ANOTACE:
Bakly unavený životem přijíždí do Grafzatzy, jednoho z největších a nejbohatších měst Crambijského impéria. Chce pomoci jedinému člověku, na kterém mu osobně záleží, a přitom plní jednu malou laskavost. S nadáním jemu vlastním umocněném skutečností, že nad další budoucností nepřemýšlí, dělá to, v čem je nejlepší.
Mladá baronesa Münchauzen se snaží zachránit zkrachovalé panství svého děda navázáním obchodních vztahů s bohatými šlechtici a obchodníky. Ve skutečnosti je ale někým úplně jiným a hraje velmi nebezpečnou hru spojenou s magií.
Velmistr Rumělkového klanu se pokouší odhalit tajemství starého magického artefaktu, o němž doufá, že ho dokáže využít jako zbraň v přibližující se globální válce.
Článek převzat z: http://www.sarden.cz/2018-10-18-0037/ukazka-miroslav-zamboch-bakly-hledani-smrti
UKÁZKA Z KNIHY:
1.
Prolog
Hrabě Varatchi nalil zbytek obsahu karafy do poháru vybroušeného z jediného krystalu dokonalého bezbarvého křemene. Líbilo se mu pít víno z předmětu pocházejícího z doby předcházející historické paměti, z doby před Velkou válkou. Pohár byl těžký, v prstech chladný, víno v něm mělo jiskru a nějakým způsobem si v něm uchovávalo ideální teplotu. A Varatchi měl pocit, že bílé v něm zůstává chladnější než červené. To však mohl být jen jeho dojem. Přestal přemítat o artefaktech a soustředil se na text před sebou.
Šlo o hlášení agenta Godetů sledujícího Janicka, velmistra Rumělkového klanu. Předchozí hodinu studoval obdobné hlášení agenta Haerenů pověřeného stejným úkolem. Celkový obsah byl prakticky stejný, jednotlivá hlášení pouze jinak interpretovala činnost jeho oblíbence. A právě rozdíly v interpretaci teď analyzoval, protože z nich mohl usuzovat, jaké byly skryté úmysly vůdců jednotlivých klanů. Nepochyboval, že než hlášení dostal, oni osobně ho prověřili a upravili.
Vrátil se ke své předchozí myšlence. Byl Janick jeho oblíbenec?
Vlastně ano. Varatchi oceňoval jeho progresívnost, pragmatickou bezohlednost a samozřejmě závislost na něm samotném. Tu dál posiloval a rafinovaně ho izoloval od všech ostatních čarodějných klanů v jeho službách a probouzel v něm obavy z nich.
Časy se za posledních pár let změnily, už opravdu mohl mluvit o klanech čarodějů ve svých službách. Konvent pro potírání magie a likvidaci čarodějů, po celé století jedna z nejmocnějších organizací, upadal, skutečnou moc neměl už žádnou, zbyla jen formální fasáda.
Napil se a odsunul od sebe svazek listů. Záměry ninjovských vůdců byla jedna věc, tu bude řešit jindy. Jejich agenti mu nezávisle na sobě potvrdili, že Janick s ním stále hraje čistou hru, a verifikovali čaroději předávané informace. V budoucnu však bude muset nějak ověřit, zda i mezi ninji nedošlo k nějaké dohodě. Ověřování informací, to bylo klíčové, jen tak si mohl udržet svou pozici – a získat ještě vyšší.
O tom, o co doopravdy usiloval on, druhý nejmocnější muž světa, asi nikdo neměl ani ponětí. Možná Janick.
Varatchi se znovu napil, přitom s nelibostí pohlédl na své stále kostnatější prsty a skvrny na hřbetech rukou, znaky prozrazující jeho pokročilý věk. Další problém, který musel řešit. Čím se člověk stává mocnějším, tím víc problémů k řešení má, napadlo ho.
Zatáhl za šňůru ukrytou za dlouhým úzkým závěsem splývajícím se stěnou.
