Předmluva
Před časem chtěla zvláštní náhoda tomu, že se doby spánku obou mých dětí překryly. V teorii statistiky náhoda pravděpodobná, v praxi však přísně vyloučená. Byla to však tato náhoda, která zapříčinila, že jsem mohl stisknout tlačítko televizního ovladače, usadit se, shlédnout dokument o rybolovu a nechat se konsternovat skutečným a skutečně tristním stavem našeho podmořského světa.
A to až tak, že jsem se málem rozhodl místo úsměvu na rybáře u vltavské Troji mračit, ze všech hudebních playlistů odstranit Rybitví, ve vzteku lámat prsty těm šmejdům v Kauflandu (rybí), ale hlavně chutné slizké dary moře nadále nekonzumovat. V tu chvíli se taková oběť zdála jako minimum, které by měl každý, kdož vědom si oné otřesné skutečnosti je, v zájmu naší budoucnosti podstoupit.
Avšak píšu málem, protože pak emoce odezněly a začala pracovat jakási skeptická část mozku. Ta samá, malá, evoluční nezbytností vyvinutá část, která spíná, když se manželka začne zase líčit, nebo když manžel přinese kytku. Na tom dokumentu bylo prostě něco špatně.
I tak jsem hrůzou a děsem vyklepané stíny rybích ploutví od té doby viděl v každé uličce, v každém rohu pokoje. Asi proto nebylo žádnou náhodou, že jsem se o dokumentárním díle zmínil i na návštěvě u sestry. Sestra studovala žurnalistiku, a znala tak všechny triky, způsoby ohýbání faktů a různé dezinformační, manipulační a senzacechtivé špinaviny, kterých se mediální prostituti dopouštějí, aby získali pozornost. Takže vyprávěla a poukázala na to, že celek slepený z částí povytrhávaných z kontextu vlastně není celek… spíš zmetek.
Stejným dechem však zároveň netvrdím, že není stav podmořské biodiverzity tragický, až fatální. Jen to, že za mých časů býval mediální klam lépe identifikovatelný. Tehdá objektivitu zprávám na Nově nežral nikdo a dokumentům, alespoň těm se dalo věřit.
Tento pán z KGB tvrdí, že právě přemíra informací je dezinformačnější, než jejich nedostatek.
– pro milovníky konspirací a nekvalitních videí bez titulků
Tak jsem zase jednou naletěl. Ale proč o tom píšu? Jsem takový rybomil? Tolik mi na srdci leží všichni ti němí beznožci? Svrbí mě snad zápěstí po poutech, která by mě spolu s dalšímu protestanty vázala k ropnému tankeru za dobrou věc? Ne, odpověď je mnohem přízemnější: Jen se strachuji o to, co budu mít na talíři.
Co jíst, aby to prospívalo mě i mému okolí. Komu obecně věřit, pokud jde o správnou životosprávu.
Tučně placeným výživovým poradcům? Rodičům, kteří nás krmili rohlíkem a Gothajem? Internetu přetékajícímu osvědčenými dietami, nutričními plány a nakynutými titulky o tom, jaká super potravina je ta nejsuprovější tentokrát?
Zřejmě nezbývá, než poslouchat své tělo. To mé někdy sice kručí hlady, ale ve výsledku má ze mě radost. Osvědčilo se mi totiž nesnídat (ALE SNÍDANĚ JE PŘECE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JÍDLO DNE!!!) a mít občas prázdný žaludek. Cítím se díky tomu líp. Bonus navíc je ten, že jsem tím eliminoval konzumaci chleba, kterého se vzdát by mi předtím připadalo stejně obtížné, jako vzdát se toho tekutého.
Totiž. Nejen, že mě experimenty v kuchyni a změny stravovacích návyků na popud náhodných vrtochů baví, ale vzhledem k tomu, že má páteř začíná kopírovat tvar židle, začínají být rovněž nezbytné. A právě proto bylo nevyhnutelné, že jednou nastane čas, kdy si vyzkouším i omezit spotřebu masa.
(Nikoli však chutného, lehkého a omega-3 mastných kyselin nasyceného masa rybího). K vegetariánům se nehlásím, tofu se u mě umisťuje na nejnižším místě v žebříčku plastelín a nutkání vysedávat mezi těmi, kteří si v batikovaných kavárnách lijí mandlové mléko do kávy, nepociťuji.
Ale stejně tak ani jíst kuřecí třikrát denně, když naše země nabízí tolik druhů luštěnin, zrní, řas a k dokonalosti vyšlechtěné zeleniny, kterou jsem ještě neochutnal.
Pravdou je, že na sebe musíme být občas přísní. Blahobyt nám nepřeje. Máme všechno, chceme víc a nikdy nemáme dost. Bojovat s nízkými pudy a závislostmi budeme stále, stejně jako v tom boji selhávat.
Ale co. Důležitější je nenechat se odradit. Jak by řekl nájemce věřitel: Jen ten nejneodbytnější má stále kde bydlet.
Stejně je to ironie. Mí rodiče měli jako malí maso jen v neděli, a jejich rodičům jejich rodiče říkali, ať jej snědí z talíře dříve než vše ostatní – pro případ, kdyby začaly padat bomby a muselo by se utíkat do sklepa. Zato dnes hledáme způsoby jak přemírám jídla odolat, při sledování filmu brambůrky neotvírat, ovlivnit od reklam se nenechat, jak se nepřežírat a hned jak zvedneme zadek z mísy znovu nad jídlem nepřemýšlet, ve vlastních přesvědčeních neselhávat, nenechávat si podvazovat žaludky, hypnotizovat se, tuk si odsávat a nakonec na infarkty neumírat, když tolik ostatních trpí a v historii trpělo a umíralo hlady v těch nejotřesnějších podmínkách.
