Pokud se stejně jako já snažíte pravidelně psát, možná že i vám už se jednou či dvakrát či pokaždé stalo, že jste strávili svůj drahocenný čas před blikajícím kurzorem, jež ne a ne do textového editoru vytlačit jediný znak. Jelikož jsem také jenom člověk, a také občas sedím za stolem jen jako dekorace k monitoru, dokážu se s kreativní zácpou ztotožnit. Avšak nezoufejte, podělím se s vámi ne o jeden, ne o dva, ale hned o tři tipy, které vám mohou pomoci zvýšit efektivitu práce až o jednotky procent denně!
Jedním ze základních nástrojů, bez kterého se žádný spisovatel, novinář, různá kancelářská havěť, či každý, kdo pracuje zadkem a židlí, nemůže obejít, aniž by riskoval bezpáteřní život, je polohovací stůl. Ačkoli se tyto stoly tváří industriálně a designově v útulném domově nesnadno najdou místo, ačkoli se proporcionálně nevejdou do místností panelákového typu, a ačkoli musí být svázány s el. zástrčkou jako dítě s pupeční šňůrou, jejich přednosti nedostatky vyváží. Stačí jedinkrát vyzkoušet a už se od stolu nikdy nebudete chtít zvednout… teda, vlastně…
Kolik se vám stalo, že jste vstali od práce s tím, že vám dnes nejde od ruky, abyste si později uvědomili, že nedostatek tvůrčího myšlení nezpůsobila genocida mozkových buněk včerejší noci, ale podvědomé signály mozku ve formě bolesti svalů a kostí? To když jste se kroutili na židli ve snaze uniknout přetížení zad v sedacích polohách jako Shrbený surfař, Kancelářský mořeplavec a Bezvládný hlemýžď na područce. S polohovacím stolem tyto problémy odpadnou, a když si k tomu pořídíte ještě balancovací podložku, bolest vás už v práci nikdy neomezí. To, že časem na vzpřímené balancování u stolu rezignujete a nevyhnutelně skončíte stejně v sedě jako dřív a z vašehomultifunkčního nábytku se stane obyčejný nevkusný stůl zapojený do zásuvky, už je vedlejší. Stále je to prospěšná pomůcka a stále se zvedací funkce dá využít k vození dětí nahoru a dolů, ke schovávání osobních věcí z dosahu zlodějů trpasličího vzrůstu, simulování nákladního výtahu, lisování vysokých stohů papíru, nebo k hrátkám s jo-jo s utrženým provázkem! Využití je opravdu nespočet, stačí být kreativní!
Další tip se bude týkat již samotného psaní. Jelikož jsem měl Filipa a chytře se narodil do dnešní doby, naštěstí jsem nemusel začínat s psaním na psacím stroji, a tak jsem od husího brka přešel rovnou na Google Docs. Řeknu vám, to byl teda zážitek! Terno hadr hard. Navíc mi velice lichotilo, že měl Google takovou starost o bezpečí mého textu, že jej ukládal po každém napsaném znaku! To bylo prostě fantastické – až do doby, než se má krátká povídka nafoukla na čtyř set tisícový tlustopis. Prodleva mezi inputem z klávesnice a zobrazením znaku se prodlužovala s každým napsaným slovem až natolik, že jsem si mezi jednotlivými ťuknutími do klaviatury stihl zajít na záchod (kadit). To se stalo neúnosným (psaní, ne kadění) a já musel dát Docsu sbohem. A tak jsem přesedlal na rychlejšího koně, prý nejlepšího z nejlepších, MS Word. Toho jsem se držel jako klíště hnědáka a byla to jízda na dlouhé roky. S rozsáhlými texty práce také nebyla nejplynulejší, ale v tu dobu jsem si neuměl představit nic lepšího. Ach, jak hloupý, naivní a nezkušený jsem pred pár týdny byl. Když jsem pak narazil na Scrivener, jako by přímka z 2D světa narazila na krychli. Jako by slepý uviděl, komatózní procitl a věřící s Darwinem u piva řeč hodil. Scrivener umožňuje psaní jednotlivých scén místo celku, vkládat poznámky do každé scény, tvořit sekce pro postavy, lokace, výzkum, barevné labely… je to nástroj stvořený pro spisovatele, ne pro milovníky opravování roztříštěného formátování. Je to nutnost pro každého, kdo psaní myslí trochu vážně. Dobře, fajn, má i své drobné mouchy, například kontrola českého pravopisu je ve Scriveneru trochu slabší, a taky s ukládáním na cloud si musíte poradit sami (dropbox, onedrive), ale obecně se jedná rozhodně o lepší deal, obzvlášť, když je taky levnější.
