (fajn, konspirační dokumenty nelze brát stoprocentně vážně – ale stejně tak je nelze vždy stoprocentně zamítnout). Navíc korupce a bankroty celých států nejsou žádné konspirace, ale historický fakt. Není už na čase zbavit se prostředníků (bank) a svoje peníze skutečně vlastnit? Platit elektronicky doopravdy, a ne jen jako? Pokud vás to zaujalo, doporučuji nastudovat protokoly IOTA, NANO, nebo třeba Monero. Jedná se o technologie, které mají potenciál změnit nejen naše chápání majetku, financí a ekonomiky, ale i svobody a celého světa.
A když už jsem se rozpovídal tak, že jsem se dostal až k Zeitgeistu, nedá mi, abych se nezmínil o náboženství a mém pohledu na život po životě.
Už bylo mnohokrát řečeno, že je náboženství dokonalý systém, jak ovládat masy. Jak vydělat peníze. Jak rozpoutat válku. Jsem hrdý na to, že jsem Čech, občan jedné z nejateističtějších zemí světa. Souhlasím s názory Dr. House a Billa Mahera – podle kterého je „náboženství porucha myšlení a brání lidem používat selský rozum.“ (Chcete vědět víc?)
Dobře, to je náboženství, ale co víra? Dokážu se smířit s absencí bílého světla na konci tunelu? Na to tak jednoduchou odpověď nemám. Rozum mi říká, že nás po smrti nic nečeká. Zanikneme a nebudeme vnímat chlad, světlo, ani čas. Že je to nepředstavitelné? A je? Použiji pomůcku z Clony: „Pamatujete si, jaké to bylo den předtím, než jste se narodili? Rok? A tisíc let? A milion? Asi chápete pointu. Nijaké. Neexistovali jsme, proto pro nás neexistoval ani čas. Pokud člověk tohle přijme, dokáže si představit, jako po smrti bude vypadat nic.“
Sice je nekonečná temnota pro mě zatím jediným uvěřitelným vysvětlením, ale také vysvětlením poněkud depresivním. Vám to děsivé nepřijde? Když se zeptal manželky, odpověděla mi, že ne a že na to vůbec nemyslí. A tak je to asi správně. Nebo to minimálně není špatně. Člověk by zřejmě měl přemýšlet nad tím, kde vydělá peníze na dovolenou a co bude jíst k večeři a nenechat se deprimovat věcmi, které nedokáže ovlivnit. Mě to však nedá a občas se nad tím pozastavím. Dobrá, často. Naštěstí zatím nepropadám depresím a absenci smyslu života, vyššího významu a absolutní marnost lidského konání beru s nadhledem.
A abych si ten nadhled dokázal udržet, rozhodl jsem se, že budu zcela nelogicky a v rozporu se sebou samým věřit v neidentifikovatelnou vyšší sílu, která mne po smrti provede dalším dobrodružstvím. Vzal jsem si něco ze švihlých přednášek Davida Ickeho (Chcete vědět víc?) a přetvořil to do vlastní teorie (víry). Tu zde nebudu publikovat, je to jen má osobní berlička, o kterou je mi pohodlné se opírat. Pokud čicháte a cítíte závan pokrytectví, cítíte správně. Nikdo není dokonalý.
A co to má společného s psaním? Jeden z důvodů, proč umělecké tvorbě přičítám větší význam, než je pouhá zábava, je odkaz budoucnosti. Lidé se často ženou za prací, za penězi, a potom zemřou a jejich odchodu si nikdo nevšimne, nebo na ně rychle zapomene. Nenamlouvám si, že to u mě bude jinak, přesto je to hezký pocit, vědět, že alespoň něco přetrvá. I když sám dobře vím, že také jen dočasně. Že, když se to vezme do důsledku, čas zabije všechno (a jsme u toho nihilismu). Vzpomínky, knihy, civilizaci, planetu Zemi a nakonec i vesmír. Že nic nemá cenu, že ve výsledku nezáleží na ničem z toho, co uděláme. Není žádný smysl života, protože vše jednou skončí. Pokud bychom tomu opravdu zcela uvěřili, uvědomili bychom si, že nezáleží ani na tom, zda žijeme nebo zemřeme, jestli zplodíme potomky, jestli se budeme navzájem vraždit nebo si pomáhat.
Co když je inteligence a vědomí opravdu jen omyl? Jen slepá větev evoluce? Má sílu nás logické uvažování zničit, pokud nedojdeme k jiným závěrům a smysl života si nenajedeme jinde? Nebo nás pudová a podvědomá část ochrání tak, jak to dělá doteď?
Otázek se nabízí celá řada, ale to už je na jedno bio příliš filosofie. Na nás lidech se mi ale každopádně líbí, že i když tohle všechno víme, dokážeme pokrčit rameny a jít se večer opít do hospody.
Právě proto, že jsme jen tady a teď, musíme si život pořádně užít, konat dobro a být šťastní. Protože to je to jediné, co máme. Tak jsem se rozhodl také žít: tak, abych ničeho nelitoval. Stejné jednání bych doporučil hlavně bratrům introvertům. Mnohokrát mi pomohlo překonat strach v situacích, kdy by bylo jednodušší otočit se a vzdát. Díky tomu, že jsem to neudělal, se mám jak se mám a jsem spokojený.
To je vše. Pokud budete chtít přidat vlastní názor k naťuknutým tématům, budu jen rád. Třeba díky nim poupravím ten svůj.
Na úplný závěr něco začínajícím spisovatelům: Psaní je osamělá, náročná, piplavá a mnohdy neuspokojivá práce, která vezme celé roky, záda i oči a zdánlivě za to dá akorát tak karpály. Ale ano, stojí za to.
13.7.2021
Co je u mě nového? Kde jsem byl a co jsem dělal? Když se mi bude chtít, napíšu to sem.