NSA
Jednou, a dokonce možná tou nejstrašnější událostí, ve které chybí kromě těch nejzákladnějších fyziologických potřeb také bezpečí a svoboda, je válka. Paleta největších hrůz a nejkreativnějších způsobů utrpení, masové vraždění.
Právě tu druhou světovou se rozhodl z hlediska alternativní historie a z pohledu pracovnice úřadu NSA zrekonstruovat můj oblíbený spisovatel, A. Eschbach.
Autor z technické stránky nezklamal. Jeho styl psaní byl vždycky mou slabinou a v tomto směru vynikat nepřestane. Úroveň postav, jejich motivace, nezpochybnitelná logika, sny, slabiny, cíle, vše do sebe zapadá. Vždyť také detaily, jenž jsou odrazem nadprůměrné přípravy a erudovanosti, jsou tím, čím je autor známý. Pokud v této knize píše o programátorce, můžete se vsadit, že se do ní nebude ostýchat vložit funkční části programovacího kódu, který si také sám vymyslel.
To, že technologie a jejich nekalé využití despotickou vládou vložil právě do tohoto období, jistě není náhoda. S mrazivou přesvědčivostí ukazuje, jakými otroky by se ti dole mohli stát, kdyby se ti nahoře rozhodli práva potlačovat veřejně, veškerou silou a beze všech skrupulí. Žádné decentní tahání za nitky loutek, jako dnes. Přesvědčí vás, že s dnešními technologickými možnostmi nemá jedinec šanci se despotovi vzepřít…
Přesto ode mě kniha plný počet hodnocení nedostane. Rozsah nenabízí dostatečné napětí, ale naopak najdeme i hluchá místa. Ne sice místa neúčelná – protože stále dokáží prohloubit dojmy, atmosféru a dodat šmrnc finále – ale přesto místa hluchá. Sama postava to sem tam podržet nezvládne a o pozornost se tak musí postarat umělecký projev kulis.
Vadilo mi to? Ne. Protože finále bylo strhující, nečekané a takové, jaké být mělo. Pokud bylo cílem ve čtenáři vzbudit bezmoc, zoufalství a pocit zmařených nadějí, povedlo se to dokonale.
Verdikt: Druhá světová válka. Hitler cenzuruje veřejné fórum, Einstein si čte zprávy na smartphonu a programátoři v Německé říši právě dopsali program k lepšímu vyhledávání ukrytých Židů. Přesvědčivá, tísnivá, i když trochu vláčná alternativa toho, co by se mohlo stát, kdyby nastal vývojový boom výpočetní techniky o krapet dřív. Autor je Němec, bývalý softwarový vývojář a excelentní spisovatel, takže není žádným překvapením, že za to román rozhodně stojí.
Mimo mísu
Tato kniha mi ležela v knihovně dlouho. Má tak odpornou obálku, že bych z ní setřel prach snad jen proto, abych ji odnesl do knihobudky. Ale předtím mě napadlo vyhledat si její hodnocení. Nebylo špatné, tak jsem titul pasoval alespoň na záchodové čtení.
To ale nebyl důvod, proč mi ji dočíst (alespoň do půlky) trvalo tak dlouho. Nejen, že odporný byl i font, ale celkově to bylo čtení patetické, a tak těžké, jako mé zažívání po levném párku. Dílo balancující na hranici poezie, soft sci-fi a venezuelské telenovely. A ty dialogy… že by se i generátor náhodných slov měl co učit. Zřejmě nebudu cílová skupina, nejsem totiž ten, kdo si plete hloubku nekonzistentní mnohoznačnosti za nesouvislé a nerozluštitelné kydy.
Na druhou stranu, alespoň jsem si při snaze pochopit, co vlastně čtu, protáhl mozkové závity.
Verdikt: Třeba jsem přišel o velké prozření tím, že jsem nedočetl do konce, ale asi mi to je docela úplně jedno.
K tvorbě legendy A. C. Clarka asi není potřeba mnoho dodávat.
Kvantita i kvalita nápadů se mu nedá upřít, i když pro mě osobně je jeho rannější tvorba příliš zbrklá a tempo, které nemá čas ponořit se hlouběji pod povrch, budiž příkladem i u některých příběhů v této antologii.
V jednom z pozdějších rozhovorů Clarke řekl, že už nepíše tak rychle jako dřív, že už nezvládne více jak tři tisíce slov denně. U mě je tisíc slov důvod k oslavě (a proto jich další den napíšu jen pět set). Měřítka takto plodných autorů jsou pro mě tedy trochu abstraktní. Kvantita neznamená kvalitu, ale mít toho tolik co vychrlit na papír znamená mít minimálně velkou představivost, nadání a kreativní schopnosti.
Také jsem si vytvořil tabulku, abych si mohl denní počet slov evidovat. Nejen pro vlastní motivaci, i pro přehled. Jen by mě zajímalo (když se obecně mluví o počtu napsaných slov) jak se do toho počítají korektury a mazání textu… protože mám spoustu přísných dnů, kdy mažu a mažu, až skončím s denním rozdílem počtu slov dokumentu hluboko v mínusu.
Srdcová záležitost je pro mě povídka Anděl strážný. Je tomu tak z mnoha důvodů, ale ten největší je asi pointa a rozuzlení, jenž je vložené do posledního odstavce, poslední věty, dokonce do posledního slova. Tak se správně v povídkách graduje, tak se správně odkrývá význam, to je to pravé umění.
Verdikt: Už jen předmluva autora a možnost nahlédnout do zákulisí stojí za to si znovu připomenout evergreeny Zlatého věku science fiction.
Snídáte rohlíky?