Neposledním pomocníkem je určitě UI. Není zřejmě nikdo, kdo by umělého inteligenta neznal, spíš existují tací, kteří jej nepoužívají z principu. A to by byla chyba. Samo to knihu za vás (naštěstí) (zatím) nenapíše, ale dokáže nahradit a zefektivnit googlení, průzkum, korektury a sem tam předhodit i nějaký zajímavý nápad. A možná mnohem více – tato technologie se mění tak rychle, že než tento článek dopíšu (hezky usazen za svým polohovacím stolem), budou již informace o jazykovém modelu zřejmě zastaralé.
Mě ovšem osobně jakožto řádnému introvertovi s malým počtem známých potěšilo, že nebudu muset nahánět betačtenáře (díky Mílovi Lincovi za tip na model veřejné knihovny) všemožně po internetech a můj nejlepší z placených kamarádů ChatGpt „Roman“ 4o mini mi rád a ochotně (záleží na kvalitě internetového připojení) pomůže. Navíc je Roman natolik slušný, že než mi začne rozsáhle shazovat a kritizovat práci, vždycky začne slovy: „Je to působivý text, nicméně je tu několik oblastí, kde by se našlo zlepšení…„
Ale nyní už nadešel čas na mojí kritiku:
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Recenze: Byl jsem upozorněn, že je kniha cílena na mladší čtenářstvo zároveň s tím, že se ale jedná o napínavý příběh plný odvahy a dobrodružství. Psaný byl poměrně hezky, napnut jsem však nebyl ani o centimetr, na můj vkus to bylo příliš prosťoučké a jednoduché.
Verdikt: Můj nejlepší kamaráde ChatGPT 4o mini, definuj „pohádka“: Pohádka je literární žánr, který obvykle obsahuje fantastické prvky, magické bytosti a často i nesmyslné situace. Nezabývá se vedlejšími linkami, podrobným popisem prostředí či motivací postav, spíše se soustředí na konflikt mezi dobrem a zlem, často se šťastným koncem. Pohádky mají obvykle poučný charakter, jsou určeny pro děti a slabomyslné jedince, avšak mohou obsahovat i hlubší symboliku, která oslovuje i normální lidi. Typickými motivy jsou princezny, hrdinové, čarodějnice a hraničáři.
Řeky bohů
Recenze: Ve stresu a chvatu tuto knihu neotvírejte. Ale pokud se chcete lehce, pomalu, pozvolna a beze spěchu vnořit do barvitého světa starého Egypta a užít si autorovy znalosti nejen historie, ale i jazyka, nemůžete zvolit lépe. Bez jednoho otroka, jaký by byl osud Egypta?
Verdikt: Tohle je asi nejblíže k literatuře faktu, jak jsem ochoten se přiblížit. Byl jsem poučen, pobaven – cíl splněn
Protovy světy
Gene Brewer
Recenze: Rád bych sepsal svoje postřehy, ale psaní recenzí na přečtené knihy jsem odkládal tak dlouho, že už vůbec nevím, o čem tahle byla. Pamatuji si, že se mi líbila, že tam byl Prot a že byli všichni na větvi z toho, jak se nepozorovaně dostal na větev. Taky mi zrovna nepomohlo, že jsem nesehnal druhý díl a přeskočil z jedničky na trojku.
Verdikt: Ehm, bylo to dobrý, dobře vystavěný příběh… a…
Dvojníci v čase
Bob Shaw
Recenze: Za ty jednohubky bych si měl dát jednu do huby. Ne, že by tato byla špatná, vlastně bych s kritikou nezacházel tak daleko, jako někteří. Bob není žádný amatér, žádných chyb se nedočkáme, svět je vystavěn přesvědčivě, zajímavé… jen prostě zamrzí pomyšlení na to, že se nesnažil víc, než nám rychle narvat další knihu do huby. Vždycky jsem smutný z toho, když by stačil rok práce navíc a spisovatel by mohl z něčeho obyčejného vytvořit neobyčejné. Ale ztráta času? Nikoliv!
