Kdybych si vzpomněl, kdo mi tuto knihu doporučil, už bych s ním asi nepromluvil. Nebo možná ano – ale jen proto, abych se ho zeptal, co na příběhu z odvrácené strany Měsíce shledal tak zábavného. Já to tam totiž nenašel.
Sci-fi bestseller zavedeného autora, to nezní jako něco, u čeho bych mohl sáhnout vedle. U tohoto titulu bude jistá kvalita zaručena. Obálka se navíc odvolává na Marťana Andyho Weira a filmy Quentina Tarantina. Sázka na jistotu, říkal jsem si.
Že bestseller automaticky neznamená známku kvality jsem si ověřil už dávno. Že i zkušený spisovatel může psát mizerně, nedávno. Ale že lživé reklamě pšenka kvete i v knižním průmyslu, až nyní.
Marťan je román tak technicky propracovaný, že máte potíže autorovi uvěřit, že ve skutečném životě párkrát na Mars neletěl. Autorovi knihy Na odvrácené straně máte naopak potíže uvěřit, že vůbec kdy viděl Měsíc.
A Tarantino? Vynikající režisér, ale i scénárista, který by nikdy tak nezáživný a přízemní dialog, kterými se Anthony O’Neill vyznačuje, nenapsal. A pokud byl výraz „Tarantino“ použit jako synonymum pro explicitní a krvavé pojetí, taktéž srovnání nesedí. Pár mrtvých sice v knize najdeme, ale jejich smrt není spojená s tím správným nadšením pro surovou realitu, jaké je Hollywoodské ikoně vlastní.
Kdybych byl ten typ člověka, vyrazím zpět ke knihkupci a požaduji vrácení peněz, stejně jako by to udělal každý, kdo by koupil čerstvý chleba, ale místo něj dostal tvrdý, včerejší.
V knize mne nezaujalo nic. Ploché postavy byly nesympatické o to víc, čím víc se zdálo, že se tvůrce jejich hlubšímu zpracování vyhýbá vypravěčsky popisným stylem. Snad jediná z postav neměla ke svému jednání motivaci, asi také proto, že neměla historii.
Navíc mi připadalo, že narážím na snahu nedostatek nápadu nastavit jakousi levnou neotesaností. Marnou snahu, musím doplnit. Výsledek nepůsobí drsně, ale trapně, jako nepřičinlivý pokus vtěsnat do nedomyšleného trochu autenticity.
Co tím přesně myslím?
Proč se dvě vysokoškolské studentky a vědkyně, do geologie natolik zapálené, že se vydaly zkoumat horniny až na Měsíc, baví mezi sebou jako dvě sprosté nány?
Hlavní hrdina na tom není o moc lépe. Údajně dobrý detektiv, prázdný jako vypnutý android, nepřijde na nic, co mu neřeknou, nebo šťastnou náhodou nezjistí. Je nezkorumpovatelný, což je jediné, co se o něm dozvíme. A ještě to, že má dceru, na které mu tolik záleží, že si na ni vzpomene až na konci knihy, spolu s nedostatečným odůvodněním toho, proč ji opustil. V průběhu jeho putování a nesystematického vyšetřování jsem se do něj vcítil tak silně, že kdyby zemřel, bylo by mi to ukradené. Pokud bych si vůbec všiml.
Zmínil jsem, že postavy neměly minulost? To ale jen ty hlavní, důležité. Ty vedlejší, zbytečné a k předloženému většinou irelevantní, měly minulosti rozepsáno na desítky stránek. Proč se ale máme dozvědět rozvleklý životní příběh vězně na Měsíci, jeho cíle, vize a sny, když postava vzápětí zemře a k ní ani k ničemu s ní souvisejícímu už se poté nevrátíme?
Ale bude hůř.
Zbytečné osudy zbytečných postav postupně nahradí zbytečné osudy postav vedlejších, jenž mají za cíl zbytečně vysvětlit rozhodnutí pro jejich odchod ze Země. Jejich skutečným účelem bylo však podle mě vyprodukovat dostatek textu, aby se celek roztáhl do románového rozsahu.
I celá linka vraždícího androida, která pro příběh (dejme tomu) důležitá byla, nemusela promořit půl knihy, když se v každé kapitole opakuje tentýž vzorec: android v pusté měsíční krajině někoho potká a zabije. Pak znovu. Pokaždé je to taková zábava!
Když už jsme u toho, proč android povraždil všechny věřící? Jen tak bez důvodu? Aby byl děj zajímavější? Nebo proto, že autor nehledí na motivaci postav, ani na vlastní pravidla, která v příběhu vytyčil a plácá tak, jako by si to po sobě podruhé nepřečetl? Proč android zastaví s ukradenou poštovní dodávkou na stanovišti původního řidiče s odůvodněním, že by „jinak přitáhl nežádoucí pozornost“? Jak prosím? V širém okolí přeci nikdo není a komunikace na odvrácené straně nefunguje…
Nejhorší byl pocit, že to spisovatel napsal kvapně. Že kdyby si si dal trochu záležet, mohl příběh domyslet a dotáhnout. Od někoho, kdo píše dvacet let a živí se tím, mi to přijde jako lajdáctví.
K jakému žánru knihu zařadíme? Jako brakové sci-fi je málo akční, jako hard sci-fi příliš povrchní, jako detektivka příliš nenápaditá. Že by ten noir… Jenže antagonista musí ke čtenáři přilnout, jeho stimul musí být jasný a uvěřitelný. O to víc, pokud je záporná postava v hlavní roli. Jenže sledovat robota s jedinou šklebivou emocí, bez žádného vědomí, vnitřního konfliktu nebo empatie, jehož komunikační schopnosti se omezují na úsečné poklonkování a vulgarity a vnitřní procesy jsou umlčeny s výmluvou, že jedná na základě naprogramování; jak chodí, zabíjí a nevyplodí jedinou kloudnou myšlenku, není zábavné ani trochu.
O zápletce a celém vyvrcholení příběhu raději ani nemluvím.
Verdikt: Povrchní, nudné, navíc odfláknuté. A jestli se pletu? Jestli do toho autor dal všechno a vydal ze sebe to nejlepší? O to je to horší.
Souhlasíte? Jak se líbila kniha vám?