Vyprávění v první osobě znamená psát příběh z pozice hlavního hrdiny. „Kráčel jsem ulicí, potkal jsem Marii. Zdála se mi smutná. Přemýšlel jsem, co se jí přihodilo.“ V literární terminologii se tomuto stylu říká „ich-forma“, z německého „já“.
Vyprávění ve třetí osobě je psané z pohledu vypravěče, který vidí vše. Používají se buď vlastní jména, anebo zájmena on, ona, oni. „Honza kráčel ulicí a potkal Marii. Zdála se mu smutná. Přemýšlel, co se jí přihodilo. Marie se lekla, když ho spatřila. Doufala, že cestou domů nepotká nikoho známého.“ Tomuto stylu se říká „er-forma“ z německého „on“.
Většinou při četbě příliš nevnímáme, z jaké pozice je kniha psaná. Schválně jestli si zpaměti vybavíte, které jste četli knížky psaní v první osobě. Jakmile se na to zaměříte, budete si toho všímat, ale než se tak rozhodnete, nebude to pro vás jako pro čtenáře tak podstatné. Jako pro autora však velmi.
Začínající autoři mívají většinou tendenci psát v první osobě, a se mnou to bylo nejinak. Moje prvotina (ta, která zůstala nedokončená), je psaná v první osobě, protože se tak autor lépe s hlavním hrdinou identifikuje.
Učitelé tvůrčího psaní většinou radí začínajícím autorům psát v osobě třetí. Dává vám to jako autorovi více možností – možnost zároveň nahlížet do hlavy i dalším postavám, nejen hlavnímu hrdinovi – pokud se nerozhodnete střídat po kapitolách postavy, které příběh vyprávějí v první osobě. A to vám poskytuje menší prostor pro vyjádření, neboť vše nahlížíme pouze očima hlavního hrdiny. Můžete popsat, jak se cítí i ostatní, můžete rozepsat situace, které se odehrávají v nepřítomnosti hlavního hrdiny (a při vyprávění v první osobě by o nich hrdina nemohl vědět) atd.
V souladu s touhle radou mnohem více autorů používá vyprávění ve třetí osobě. Mezi známé knížky psané v osobě první patří například Kdo chytá v žitě, Mechanický pomeranč, Lolita, Huckleberry Finn, Přelet na…