Barbecure
Tomáš Sekerka
Byl to pěkně blbej nápad jet zrovna tenhle víkend na chatu. Celou sobotu chcalo a dnešní neděle nevypadala, že by měla být o moc lepší. Sice zatím padlo jen pár kapek, ale nebesa se mračila, škrundala a černý okrouhlý mrak nade mnou zažíval kontrakce, jako konečník před průjmem.
Přesto jsem se rozhodl něco podělat. Dvůr potřeboval pohrabat, a tak jsem rozdělal oheň a házel do něj vlhké listí rovnou od hrábí. Pěkně to čadilo, až z kouře štípaly oči a v krku se tvořily chrchle.
Když jsem listí spálil a vymočil se, došel jsem si pro lahváče. Cestou jsem rozdupnul drze bílou prašivku. Posadil jsem se na špalek, šťouchal klackem do kupy žhavého a čekal, jestli konečně začne pršet. Přes holinu se mi snažila přelézt krtonožka, tak jsem ji chytil mezi prsty a hodil do prastaré polní pánve, která tu za ty roky zažila už na kila opečených gothajů. Pánev jsem položil na rošt.
„Che, che.“
Krotonožka se postavila, vyčítavě na mě pohlédla, a pak začala freneticky běhat do kola.
„Život je krutej, stupidní hmyze,“ bavila mě.
Z čista jasna nebe rozťal blesk, tak osamocený a nečekaný, že mě k smrti vyděsil. Zhoupl jsem se na špalku, zatímco burácivá rána rezonovala prostorem až do morku kostí a svět se nořil do té nejjasnější bílé. Bílá, všude samá bílá. Přetrvávala, nevytrácela se, až jsem si myslel, že jsem oslepl.
Ale neoslepl. Svět konečně nabral ztracený kontrast. Jenomže to nebyl stejný svět, v jakém jsem se nacházel předtím – všechno se změnilo. Jen černá chuchvalcovitá obloha zůstávala stejná, krutě zamračená.
Špalek mě netlačil do zadku – a vůbec jsem si uvědomil, že používám jiné svaly, než jsem si zpětně vybavoval. Neseděl jsem, nepadal jsem, ale stál. Navíc jsem byl nahý, zřetelně jsem cítil chladný vítr, jak se mi otírá o kůži.
„Héj! Kde jsou moje hadry, ty úchyle?“ zvolal jsem v naději, že to má celé na svědomí nějaký chatař vtipálek.
Jenže pak jsem se rozhlédl a spatřil kolem sebe vysoké stěny, příliš strmé, příliš hladké a příliš rovnoměrné na to, aby se daly zdolat. Byly totiž z teflonu.
Rozčarován jsem se rozhlížel. Chvěl jsem se, nejen chladem. Ledový vítr útočil na mou hruď, paže, stehna mi zhrubly husinou. Jen chodila ne. Čerň podlahy byla příjemně teplá.
„Co to…“ vypadlo ze mě. „Pomóc!“ řval jsem vzápětí, to když mi došlo, co to znamená. „Haló! Slyšíte mě někdo? Pomozte mi, vy svině!“ ječel jsem a do hlasu se vkrádalo stále více hysterie.
Příliš času jsem promrhal voláním. Z podlahy sálalo horko, chodidla začínala pálit. To nemůže bejt pravda, je to jenom zlej sen. Avšak prvotní jehličky bolesti trvaly na svém, zarytě mě usvědčovaly o skutečnosti syrové reality skrz ty nejzákladnější tělesné vjemy. Pálilo to příliš, musel jsem něco udělat, musel jsem se rozeběhnout. Mohl jsem si namlouvat, že to bylo rozumové rozhodnutí, ale byl to pouze instinkt.
Běžel jsem dokola, až chodidla pleskala. Možná, kdybych se rychle rozeběhl, vyskočím až k okraji. Tam se zachytím. Věřil jsem tomu. Chtěl jsem tomu věřit – i když jsem současně s tou nejvyšší jistotou věděl, že dostat se tak vysoko není v mých fyzických možnostech.
Přesto jsem se pokusil.
Již při prvním kroku mi poklouzla noha, druhý nášlap na kluzký povrch už byl stejný, jako bych se snažil odrazit od běžícího pásu. Podjela mi noha a nevyskočil jsem ani do půlky. Svalil jsem se a sklouzl zpět na dno, které pálilo jako žhavý plážový písek. V panické pošetilosti jsem se pokoušel vyškrábat vzhůru znovu a znovu. Jako by mé IQ ustoupilo do pozadí, jako bych se stal tupým zvířetem, jako bych neměl kapacitu pochopit, jak je to celé beznadějné. Pokaždé jsem sklouzl zpátky a pokaždé jsem vyběhl do menší výše, než při pokusu předtím.
V tu chvíli mne ovládl paralyzující strach. Ne, ani člověk nebyl tak inteligentní, civilizovaný a nad věcí, aby si tváří v tvář vší té marnosti sedl na zem a prostě v klidu zemřel. Třásl jsem se a slzy se mi rodily v očích. Asi bych se zhroutil, zcela zbavený sil – kdyby to tak ukrutně nebolelo.