Po době stačící připravenému člověku k otevření dveří, překonání prázdného pokoje a otevření dalších dveří se před ním objevil sloužící. Varatchi by si možná vzpomněl i na jeho jméno.
Muž už u něj sloužil dlouho, v poslední době začínal být chromý na jednu nohu, ale snažil se své postižení maskovat. Varatchimu to nevadilo, spíš vyhovovalo. Ten člověk na něm byl ještě o to závislejší, tak dobrou práci by už nikdy nezískal.
„Uveďte velmistra,“ přikázal mu.
Muž neodpověděl, pouze se hluboce uklonil a svými šouravými kroky se zase vzdálil.
Velmistr Rumělkového klanu s rolnicky znějícím jménem Janick se objevil zanedlouho s tenkou složkou papírů v ruce.
„Pane, těší mě, že jste mě přijal,“ provedl formální úklonu a strnul v pohybu.
Varatchi si ho prohlížel. Kromě toho, že jeho oděv byl ušitý z lepších materiálů a na nohou měl kvalitní boty s podrážkou umožňující neslyšný pohyb po palácové dlažbě, se nezměnil. Kupodivu ani nepřibral a jeho oči měly stále ten lehce horečnatý lesk. Všichni informátoři Varatchimu potvrzovali, že Janick je prostě fanatik a za každou cenu se snaží magii co nejvíce porozumět, co nejvíce ji ovládnout. A až dosud se o své informace poctivě dělil se svým pánem. To se o mnohých jiných, k jejich škodě, nedalo tvrdit.
„Chtěl jste se mnou mluvit,“ odpověděl Varatchi stroze.
„Ano, můj pane, myslím, že jsem splnil jeden z úkolů, jimiž jste mě pověřil.“
To Varatchiho zaujalo, málokdy jeho služebníci žádali o audienci, aby mu oznámili, že splnili některá z jeho komplikovaných zadání.
Gestem Janickovi naznačil, že se může postavit pohodlněji, ale místo k sezení mu nenabídl. Už to, že ho přijal ve své pracovně, bylo až příliš – důsledek ústupku vlastní pohodlnosti.
„Který problém?“
„Stárnutí.“
Varatchi potlačil zalapání po dechu; svůj věk si uvědomoval každým dnem víc a to přesto, že patřil k rodu, kde se muži dožívali nadobyčej vysokého věku. A ve velmi dobrém zdravotním stavu. Přesto cítil, jak ho síly opouštějí. Pokusil se své napětí potlačit a tvářit se naprosto nezúčastněně. Díky zkušenostem z víc než půl století intrikování na nejvyšší úrovni se mu to podařilo.
„Mluvte,“ přikázal.
„Má analýza je založena na studiu starých textů, které jsem z větší části sám přeložil,“ začal bez zdvořilostních úvodů Janick.
„A věříte svému překladu?“ přerušil ho Varatchi, přitom sáhl po sklence a na ex ji do sebe obrátil, na vychutnávání vína teď neměl ani pomyšlení.
„Jistě, pane. Ale uznávám, že překlady z mrtvých jazyků zvláště v oblasti magie jsou vždy problematické. Ale myslím, že tento text se mi podařilo přeložit velmi přesně. Procedura, kterou popisuje, je konzistentní a dává smysl. Dle mého úsudku, samozřejmě,“ dodal Janick po pauze opatrně.
„A byl byste ochoten tuto proceduru sám na sobě vyzkoušet?“
téměř vyštěkl Varatchi.
O obtížnosti překládání z mrtvých jazyků věděl sám víc než kdo jiný, snad kromě Janicka, a problém stáří se ho týkal se stále větší naléhavostí.
„Určitě, pane, ale obávám se, že je tak nákladná, že není vhodná pro nikoho jiného než imperátora.“
Varatchi se opravou, že on není oficiálním vůdcem impéria, neobtěžoval. Právě hledání elixíru nesmrtelnosti, nebo alespoň dlouhého života, vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a jeho vznešeným bratrancem. Pravda, k lehkému ochlazení, ale v případě, že by mohl doufat v mnoho dalších desetiletí, nebo ještě lépe celé století aktivního života, by to bylo narušení vztahů významné.
