Kecy v kleci
Rok 2023. Mark představuje DEGEN (Deluxe Generational Network), exkluzivní sociální síť pro nadané. Aby zájemce splnil podmínky registrace, musí projít speciálním a náhodně generovaným IQ testem.
Rok 2024. Exkluzivita jako marketingový tah funguje a kontroverzní nápad se setkává s bezkonkurenčním úspěchem. Každý chce být (a ti, kteří tvrdí, že ne, chtějí nejvíc) součástí „komunity bystrých“. Získat punc výjimečnosti, úspěšnosti… nadřazenosti. Síť nediskriminuje ani neprotěžuje a brzy vychází najevo, že většina slavných a populárních osobností v testech selhává. To jen exkluzivitu zvyšuje. Přes DEGEN je možné komunikovat i s konkurenčními sítěmi, uživatelé DEGENu jsou však odlišeni zlatou barvou písma ve jméně.
Rok 2026. Dochází ke skandálnímu odhalení falšováním identit a hackování jejich ověřování. Uživatelé, kteří nedokáží sami test zopakovat, jsou zablokováni. Na ten popud se DEGEN dělí a osvojuje si statut platformy. Vzniká mnoho dalších sítí, s mnoha různými úrovněmi a obtížnostmi IQ testů. Měřítko jedince ve společnosti se etabluje. Píše se počátek meritokracie v globálním kastovním systému.
Rok 2031. E-learningové systémy v kombinaci s DEGENem nahrazují vysoké a střední školy. Registrace k DEGENu a plnění přidělených kurzů jsou ustanoveny jako zákonem povinné od osmi let věku dítěte. Zaměstnavatelé v DEGENu hledají koho pozvat na pohovor, hodnostáři koho na společenské akce. Banky přidávají dosažené hodnocení v síti do algoritmu pro schvalování půjček. Do některých podniků je vstup se statusem nižšího hodnocení zakázán.
Rok 2032. Vzdělání je dostupné každému s připojením, vstupní testy dávají šanci všem, nehledě na společenské a etnické rozdíly. Přirozená inteligence přebíjí paměť a vzdělání. Schopnosti analýzy, píle a efektivita hrají prim.
Rok 2035. Zákon nařizuje identitám ve vyšších vrstvách DEGENu minimálně, a v nižších vrstvách maximálně jednoho potomka.
Rok 2037. Stroje zvládají většinu fyzické práce. Procenta hladovějících ve světové populaci klesají na nová minima. Civilizační choroby a agresivní adaptivní viry však počet lidí na planetě stále snižují. Vývoj nových léků upravujících DNA je prioritou. Na identity z vyšších vrstev je vyvíjen tlak, zvyšují se nároky. Zatímco oni musí dostát svým normám a schopnostem, od lidí z nižších vrstev se neočekává nic.
Rok 2040. Křivka úmrtnosti kulminuje, situace je kritická. Počítače pomáhají s výpočty, ale sami řešení nalézt nedokáží. Politický tlak na výzkumná centra se zvyšuje. Dlouhodobý neúspěch a žádný průlom na obzoru podněcuje malomyslnost. Panují obavy, zda je vůbec možné proti rychle mutujícím virům obranu najít.
Rok 2041. Průzkumy odhalují masivní konverzi. Identity z vyšších vrstev si snižují inteligenční kvocient narkotiky, nebo prostě hloupost předstírají. Vznikají různá hnutí za svobodu nezodpovědnosti a lenosti.
Rok 2050. Vrstvy se míchají. Identity z vyšších vrstev často mění svá místa s těmi z nižších. Nízká vrstva se naopak tlačí vzhůru. Začíná ovládat politickou scénu, získává moc.
Rok 2055. Zákon zakazuje superlativa a výraz inteligentní označuje za diskriminační.
Planeta idiotů
Právě mi rukama prošly skvosty Mycelia a vynikající Veterán, ale tam se nejvyšší kvalita dala čekat. Planeta idiotů mě překvapila, protože jsem s panem Burešem zatím tu čest neměl.
Momentálně se nacházím v jakémsi samonavozeném kreativním presu. Čas, který jsem strávil v poslední době čtením, překročil hranici odpočinkového a každá další otočená stránka už zavání prokrastinací. Když jsem si příběh zkrachovalého investora v Planetě idiotů prožil, hodlal jsem knihu odložit a přesunout svou pozornost jinam. Místo toho mi leží v hlavě už týden.
Jakéžto milé překvapení to bylo. On byl takový milý i celý styl psaní. Přirozený, lehký, stravitelný. Svižný, ale konzistentní. Psané jako deník, ale i jako příběh. Lehce načrtnuté, ale vysoce funkční postavy, jasné poselství, jedna hlavní linie. A také legrace. Z počátku jsem se chechtal jako blázen. Ke konci jsem se zasmál taky, ale byl to smích nervózní, se zatajeným dechem. Něco z té atmosféry mi silně připomínalo Den Triffidů… A epilog byl pak jak šlupka do palice.
