A tak se stalo, že ono velesáhlé superdílo, do kterého jsem se pustil a na němž poslední měsíce a roky pracuji, mi dává natolik zabrat, že na Deník čtenáře nemám ani co by se za nehet času vešlo. Už se mi tu ale v pracovním doupěti kupí dočtené knihy, valí na mě své smutné vazby a žadoní o vyjádření. Jejich pohledu se nějaký čas vyhýbat, ne ale věčně. Právě ta absolutní vytrvalost a tvrdošíjná, konzistentní síla nečinnosti člověka nakonec dostane. Psa také můžete ignorovat, když žebrá jídlo u stolu – ale namlouvat si, že s vámi jeho pohled nic nedělá, je prostě sebeklam.
Přes hradby knih už ke mně nic nepronikne, dokonce ani mí potomci, kteří šplhají jako opice. Avšak právě ta samota uvnitř, ta izolace (i když většinou vítaná) nahlodá mysl více než noční kapání kohoutku. Člověk si uprostřed toho papírového odéru připadá sám jak zpuchřelý bibliofil. Kůže na stehnech mu srůstá s kůží čalouněné židle, oči mu už dávno vypálil monitor a realita jen pro něj jen šeď, jaksi bez fantazie.
V tu chvíli většinou přijde zlom. A většinou přijde rychle.
Tak jsem se přistihl jak stojím, zatínám pěsti a brunátním. Nebo co? Co mi uděláte? Co mi sakra jako uděláte?! řvu na celé kolo, vytočený jejich mlčením. Můj samotný hlas, onen vychrchlaný zvuk mezi stěnami mě trochu uklidnil, přiblížil skutečnosti, vjemům vně hlavy. Ne ovšem natolik, abych ještě nenakopl věž bichlí, která stála nejblíž. Nebyl to chytrý nápad, ale po dvojitém kopu s otočkou je každý generál. Bohužel jsem zrovna na sobě neměl svůj bitevní sandál, nýbrž holé nic, a tak jsem záhy pohlédl na svůj zalomený palec. Na zemi pak zakrvácená kniha. Byly to Čtyři dohody, zrovna otevřené na straně s nadpisem kapitoly: Nevytvářejte si žádné domněnky. Mě však právě v tu chvíli došlo, že liknavost může mít až fatální následky.
Ačkoliv jsem byl obeznámen s kvalitami autora už z Marťana, Spasitel byl pro mě obrovským překvapením, snad až překvapením roku. Obálka i předsudky mne od čtení odrazovaly, ale jakmile jsem knihu otevřel… řekněme, že být ta situace okénkem komiksu, ze stánek Spasitele by zářilo světlo a mě vlály vlasy vzad. Takovou nálož erudice a profesionality, perfekcionismu, zábavy, kreativity a fantasie jsem nečekal. Takhle si představuju hard sci-fi, takhle si představuju hluboký a poutavý příběh, takhle si představuju originální dílo, které rozesměje, dojme a našponuje až k prasknutí. Tolik emocí v tak lehce stravitelné formě jsem si nemohl vynachutnat. Hlavní hrdina je sympatický, vtipný, chytrý, lidský a když jde i o jeho přítele, nakonec i odvážný. Tenhle příběh zbožňuju a Spasitele bez váhání řadím ke špici toho nejlepšího, co jsem kdy četl. Povinná četba.
Konečně chápu, proč se tolik lidí rozhodlo raději upít k smrti vodkou, než budovat až ke světlým zítřkům. Precizní detektivní příběh silný (někdy až příliš) hlavně prostředím a totalitním režimem, ve kterém se odehrává. Mohu doporučuji i těm, kteří nemají rádi detektivky – ani četbu z prostředí totalitních režimů. Bezútěšná a skličující atmosféra (podobně jak v 1984) mi o náladě a mentalitě tehdejší doby udělala představu jak nic jiného. Deprese, zmar, hloupost. Při sledování otáček kol establishmentu jsem měl pocit, že se proti režimu dřív nebo později postaví každý, ať už chce nebo ne – a že v gulagu jednou skončí všichni.