Potom by se hodlal stát imperátorem, vládcem světa. Právě k této ambici se postupně dopracoval. Pokud mu však zbývalo jedno či nejvýše dvě desetiletí života při relativním zdraví, postrádala smysl. Neměl žádné potomky, kterým by mohl a chtěl trůn vládce světa předat. Usilovat o něj mělo smysl, jen pokud by na něm seděl sám. A dlouho.
Varatchi sáhl pod desku stolu, vytáhl malý kovový samostříl a natáhl ho. Mlčky ho podal Janickovi, který ho opatrně převzal.
Poté Varatchi ukázal ke dveřím, naznačil jejich otevření a následný výstřel.
Janick chápavě přikývl a poslušně se přesunul vyznačeným směrem. Varatchi jeho pohyby zkoumavě pozoroval. Vůdce Rumělkového klanu netrpěl pochybnostmi ani nervozitou, jednoduše poslušně plnil rozkaz. Sáhl na kliku, rázně otevřel, pozvedl samostříl a vystřelil mimo Varatchim viditelný prostor. Varatchi si nebyl jistý, zda něco zaslechl. S jeho sluchem to nebylo v poslední době nejlepší. Janick zavřel dveře, vrátil se zpět a samostříl opatrně položil na stůl.
Nadechl se k rozhovoru, ale Varatchi si nedokázal pomoct a skočil mu do řeči.
„Byl za dveřmi někdo?“
„Ano,“ odpověděl Janick, „sluha, který mě sem uvedl. Naslouchal za dveřmi a nestačil se dostatečně rychle vzdálit. Trefil jsem ho do hrudníku. Jestliže jsem váš rozkaz nepochopil správně, omlouvám se.“
„Správně jsi ho pochopil,“ zavrčel Varatchi nespokojeně.
Deleman, jmenoval se Deleman, vzpomněl si Varatchi. Sloužil u něj víc než třicet let a Varatchi mu důvěřoval. A teď se ukázalo, že to byla chyba. Varatchimu bylo jasné, pro koho Deleman pracoval.
Pro císaře, každý jiný by získané zprávy využíval ve Varatchiho neprospěch a to by se už dávno projevilo. Zájmy dvou nejvýše postavených a rodem spřízněných mužů impéria byly však až do nedávna naprosto totožné. Budování impéria. To se ale právě změnilo.
Varatchiho před prozrazením jeho tajemství zachránila jen přirozená, desetiletími zkušeností k dokonalosti vybroušená obezřetnost.
„Pokračujte o tom elixíru nesmrtelnosti,“ přikázal Janickovi.
„Bohužel, pane, není to elixír nesmrtelnosti v pravém slova smyslu. Jde jen o medikament umožňující jisté omlazení organismu a zakonzervování věku na dobu století, možná dvou. Víc tento prostředek neumožňuje.“
Varatchi potlačil nutkání vyskočit ze židle a křičet nadšením. Omlazení a dvě století k tomu? To bylo mnohem víc, než v co doufal. Elixír nesmrtelnosti byla jen povídačka, to mu bylo jasné.
„Pokračujte,“ pobídl velmistra Rumělkového klanu.
Janick mluvil stroze a věcně, ale vzhledem k množství podrobností a citací, které uváděl, to trvalo dlouho. Varatchi ho nakonec ve výkladu zarazil a chvíli přemýšlel.
„Jestli tomu rozumím správně, potřebuji zplodit několik dětí,“ ujišťoval se.
„Minimálně dvanáct, pane,“ odpověděl Janick s kamennou tváří. „Šest chlapců a šest holčiček. Ideální by bylo, kdyby to bylo s vašimi sestrami, ale pokud to není možné, dá se obejít i bez toho.“
Varatchimu se ulevilo, že žádné sestry nemá. Spát s nimi, to by bylo opravdu… nemilé.
