Life will come our way
It has only just begun
The world will die alone
The frail will fall below
Time will take our place
We return it back to one
The calm before the cold
The long and lonely road
–Breaking Benjamin: Failure
S trhnutím se narovnal v sedle. Jeho kůň jen pohodil hlavou a líně kráčel dál cestou mezi kukuřičnými poli, jako by svému pánovi velkodušně odpouštěl drobné zadřímnutí. Horké odpolední slunce uspávalo a protahovalo stíny.
Jezdec si odplivl a pokusil se protáhnout si ztuhlé nohy, aniž je vytáhl ze třmenů patřících k pěknému novému sedlu. Stejně pěknému a novému jako uzdečka. A jako dvě pouzdra s kolty.
Náhle se jeden z dlouhých stínů pohnul.
„Sakra!” Jezdec držel zbraň v ruce dřív, než kletbu dořekl, a mířil do pole.
Nad štíhlými klasy kukuřic se tyčil kříž, nedbale sbitý ze dvou kusů dřeva, a na něm strašák.
Muž si oddechl, ale veškerá malátnost ho opustila.
„Pěkná košile,” procedil mezi zuby směrem ke strašákovi. „To by mě zajímalo, kdo si může dovolit takhle plejtvat skoro novejma hadrama.”
A pak se strašák pohnul znovu.
Byl to jen záškub, záchvěv, co by mohl způsobit vítr. Kdyby nějaký vál.
Muž několik vteřin jen zíral. Potom obezřetně vjel do pole, veden děsivým podezřením. Kukuřice hlasitě praskala a šelestila, jak se otírala koni o plece a zůstávala zdupaná pod kopyty.
Co když to vůbec není strašák? přemýšlel jezdec. Cítil, jak se mu ruka svírající revolver začíná potit. Co když tady v poli nějací šílenci ukřižovali člověka?
Snažil se udržet si přehled o okolí, ale zároveň si byl vědom, že by v lánech mohl být schovaný tucet maniaků s vidlemi a on by o nich nevěděl.
Ne. Žádné tělo. Všude jen kukuřičný šustí. Se zadrženým dechem se díval na strašáka ze vzdálenosti pár kroků. Zvíře by se z tak chatrnýho vězení vydralo nebo vypadlo ven. A bylo by setsakra cítit. Člověk by se do tý trochy šatstva, šustí a pytloviny nevešel. Možná kdyby mu usekali ruce a nohy? Ale to by byla ve vzduchu krev. A ten nebožák by přece nemohl bejt pořád ještě naživu.
Ve chvíli, kdy se strašák začal křečovitě zmítat, kůň se vzepjal a zděšeně zaržál. Muž strhl zvíře stranou. Koutkem oka v ten okamžik zahlédl další dva strašáky trčící nad kukuřici. Oba sebou divoce škubali. Jezdec se sklonil koni k hřívě a pobídl ho do trysku. Panebože kristepane!
*
Do městečka se přiřítil před soumrakem, zvíře uhnané, on sám propocený a zaprášený.
„Hej, hej! Někde jsi nezaplatil účet?” křikl na něj podsaditý mladík, od pohledu farmářský synek, který vypadal, že se z nedostatku jiné činnosti klackuje mezi dřevěnými verandami pečlivě udržovaných domů.
Jezdec jen ukázal za sebe. Chtěl vykřiknout, nebo alespoň něco říct, ale dech se mu zadrhl v hrdle.
Farmář se rozchechtal. Smál se a smál, až se zdálo, že se co nevidět zadusí.
„Sklapni, Erwine. Ty když jsi sem přijel, tak jsi málem učůrával strachy.” Mladá dívka, která vyšla na zápraží sousedního domu, měla příjemný hlas, navzdory obsahu řečeného. Nebyla nijak zázračně krásná, měla kulatý obličej, trochu příliš výrazná ramena, pas stažený šněrovačkou a široké boky. Nazrzlé vlasy spletené do copu a nezakryté čepcem prozrazovaly, že je dosud svobodná. Obrátila se k cizinci: „Pojďte, pane…?”
Jezdec ještě chvíli nebyl schopen slova. Musel se několikrát pomalu nadechnout a vydechnout, než si dokázal uvědomit, na co se ho děvče ptá.
„Benjamin Masterson,” vypravil ze sebe nakonec, jako by se probíral z noční můry. Okolní svět se ustálil a přestal se točit.
„Potřebujete se napít. A pokud chcete, postarám se vám o zvíře.”
„Nemám peníze,” zamumlal.
„Když mi zítra pomůžete naštípat dříví, budeme vyrovnáni,” usmála se. Nevypadala, že by si dříví nezvládla naštípat sama.
Nepokrytě si Benjamina prohlížela a jemu blesklo hlavou, co asi děvče vidí. Chlápka něco přes třicet, poněkud kostnatého, zarostlého, uříceného, v oprané košili, vestě a kalhotách, s kloboukem, co drží na dobrý slovo. Když si otíral pot z obličeje, připomněla se mu dlouhá jizva, která se mu křivě klikatila od linie vlasů nad pravým spánkem až pod levou stranu brady. No nic moc.
