Ti z vás, kdo právě čtete, kdož jste učinili rozhodnutí, čemu v přeplněném kyberprostoru věnovat čas a trmácíte se sem až z dalekých webových vyhledávačů a sociálních sítí, tak jistě nečiníte proto, abyste se potěšili pohledem na mou fotografii (a pokud ano, lichotí mi to, ale už to nedělejte). Pravděpodobně jste přišli hledat obsah, další názor. Víte vy ale vůbec proč?
Názor není jen osobní pohled na věc, je zároveň i soudem nad názory ostatních. Ať chceme nebo ne, svým stanoviskem dáváme najevo, že nesouhlasíme se stanovisky, které jej vylučují. Tento nesouhlas vytváří konflikt, který sdílením a konverzací řešíme, podporujeme jím proces myšlení, skládáme svůj obrázek světa a utváříme svou osobnost. Své vlastní přesvědčení konfrontujeme, měníme a doplňujeme. Což je důležité. Jinak bychom byli jako Robinson Crusoe a neměli nikoho, kdo by nám řekl, že začínáme uvažovat zcestně, že nedokážeme rozeznat, co je a co není normální.
Natož pokud jde o věc tak subjektivní, jako je umělecký výtvor. Názor jej pak v podstatě definuje, mnohdy skoro stejně podstatně, jako sám autor. Z výběru názorů vznikne pravda, až pak je dílo úplné. Je to jako s tou kočkou. Jakou estetickou hodnotu má Schrödingerova kočka v krabici? Je nově vyrobený předmět, který nikdo nikdy nespatřil, krásný nebo odporný? Odpověď je nasnadě: Není nijaký, dokud jej neohodnotíme, dokud jej svým názorem nedefinujeme.
To ovšem neznamená, že většina má vždycky pravdu. Dílo může být dobré, i pokud to o něm tvrdí jediný člověk – jen to nesmí být jeho tvůrce.
Rád si své mínění ohledně příběhu tvořím podle logiky, faktu, ale hlavně emocí a pocitů, které mi navodí, když se do něj ponořím celou svou fantazií. Abych si ten pocit, ten původní názor, zachoval, než jej vědomě i podvědomě ovlivní hlediska a úvahy ostatních (ač s nimi budu blaženě souhlasit i nesouhlasit), chci jej nejprve zachovat. A jak to udělat lépe, než si psát Čtenářský deník?
Řeka zmrtvýchvstání
Hlavní hrdina, nesympatický sir Francis Burton, zemře hned v prvním odstavci. Místo prázdna a nekonečné nicoty se po smrti zjeví na přeplněném místě, mezi dalšími uskladněnými těly. Ani tam se dlouho neohřeje a poté, co znovu ztratí a nabyde vědomí, otevře oči v nahém, obřezaném a holém těle, na neznámé planetě. Spolu s ním stejný osud potká miliardy dalších naháčů, každou lidskou bytost, která kdy na Zemi žila.
Klasické sci-fi, jaké prostě žeru. Uleželé jak syreček, načichlé mimozemskými entitami a megalomanskými záměry přesahujícími lidské chápání. Ale hlavně, s výraznou kořeněnou chutí jednoho velkého: PROČ?
Nápad je to úžasný. Stejně jako tempo, s kterým jsme vhozeni do světa, který jsme nuceni objevovat spolu s hrdinou. Dozvíme se o Grálech, zařízeních, které lidem poskytují potravu, ale i drogy a jiné předměty. Dozvíme se, že znovuzrození po znovuusmrcení znovu procitnou, nezranění a vyléčení, na jiném místě u Řeky. A přirozeně, toužíme se dozvědět mnohem víc.
Téma představuje obrovský potenciál, který v první knize autor z části využije ke konfrontaci různých kultur a společností. Lidé s rozdílnými žebříčky hodnot, názory a náboženským vyznáním – a dokonce různými vědomostmi doby, ve které zemřeli – tak dostanou druhou šanci v ráji. Přirozeně jim jejich přirozenost nedovolí šanci využít a začnou znovu od začátku, stejně, jako vždycky. Násilím, otroctvím a válkou.
