„Sebestředný jak gyroskop.“
– jedno z nejhezčích přirovnání, jaké jsem kdy četl. Výjimečně zdařilých větných staveb a literárních prvků je však v románu Strach moudrého muže víc. Vlastně jsou takové všechny.
Styl psaní zůstává i u druhého pokračování stejný. Protože stejný znamená v tomto případě úžasný, díky Bohu! A Bohem myslím samozřejmě Patricka Rothfusse. Opět se můžeme těšit z každého slova, které je jak pohlazení po fantastově duši. Opět se můžeme vrátit do země, kde se sice všichni neshodnou, zda magie existuje, ale shodnou se na tom, že existují hrdinové, kteří dělají neuvěřitelné věci. Nemusíme se bát, že bychom si v tom nestihli udělat jasno, tisíc vydatných stran nám k tomu dá prostoru habaděj.
To že talent na vzletné vyprávění autor má, jsme si už vyjasnili dostatečně. Jak je to po stránce dějové? Kvothe už prošel ledasčím, ale začíná se ukazovat, že jeho svět nabízí víc než draky a mírné nesrovnalosti ve fyzických zákonech, že skutečnost překračuje ty nejneuvěřitelnější pověry.
Ve Vintu, Hon na Králově cestě, Říše Fae a Národ Amyrů jsou čtyři části, do kterých by se dal příběh rozdělit. Co mají společného?
Krom očividného to bude kvalita kulis. Dokonale vystavěné, s detaily na úrovni, se kterou by se jiný spisovatel nezatěžoval, přitom však natolik zajímavé, aby čtenář neztratil pozornost. Vztyčeny a vyleštěny k nejvyšší autentičnosti, tak, že ani největší rýpal se nebude mít čeho chytit, ztratí nadhled a sklouzne do sugestivního a podmanivého.
Dále propracovaná psychika. Ruku v ruce s historií a tradicí národů jde mentalita, projevující se rozdílnými názory a hodnotami. Zatímco ve Vintu magii ze strachu přehlížejí, ve Fae je přirozenou součástí života. Amyrové se stydí projevovat emoce, ne však veřejně se milovat. Pouze Kvothe se dokáže všem těm odlišným místům plně přizpůsobit.
Rovněž mne zaujaly názvy milostných a bojových technik (jako Tisíc rukou), které na exotičnosti ještě přidávají. Nahrávají fantasii čtenáře, ať si domyslí co potřebuje, aniž by byl o něco ošizen.
Ve zmíněných čtyřech etapách i nadále sledujeme Kvothův osud a náhodu, jež si Kvotheho vodí, jak se jim zamane. Jistě, pomsta je zde cíl všudypřítomný, ale přesto, že se ocitáme za půlkou příběhu, se k němu moc nepřiblížíme. Nevidím však čemu by mi to mělo vadit.
Po prvním díle jsem u druhého očekával jen to nejlepší a přesně to jsem dostal. Autor se sice ve svém vyprávění rozhodl přeskočil události soudu, to však chytře opodstatnil nechutí hrdiny se k nim ve svém vyprávění vracet. Vynechání celé plavby do Vintu a přepad pirátů už tak chytře vystřižený nebyl, avšak rozumím důvodům se tomu vyhnout. I když to konzistenci vyprávění uškodilo, není to prohřešek významný, a už vůbec nic, co bychom nedokázali odpustit.
Hodnocení: 5/5
Verdikt: Plné hodnocení dávám tak samozřejmě jako že Slunce vyjde, Felurian šaty svlékne a Ambrose Oslíka nezazpívá.
Databazeknih.cz: https://www.databazeknih.cz/knihy/kronika-kralovraha-pribeh-kralovraha-jmeno-vetru-368098