„A pak je musím sníst?“
Ta představa byla Varatchimu tak nepříjemná, že měl problém udržet nezúčastněný výraz. Janick se tvářil stále stejně lhostejně. Ne lhostejně, přes tvář mu při otázce přelétl náznak lehké nespokojenosti, jako by to už jednou vysvětloval.
„Samozřejmě že ne, nemusíte je jíst celé,“ upřesnil okamžitě.
„Jen části jejich těl. Morek z dlouhých kostí, vybrané části mozku, vaječníky děvčat a varlata chlapců a nějaké žlázy. Všechno samozřejmě uvařené nebo jinak upravené, nikoliv syrové.
Magie pak napomůže, aby tyto substance omladily vaše tělo.“
„To se mi ulevilo,“ zamumlal Varatchi vážně.
Dlouhé minuty setrval v mlčení a přemýšlel. Janick vypadal, že mu to v nejmenším nevadí, ponořil se do sebe a čekal na rozhodnutí svého pána.
„To nepůjde,“ rozhodl nakonec Varatchi.
Janick k němu tázavě vzhlédl.
„Proč, Vaše Excelence? Mám odkazy na informační zdroje, podle kterých to v minulosti fungovalo. A některé konkrétní texty se mi i podařilo získat.“
Varatchi mladého velmistra zkoumavě pozoroval. Nechápal, jak jeho mysl funguje. Zjevně ho vůbec nenapadlo, že by ho svým příšerným receptem mohl popudit, znechutit.
Varatchi představou konzumace novorozeňat znechucen byl, ale dával přednost pragmatickému přístupu.
„Informaci, že pojídám děti, by se pravděpodobně nepodařilo utajit. Pak bych se stal monstrem, nepřítelem, proti kterému by se s radostí spojili všichni ostatní,“ vysvětlil po krátkém zaváhání.
Bylo nutné, aby Janick pochopil, že musí hledat dál, že jím předložená možnost není realizovatelná.
Varatchi během předchozí dlouhé pauzy probral v duchu všechny existující možnosti utajení a bylo mu jasné, že u něčeho tak perverzního, u něčeho vymykajícího se běžným perverzitám, by to prostě nebylo možné. Někdo by nakonec promluvil.
Bylo vidět, že Janick nad jeho námitkou uvažuje.
„Podařilo by se to utajit, kdyby,“ čaroděj chvíli hledal vhodný termín, „kdyby byl obslužný personál pouze na jedno použití.“
Varatchi musel uznat, že jeho služebník je snad ještě pragmatičtější a bezohlednější než on sám. Důvod, proč se ho obávat, důvod, proč ho maximálně využít.
„Ne, to také nepůjde,“ usoudil. „Najděte nějaký jiný způsob.
Způsob, kdy nebudu muset pojídat děti,“ rozhodl se nakonec.
„Problém je pojídání?“ ujistil se Janick.
„Ano,“ potvrdil Varatchi.
Zabíjení byla jiná věc, na to byli lidé zvyklí.
„Pak, můj pane, nemám pro vás nic dalšího.“
Varatchi ho propustil mávnutím ruky.
„A zavolejte někoho, ať uklidí starého Delemana. Zrádce, kterého jste zastřelil,“ dodal, když viděl, že Janick příkaz nechápe.
„Jistě, pane,“ potvrdil Janick a bez dalšího zdržování odešel.
Varatchi se zaklonil v křesle. Zplodit dítě… Zavrtěl nad tím hlavou. Zalitoval, že starý Deleman je mrtvý, neochotně se zvedl, přinesl si z barového stolku láhev s vínem a dolil si.