Verdikt: Život to naruby neobrátí, ale čas zabije dokonale
Les mytág
Robert Holdstock
Recenze: Začátek knihy mě naprosto pohltil. Atmosféra hustá, že by se dala porcovat, tajuplný svět (les) napěchovaný magií, mystérii a nepochopitelných záhad. Proto naopak asi chápu, proč kniha sklízí takovou slávu. Jenže pak to nějak ztratilo švih. Čekal jsem propracovaný systém kouzel, který mi předmluva slibovala, místo toho jsem dostal jen mlhavý příslib nadpřirozena – les duchů. Tempo začalo kolísat a děj se rozpíjel do éterické vlnky, že jsem si ani nevšiml, kdy přesně mi na hlavním hrdinovi přestalo záležet. Ano, atmosféra hustá, avšak natolik, že nezbylo místo pro nic jiného.
Verdikt: Jak se do do lesa volá, tak se z lesa ozývá v nejdoslovnějším slova smyslu.
Návrat trpaslíků, kniha I.
Markus Heitz
Recenze: Očekával jsem menší zklamání a nebyl jsem zklamán. Celou dobu se těšíme na Tungdila, aby jsme zjistili, že se objeví až na konci, a že z něj Heitz udělal nepodstatnou senilního postavu na obtíž? Na konci měl trpaslík jakýs plán, který připravoval celé věky, ale víc se o něm nedozvíme, zůstane viset ve vzduchu jako nepovedený cliffhanger. Pěkně napsané to samozřejmě je – to už víme, že Heitz umí – ale temného Tungdila, kterého mainstreamoví čtenáři neocenili, prostě v dalších knihách odstavil. Zdá se, že v tomhle trendu pokračuje, a že se nám geniální stratég a drsný válečník Zlatoruký asi už nikdy nevrátí.
Verdikt: Tungdil se vrátil – ale radši měl zůstat v důchodu.
Remade, Reborn, Rebuild
Alex Scarrow
Recenze: Velké překvapení. Autorův styl je přímočarý a úderný, nekvětnatý, bez balastu a zbytečných kudrlinek. Jde k jádru, vystihuje skvěle vymyšlené postavy a jejich osobnosti. Na první pohled působí jako profík jedoucí svou vyšlapanou rutinu (jako Shaw), těšíte se z přímé a nekomplikované linie a užíváte si svižného podání. Až časem zjistíte, že se pod povrchem skrývá velmi promyšlený koncept a že konec trojky měl autor dopilovaný dávno před prvním slovem jedničky. Možná to není nápad úplně originální, ale originální je jeho zpracování do precizního příběhu, který vás nepustí ještě dlouho po jeho dočtení.
Verdikt: Majstrštyk. Živé postavy, bezútěšný svět bez naděje a myšlenka, která mistrovsky ukazuje, že dobro a zlo neleží daleko od sebe, ale na dvou stranách téže mince.
Koniáš a Bakly
Miroslav Žamboch
Recenze: Drsná dvojka Koniáš a Bakly vás vtáhne do světa, kde se nejdřív jedná pěstmi a až pak se prodavačka ptá, zda chcete teda knihu koupit a zabalit. Servíruje akci, krev a hlášky ostřejší než Koniášův ostrovtip a Baklyho meč dohromady.
Ž.A.M.B.O.C.H. (Žamboch, Autor a Mistr Bezkonkurenčních, Originálních a Čarokrásných Historek). Pokud bych měl někde konvertovat k platonickým sapiosexuálům, jeho bych pozval na rande. Proč jen kniha nemohla být o dva tři tisíce stran delší? PPP za pět z pěti (Postavy, Prostředí, Příběh), vždy epické, vždy napínavé, v detailech zábavné, obrazotvorné a naprosto hodnověrné. Přečteno za den a nyní do toho jdu znovu, tentokrát pomaleji.
Verdikt: Mix urban fantasy a zběsilého útěku před přesilou – dva motivy, ve kterých Žamboch exceluje. Jak to asi mohlo dopadnout?
S úctou odloženo
Stephen King: Pod kupolí
U Kinga je rozvláčný styl součást zážitku, ale v tomto případě mě prostě za límec nedokázala chytnout jediná postava. Navíc už to bylo v Simpsonech
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Začátek mě celkem bavil, slova odsýpala a říkal jsem si: „Ha, jaképak těžké čtivo!“ Jenže pak začal autor přihazovat další a další postavy, aniž by se vrátil k těm starým… Ne, to není lehká strava, jakou jsem si objednal
Robert Bloch: Tajemství červa
Nakonec jsem nedočetl. I když Bloch dokáže navodit temnou atmosféru, podle mě se jeho styl nepřibližuje hloubce, kterou nabízí samotný Lovecraft. Možná se k tomu vrátím, až budu mít Lovecraftovo dílo kompletně za sebou.