„Paní Rosalie?” zavolala dívka do domu. „Vezmu dovnitř hosta, jestli můžu?”
Uvnitř seděla u stolu stařena v černém. Neohlédla se ke dveřím, ani nezvedla hlavu. Vypadala, jako by soustředěně počítala čáry na dřevěné desce nebo na kostkovaném prostírání.
Benjamin vděčně klesl na nabídnutou židli, přijal vodu, pivo, chleba a kus uzeného. Zatímco jedl, dívka se vytratila ven.
Šero zvolna houstlo a ticho v místnosti se zdálo čím dál těžší.
„Paní?” oslovil nakonec Benjamin starou ženu zkusmo.
Nic.
„Můžete mi říct, kde to jsem? Jak se tohle město jmenuje?”
Ticho. Žádná reakce.
„Paní Rosalie… co jsou ti strašáci v polích? Proč… se hýbají?”
„Ale Craigu,” stařena se usmála, aniž svému hostu věnovala jediný pohled. „Zníš tak vyděšeně… Neboj se. Neublíží ti. Tady ti nikdo neublíží, slibuju.”
Benjamin už měl na jazyku námitku, že se nejmenuje Craig, ale rozmyslel si to.
„Jak je to možný?” zeptal se místo toho.
„To je ostatním pro výstrahu,” zaskřehotala.
„Cože?”
„To je ostatním strašákům pro výstrahu. Když se některý z nich odvážej moc blízko k našemu městu, chlapi ho chytnou a pověsí do pole. To každýho naučí!”
„Ale… oni…”
„Když z nich vypadá většina výplně, tak už se hejbat přestanou. Zbytek spálíme na náměstí. Dělalo se to tak vždycky. Bůh nás ochraňuj. Tady ti nikdo neublíží.”
*
Dům byl pro dvě ženy neúměrně velký a zjevně z valné části neobývaný.
„Rovnou vám vyperu oblečení,” prohlásila dívka, když Benjaminovi ukázala studený, dlouho nepoužívaný pokoj s vyřezávanou postelí, kam mu přinesla polštář a přikrývku.
„To nebude potřeba, děvče,” zamumlal zjizvený.
„Jmenuju se Sylvie Ranch,” upřesnila a netvářila se, že by chtěla odejít.
„Nechám svršky za dveřma,” zavrčel. Hm, bez šatstva by se mi špatně utíkalo, přemítal. Ale stejně, kam bych odtud utekl? Do polí plných strašáků? Spíš radši ne.
„To nebude potřeba,” mávla zamítavě rukou.
„Čekáš, že se prostě svleču?”
„Ano,” pokrčila rameny. „Proč by ne.”
„Nehodí se to.”
Stáhla pobaveně koutek úst:
„Nebuďte pokrytec.”
Benjamin by jí nejradši odsekl, že ho jen slušně vychovali, ne jako Erwina nebo jiného podobného vidláckého balíka, kterému čouhá šustí z bot. Místo toho se najednou do ticha zeptal:
„Kdo je to Craig?”
Sylvie strnula a trochu zalapala po dechu:
„Odkud…?”
„Kdo je to Craig?”
Zírala na něj jako na zjevení.
„Starý pán. Umřel před pár dny,” řekla nakonec.
Na hodnou chvíli mezi nimi zavládlo mlčení.
Benjamin si rozvázal šátek, který nosil kolem krku, a podal jí ho. Pak i vestu a začal si rozepínat košili.
„Stará paní s vámi mluvila?” zeptala se dívka.
„Mhm.”
„Ona… Od smrti svého manžela skoro nepromluvila. Jako kdyby už nebyla v tomhle světě. Je to s ní těžké. Nečekala jsem, že by se dala do řeči s někým, koho vůbec nezná.”
„Takže,” zaváhal, „je to pravda, že tady strašáci obcházejí kolem?”
Přikývla. „Dál od města jsou farmy, na kterých už pracují jenom strašáci. Nevíme proč. Dál chovají zvířata a pěstují kukuřici, i když nic z toho nepotřebují. Možná je to pozůstatek nějakého čarodějnictví, které přežilo svého původce. Nikdo tam nechodí. Nikdo není takový blázen, aby tam lezl.” Kousla se do spodního rtu a uhnula pohledem.
„Pan Craig taky přišel odjinud? Projel přes pole?” zajímal se Benjamin.
Počkala, až si sundal kalhoty, a shrnula všechno šatstvo do náruče.
„Ano. Paní Rosalie ho potkala… vlastně stejně jako já vás.” A s tím za ní zapadly dveře.
*
Těsně před svítáním se Benjamin probudil.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je, a zahnal znepokojivé útržky snů o nekonečných kukuřičných polích, která se táhnou až tam, kde končí svět.
Vyhlédl z okna do předjitřní tmy. Měl dojem, že v dálce rozeznává siluety farmářů, kteří už vyrazili za prací. Ale jak obloha zesvětlala, zjistil, nakolik se mýlí.
Více na:
Zdroj: Strašáci – Nevšední Svět
#povidka