I kdyby změnil názor a rozhodl se mágův příšerný postup použít – zplodit dítě… To mohl být problém. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy si do lože nechal přivést nějakou ženu. Před sedmnácti lety strávil noc s hraběnkou Diselerovou, ale to byla více věc společenskopolitická, než že by o to nějak stál. A pro vlastní potěšení? Už si ani nepamatoval. Musel by v tomto směru podniknout pár experimentů. A sehnat experta přes afrodiziaka, nechtěl se znovu obracet na Janicka, nebylo dobré být vydán na milost a nemilost jedinému služebníku. A prozradit mu o sobě příliš mnoho.
2.
Odepsaná položka
Vuki byl nervózní, i když se to snažil nedat najevo. Celou věc si mnohokrát pečlivě promyslel a celý postup si naplánoval, ale teď měl pocit, že se mu to nemůže povést. Dva muži, které najal, aby mu pomohli s transportem schrány, nezastírali svou podezíravou zvědavost. Oba vypadali, že by jim nedělalo zatěžko proříznout mu hrdlo a nechat ho ležet někde v zapadlé uličce. Pojistil se proto, za práci měli dostat zaplaceno, až se vrátí do hostince, kde se ubytoval. Zatím dostali jen zálohu a bez reptání tlačili naložený vozík.
Hvězdy na obloze začínaly blednout, svítání se blížilo. Načasování bylo správné. Vuki do detailů celé záležitosti zasvěcen nebyl, znal jen tolik, aby dokázal splnit svůj konkrétní úkol. Schrána, masivní dřevěná, bohatě okovaná bedna se zapečetěným otvorem na straně sama o sobě vzbuzovala respekt a zvědavost.
Vuki, vzhledem k tomu, pro koho pracoval, předpokládal, že uvnitř je něco nebezpečného a nepřirozeného.
„A to jako tu bednu jen dotlačíme, kam řekneš, a to je všechno?“ zeptal se po několikáté vyšší z obou najatých mužů.
Vuki se neobtěžoval zapamatovat si jejich jména, byl to prostě ten vyšší, druhý byl zase mohutnější.
„Ano. A chvíli tam se mnou počkáte a pak mě opět i s bednou doprovodíte zpátky. Poté dostanete každý svých zbývajících deset stříbrných.“
Muž nepřesvědčeně přikývl, druhý nereagoval, jen dál tlačil vozík. Možná to chtěl mít všechno co nejrychleji za sebou.
Už se před nimi tyčila obvodová zeď starého, celá desetiletí nepoužívaného amfiteátru. Vuki netušil, proč chátrající stavbu nikdo nezboural a nevyužil lukrativní pozemky v podnikání, ale bylo mu to jedno. Grafzatza byla velmi staré město a dokonalý kanalizační systém byl více nebo méně pečlivě opravován a udržován v provozu po celou dobu její existence. Bez něj by se velkoměsto s téměř čtvrtmiliónem lidí brzy utopilo v puchu a odpadcích.
„Tady zastavte,“ přikázal, když vůz stál prakticky před kanálem. „A zvedněte poklop kanálu.“
„Za krádeže poklopů jsou přísný tresty, navíc je to obyčejný železo, nestojí za riskování,“ poukázal silnější z jeho pomocníků.
„A o nějakém otevírání kanálů nebyla řeč.“
Vuki se v duchu proklel, neměl být ve svém popisu práce tak pečlivý.
„Dostanete každý pět stříbrných navíc,“ navýšil platbu.
Teď neměl na smlouvání čas, musel spěchat.
Chlap pokrčil rameny a poslechl.
„Jen abys na to nezapomněl,“ poznamenal.
Z torny, kterou nesl přes rameno, vytáhl Vuki kožený pytlík a začal z něj rozsypávat žlutou práškovou síru okolo vozíku a kanálu. Dle rozkazu měl vyznačit tvar kruhu, on zvládl spíš nepravidelný pokřivený ovál, předpokládal však, že důležité je, aby sírou vytvořená křivka v sobě uzavřela vozík, vlastně schránu, vlastně to, co schrána ukrývala. A to bez přerušení ze všech stran.