Poskakoval jsem na místě a zdvihal kolena, jako bych se učil tančit kozáčka. Řval jsem, sténal jsem, bědoval jsem. Sprintoval jsem kolem dokola a snažil se, nevěda o co. Kůže na nohou se smažila a škvířila, muka se nedala vydržet. Konečně jsem upadl. Žhavá temnota uchvátila větší plochu kůže a předala jí kvanta horka a bolesti. Udeřila silou, jakou jsem dosud nepoznal. Převrátil jsem se na záda, a to bylo ještě horší. Válel jsem se po zemi a ječel, až mi ochraptěl hlas.
Nějak jsem se dostal znovu na nohy – na ty pahýly účelného utrpení, jehly tyčící z nervových center. Vstal jsem, a náhle, bez zjevného důvodu, uvěřil. Uvěřil jsem, že překážku zdolám, že tady nezemřu. Stál jsem pevně v kolenou, mentální clonou izolován od bolesti. Má chodila černala, vzhůru stoupal kouř – spálené chlupy, maso, škvařené sádlo v plynné podobě – ale já stál dál. Věděl jsem, že tam vyskočím. Stačily dva dlouhé mrštné kroky a odrazit se.
Letěl jsem vzduchem a jako bych i na ten zlomek vteřiny ve vzduchu pocítil úlevu, blaženou absenci žáru. Cítil jsem, jak se bříško ukazováku dotklo okraje.
Nestačilo to.
Můj skok na to nestačil, jistěže ne. Žádný atlet světa by na tu výšku nestačil. Sklouzl jsem zpět.
Začalo pršet. Hutné kapky dopadaly kolem jako sudy vody bez dřeva a železných obručí. Se syčením se odpařovaly. Již v okamžiku kontaktu s teflonem se voda nacházela v bodu varu, nebo rovnou sublimovala. Krůpěje, které vystříkly a dopadly na mou kůži byly jak chrstnutá kyselina.
Mezi nebem a pánví se objevil stín. Z něj se vylíhla krtonožka monumentálních rozměrů. Tykadla, sosáky, složená křídla, lesklý chitin, velké chlupaté nohy zakončené bodáky. Pár černých očí, který mě bez zájmu pozoroval. A co bylo absurdnější, než hmyz takové velikosti – měl na sobě mou kostkovanou košili a na ní mojí džínovou vestu.
Na naději, že by něco z nových skutečností mohlo znamenat světlo v temnotě mého osudu, vykoupení, štěstí, deus ex machina… na to všechno bylo pozdě. Utrpení zvítězilo, někde vzadu ve zbytcích vědomí jsem držel jistotu v tom, že už ani přežít nechci, že toužím jedině po rychlém konci. Ten však stále nepřicházel.
Mé zčernalé tělo začínalo hořet. Krev, zahlédl jsem svou vroucí krev. Odkud se tu vzala?
Já však věděl, že vykrvácet nestihnu. Nezemřu na ztrátu krve, popáleniny, ani šokem z bolesti. To srdce mi pukne žalem.
Konec.
Oprášená mikropovídka z roku 2014, vyhrabaná z útrob disku.
Recenze
 Hodnocení: ★★★★ | Rešerše, studium a vůbec, nezanedbat průpravu je důležité u knihy každého žánru. U románové kroniky to platí čtyřnásob. Zde si domácí úkol autorka splnila víc než na výbornou a na výsledku je to znát. Bezútěšné osudy hrdinů jsou ještě bezútěšnější s vědomím, že se odehrávají ve skutečných reáliích, podepřené skutečnými událostmi. Jedno vím jistě, v těch končinách a těch časech bych žít (a rubat) nechtěl ani za nic. |
 Hodnocení: ★★ | Chyba, že jsem se dal na recenze a koupil rovnou celou trilogii. S young adult nemám zkušenosti, pokud je však pravda, že se pravidlo neříkej, ale ukaž záměrně ignoruje napříč celým žánrem, tak to teda potěš koště. Ve Faja byl nevěrohodný svět, zákonitosti, všechno – ale to chování postav bylo nejhorší. Charaktery vedené záměrem autorky, ne vlastní motivací – na jíž se vlastně celkově nehrálo. Co však ocenit musím je chytře vymyšlené a zcela zásadní tajemství (kdopak se to pod hidžábem schovává ve skutečnosti?), které udržuje napětí a pozornost. Takže i když jsem při čtení trpěl, z touhy „vidět“ kapitánův výraz, až jej pravda flákne mezi oči, jsem málem všechny tři díly dočetl. |
 Hodnocení: ★★★★★ | Už mi přijde trochu ohrané, jak neustále Žambochovy knihy vychvaluji, ale když ono kritizovat v nich není co. Max Bronštejn je skvělý, stejně jako jeho věrní přátelé a vojáci pod jeho velením, stejně jako celý magií prosycený svět a jeho zákonitosti… a stejně jako jejich tvůrce. Postava, která se s ničím nepáře, má pro strach uděláno, ale je skromná, má fištrón a smysl pro spravedlnost, se povedla. A ten konec? Epilog mě zanechal s vyraženým dechem tupě zírat do zdi a ještě dlouho po dočtení si ho v hlavě přehrávat. |
 Hodnocení: ★★★★ | U Ryana je vysoká kvalita zaručena. Je to profík už od první knihy, profi je také každý aspekt jeho psaní. Trošku mě mrzelo, když Vélin Al Sorna ztratil svou píseň a když se na chvíli zdálo, že se mu snad opravdu nevrátí – ale naštěstí se vrátila a navíc silnější, nezvladatelnější a temnější, jak to máme (mám) rádi. Pak už to byla zas pořádná jízda, jako když koně pádí přes pláně. |