Verdikt: Úderné, hluboké, strhující, nevytknutelné. A k tomu děsná bžunda.
Mimo mísu
Mycelium s Veteránem by si zasloužily plnosáhlé recenze, ale… řekněme, že některé čtení tak trochu demotivuje od psaní 🙂
 | Rozhodně ne špatné. Vlastně dost dobře napsané, milé fantasy. Jen pointa se u některých povídek kamsi vytratila… No a? Verdikt: Pohodové fantasy, které neurazí, ale ani nezvedne z prkýnka. Pobaví, zabaví, ale neutkví. Hodnocení: ★★★ |
 | Je normální, že někteří spisovatelé vzbuzují touhu zbudovat jim v obýváku (nebo místo něj) svatostánek s oltářní skříňkou na podepsané texty? Ve fikci se vždy snažím rozklíčovat záměry, prostředky a finty, které autor užívá, abych se přiučil, jak efektu na čtenáře dosáhnout. Jsou knihy, u kterých se mi to daří, knihy, u kterých je metodika příliš rafinovaně ukryta a knihy, u kterých to ani nemá cenu zkoušet, protože mě strhnou jako lavina běžkaře. Má snad běžkař v sesuvu prostor zkoumat symetrii tvaru sněhových vloček? Žamboch umí chytit a nepustit a uměl to vždycky. Takové chycení by samozřejmě nefungovalo, kdybychom neměli výjimečného hrdinu, se kterým se ztotožníme, a taky všechny ty ostatní věci jako politikaření, magii, adrenalinovou akci, Chandrekosovu mez a jiné promyšlené magicko-technické záležitosti, které tak stimulují nervový bod IQ. Verdikt: Žádné simsala bim a kouzlem vznikne z ničeho něco, tady má magie jasně dané principy. Je nebezpečná, přitažlivá a mocná. A to platí o všem od postav a jejich konfliktů, až po celý Žambochův fantastický svět. Prostě kdo umí, umí a jen tak umět nepřestane. Hodnocení: ★★★★★ |
 | Pokud člověk zhltne román nadvakrát, může se po chvíli zdát přízemně popisný sloh trochu jednotvárný. Ale v té jednotvárnosti je i něco příčetného, uvěřitelného, uklidňujícího. S uklidňující jistotou ví, že Reacher dá vždycky soupeřům na frak, že bitka bude mít parádní choreografii a že ten bijec stejně nakonec všechny převeze. Přesto chce být člověk vždycky u toho. Verdikt: Velký, silný a hodný dál opovrhuje majetkem a dál trestá americké bezpráví. Jen místo svatozáře a kadeří má sestřih vojenský. Sázka na jistotu, kvalita zaručena. Hodnocení: ★★★★ |
 | Nelze přece začít knihu bitvou s postavami, které neznáme a na kterých nám nezáleží. Stejně jako k motivaci hlavního hrdiny nestačí, aby svou dobrodružnou pouť dostal rozkazem. Postavy zde jsou jen aby byly a některé být ani nemusí. I když měla sci-fi vložka potenciál, i když byly popisy oděvů hezké a dobový slovník poučný, nějak to celé zábava nebyla. Až na konec jsem se neprokousal. Verdikt: Prvotní zájem vystřídal nezájem, s každou stránkou nezvratitelnější. Pár dobrých myšlenek a stylistických obratů by se našlo, ale to bohužel nestačí. Hodnocení: ★★ |
 | Co na tohle říct… aniž by člověk kupil otřelá kvanta chvály a zalykal se uznáním. Když konečně vyšel šestý díl, střihnul jsem sérii znovu od začátku, abych si příběh připomněl. Skončil jsem tak po dvou týdnech vyplivaný, s rudýma očima, bolavou hlavou a spánkovým dluhem. Přistihl jsem se, jak mžourám skrz světlíky do panelákových sklepů, zda se tam někde neshází uctívači össeanské mystiky, ke kterým bych se mohl přihlásit. Re Akkütlix! Překvapuje mě, že žádné takové sekty ještě nikdo nezakládá. Mycelium by si je zasloužilo víc, než kultovní Star Trek a Star Wars dohromady. Inteligentní až intelektuální sci-fi sága je dokonalá na tolika úrovních, že to ani nespočítám. Špičkové postavy mají kromě hlav a pat unikátní pohledy na svět, šíleně trefná přirovnání a sugestivní styl psaní je výzvou českému jazyku v každé své větě a silná filozofická a náboženská témata v politických šmudrchancích je radost rozmotávat. Nehledě na síly, bytosti a zákonitosti, o kterých pozemšťané nemají ani tušení. Každé slovo, každý přehlasovaný znak vybroušený k dokonalosti. Až si říkám, že to nemůže mít na svědomí pouhý člověk, že si snad Kadlečková pomáhala z protonace… Verdikt: Přehlasovaná houbová brilantnost. Hodnocení: ★★★★★ (plný počet každému dílu, bez diskuse) |
Někdy mám pocit, že se ke mně dostává jedna kniha horší než druhá. A někdy je to přesně naopak. Čím to asi je?