Po technické stránce není co vytknout, kniha rozhodně stojí za přečtení. Avšak nejedná se záležitost, která by uchvátila příběhem nebo postavami, vlastně obecně příběh ani moc nehledejte. Je to spíš dokumentaristická rekonstrukce ilustračního pohledu na hypotetickou situaci, psaná co nejpřesvědčivěji, i za cenu určité tenze. Jak by mohlo probíhat, kdyby v Pražské podzemce vypadl proud? To se v této knize dozvíme. P.S.: I když, ať nežeru, na úplném konci mi slza stejně málem ukápla!
Taky znáte ten pocit, když si jen tak kráčíte ulicí, snažíte si zapamatovat, že máte kromě chleba koupit ještě vajíčka a než se nadějete, bojujete s démony v několika dimenzích a podrážky vám kloužou pod vnitřnostmi radioaktivních monster? Ne? Tak to jste asi nečetli Samarkand.
Kick-ass jaký milujeme, očekáváme a vyžadujeme. Možná trochu kick-assovitější, než je u Žambocha zvykem, možná trošku přitažené, ale nic co bychom se zatnutím zubů nepřekousli. Jen tak dál.
Jak byste se cítili kdybyste vás vyzvali na podium, ať popíšete a oceníte obraz geniálního autisty, právě prodaný za desítky milionů, když vy sami zvládnete nakreslit tak koně o dvou kruzích a pěti čarách? Asi jako já, když bych měl hodnotit Mycelium. Naštěstí nemusím – tuto práci si už dal a tento geniální počin zhodnotil Richard Klíčník na konci Programu apokalypsy. A já s ním nemohu než souhlasit.
Milé, svižné, pěkně napsané. Žádný nátlak na mozkové závity, avšak občas až překvapivě hezky propracované. S tímhle spisovatelem jsem rozhodně ještě neskončil.
I sci-fi světoznámého spisovatele o mimozemské lodi, která navštívila Sluneční soustavu, může nudit. Nemohl jsem se zbavit pocitů naivního, příliš jednoduchého a málo uvěřitelného stylu vyprávění a zakopával o nejrůznější drobné, ale četné vady na kráse, převážně v jednání a vyjadřování postav. Zkazilo mi to celý zážitek.
Po přečtení Kroniky Královraha bylo jen otázkou času, než se vrhnu i na Hudbu ticha. Kniha se hodnotí těžce, protože podle všech pravidel v podstatě nemá děj – neobsahuje konflikt. U kohokoliv jiného by to byl problém, mistr slova to ale zvládl tak, že z toho vylezlo pěkné, doplňující dílko, jako stvořené pro pohlazení na duši. Chápu, že to takto má být, že to tak autor cítil a že to už od začátku není psané pro každého (viz epilog), ale přesto si stojím za tím, že kdyby tam konflikt byl, bylo by to lepší.
S úctou odloženo
Za Boha jsem se nemohl začíst, oproti prvnímu dílu to bylo jak nebe a dudy. Postavy mi nesedly, stejně jako styl psaní. Opravdu psal oba díly stejný autor, nebo se mi od Páté vlny tak změnil vkus?
Sotva jsem zvládl první díl. Nebavil mě koncept dragů, nebavily mě postavy a s velkým podivem u tohoto autora mě nebavil ani styl psaní. Kdybych si mohl tipnout, tipl bych si, že na tomhle Ryan začínal.
Dám vám jednoduchou radu: Buďte šťastní! Tak proč ji neposlechnete? Vždyť je to tak snadné! Jednoduché rady v teorii, převést je do praxe by však vyžadovalo změnu osobnosti. Na to však už v knize návod nenajdeme.
Přiznám se, že jsem tomu nedal moc šancí, ale kdo nepřijde a nedrapne mě za rozkrok hned v úvodu, ten (ta) si moc legrace neužije.
Milión postav a u žádné se nezastavíme déle než pár stran. Tohle opravdu nebylo pro mě.
Chaos. V příběhu není nic, na co se těšit, nic, čeho se zachytit a nikdo, s kým se ztotožnit.
Ta nejlépe hodnocená povídka byla tak nelogicky slátaná, že jsem to odložil celé.
Příliš těžké, nezáživné, popisné, příliš teologické. Dostal jsem verzi se špatně vlepenými stránkami (po str. 70 následovalo 150, nebo tak nějak) ale něco mi tam začlo neštymovat až v polovině knihy! Jestli tohle někdy zkusím znovu, tak jedině tu verzi s Connerym.