Na nebi nezbyla jediná hvězda, další bod postupu splněn. Nedomníval se, že jde o hvězdy, odhadoval to spíš na intenzitu světla. Vuki nebyl hloupý, právě naopak, a tenhle úkol dostal kvůli tomu, že se jeho nadřízeným znelíbila jeho přílišná zvědavost.
Doufal, že až tohle skončí, jeho postavení se opět zlepší.
Teď měla přijít na řadu poslední část úkolu: Otevřít schránu.
Ujišťovali ho, že mu nic nehrozí, že nejde o nic nebezpečného.
Nevěřil jim. Hlavně vzhledem k tomu, že o obsahu nepadlo ani slovo a nikdo ho nikdy nezmínil.
Shora se ozvalo zašramocení. Podíval se za zvukem, na rozeklaném vršku částečně rozpadlé zdi neviděl žádný pohyb. Mohla to být kočka na lovu, krysa nebo případně jiné zvíře. Soustředil se na svůj úkol.
Schrána se otevírala jediným klíčem. Vuki ho vytáhl z kapsy a okamžik ho zkoumal. Byl to velmi složitý klíč, jaký nikdy dosud neviděl. To podle něj znamenalo, že ten, kdo schránu zhotovil, nechtěl, aby byla otevřena náhodně někým, kdo netuší, co je uvnitř.
Z druhé kapsy vytáhl provaz, uvázal ho za úchyt ve víku schrány. Volný konec položil přes hranici nasypané síry ven z kruhu.
Oba muži ho zvědavě pozorovali. Bylo dobře, že v okolí stále nebyli žádní zvědavci.
Vsunul klíč do zámku. Tři otočení, instruovali ho.
Napětím ani nedýchal.
První, druhé, cítil jemné cvakání západek v mechanismu. Třetí, zámek cvakl.
Vuki nechal klíč v zámku, dlouhým krokem vystoupil z kruhu, sehnul se, zvedl konec provazu a plynulým pohybem zatáhl.
Musel použít víc síly, než čekal, téměř se obával, že provaz nevydrží. Pak se naštěstí víko síle poddalo a otevřelo se. Na první pohled bylo patrné, proč je tak těžké; bylo masivní jako dveře bankovního trezoru. Pokud měly podobnou tloušťku i zbylé stěny schrány, zbývalo uvnitř jen málo prostoru.
Vuki napínal zrak, aby zjistil, co sem vlastně dovezli, ale nic neviděl. Přitom si dával pozor, aby ani nejmenší částí špiček bot nepřerušil vysypaný kruh.
*
Muž sedící na zdi o šest metrů výš a dokonale splývající se svým okolím pozvedl kuši. Byla natažená od okamžiku, kdy se Vuki se svým doprovodem objevil v dohledu.
Balvan po střelcově pravici se pohnul. Nebyl to balvan, ale další muž v oděvu bez jediné světlejší barvy a lesknoucí se ozdoby.
Položil svému společníkovi ruku na rameno.
Ten přestal sledovat cíl a vzhlédl ke svému partnerovi.
Muž nepromluvil, ke komunikaci použil znakovou řeč.
„Až bude jisté, že padne do kruhu,“ rozklíčoval střelec upozornění.
Přikývl na znamení, že rozumí.
*
Muži doprovázející Vukiho byli také zvědaví a snažili se zahlédnout, co v bedně vlastně je. Jeden z nich se přitom příliš nahnul do kruhu, zabalancoval, a aby nespadl, musel šlápnout dovnitř.
Vuki si toho okamžitě všiml.
„Sakra, nechtěl jsem,“ zabručel muž omluvně.
Zaklonil se, aby se dokázal bez dalšího přešlápnutí vrátit zpět.
Než to stačil udělat, podlomila se mu noha a on se zřítil na zem.
Do kruhu.
„Banistře? Co se ti k čertu stalo?“ vyhrkl jeho společník a bez přemýšlení přiskočil, aby mu pomohl.
I on se vzápětí neudržel na nohou a upadl na zem. Také do kruhu.
Banistr b…