Farmerův styl psaní je jednoduchý, i když někdy až příliš. Dobré tempo občas ruší nekonzistence vyprávění, když například měsíc života hlavního hrdiny přeskočíme jednou větou a na dalších stránkách pak důkladně probíráme společenské poměry z bývalého života – bohužel nesympatických – postav. Víc prostoru bych dal raději právě jejich vztahům, nesmrtelnosti skrz znovuzrození, nebo evoluci nové civilizace, která je ponechána věčnému životu napospas. Ale třeba je něco z toho vykresleno v dalších knihách (ke kterým už se však nedostanu, neboť jejich kvalita podle všeho s každým dílem klesá).
U podobných knih s tak fenomenálním motivem nebo zápletkou si vždy na začátku zadoufám, ať ji má autor promyšlenou, ať se nevrhnul na první nápad, kterým jej múza praštila přes nos, aniž by domyslel konec. Zde se mé očekávání naplnilo zhruba z poloviny. Sir Francis Burton nikam nesměřuje – respektive někam putuje, aby se opět vrátil na začátek, a je na něm i na autorovi znát, že jsou trochu ztracení. Konci knihy dochází šťáva a finální rozuzlení odpoví na otázky jen částečně.
Verdikt: Atmosféra příběhu je dobrá, a pokud si nenecháte zkazit nadšení koncem, nadšeni určitě zůstanete.
Ztracená – Adam Nevill
Většinou smrtelně vážný, popisný a květnatý styl psaní značí, že jsem kápl na dílo do největších maličkostí promyšlené a autor vyprávění neukončí, dokud čtenáři do hlavy nevtěsná i ten nejposlednější střípek jeho geniální skládačky. Většinou takový spisovatel svým příběhem žije a výsledek za to stojí. Nemám rád nedomyšlené příběhy, a když si chci odpočinout od nenáročných jednohubek a zavařit si mozkové závity, sáhnu právě po něčem takovém.
Ztracená pojednává o otci, kterému unesou dceru a on si ji bude muset vybojovat zpět – navíc v postapo kulisách. Jak by tohle mohlo být špatné?
Snadno.
Někdy totiž zevrubným popisem autor nebrousí střípky do velké skládačky, někdy jsou slova navíc prostě zbytečná. Detailní líčení není na škodu, pokud jím autor rozvíjí reálie, nebo má k němu jiný důvod. Musí být ale zajímavé. Jenže při cestě do domu popisovat obyčejná okna, obyčejné květináče, obyčejnou zeď, obyčejnou omítku a obyčejnou zahradu, to je lepší nepsat nic. Už i tuhle větu napsat bylo ubíjející.
Ztracená je psaná teatrálně, je plná patosu a mlácení prázdné slámy. Pomalé tempo zabije i akční scény. Knihu jsem odložil v necelé třetině, i když není vyloučené, že by mě překvapila, kdybych jí dal ještě šanci. Ale bohužel, se zavřenými očima se číst nedá.
Poutník z Mohameda – František Kotleta
Kotletovi fanoušci byli tak nadšeni, že jsem se nechal také zviklat, ale nebylo to ono. Ze začátku jsem se bavil – část, ve které se octl Daniel jako otrok muslimů, mě dokonce bavila hodně. Bylo to také poprvé a naposled, co jsem hrdinovi držel palce a pochyboval, zda se ze šlamastyky vymotá. Asi v půlce mne kolotoč bezduché akce bavit přestal, a že Danielovi na jeho dceři záleželo, jsem mu neuvěřil nikdy.
Psát Kotleta umí, ale mezi jeho knihami jsou velké rozdíly a některé pro mě jsou a některé holt ne.
Ovšem za námět a téma tleskám. V dnešní podivné době se nenajde moc autorů, kteří by si dovolili psát takhle bez servítek, a právě proto bychom si měli vážit každého, kdo se odváží a odváže.
Co vy? Dočítáte knihy, i když vás neosloví?