Říká se: Nesuď knihu podle obalu. V tomto případě je to také chybou, ovšem z jiného důvodu – obálka je totiž jediná věc, která je na knize dobrá.
Z amatérského vyprávění přímo prosakoval autorův záměr: mlčenlivý hlavní hrdina, za kterého vždycky někdo odpoví – protože jak to, sakra, napsat, když od něj bude odpověď vyžadována? (knihu jsem dočetl jen do půlky, ale vsadím se, že na konci „překvapivě“ promluví); děj, který se vždycky zvrátí v hrdinův prospěch; dítě, které se chová tak, aby hrdinovi nezpůsobovalo potíže…
Postavy nejsou ploché – žádný charakter ani nemají. U vedlejších postav by se to možná dalo překousnout, ale ani samotný hrdina se nemá čím pochlubit – v mnoha situacích si jeho chování vyloženě protiřečí – asi aby byl zajímavý.
Během čtení jsem dával knize šanci několikrát a snažil jsem se do děje vžít, vyprávění bylo ale tak chaotické, že jsem nevěděl, o co vlastně kráčí.
Také začínám být poslední dobou alergický na přehnané používání přídavných jmen. Na každé lekci tvůrčího psaní by to autorovi seškrtali. A v této knize jsou některá obzvlášť vydatná. Byly to tvary typu: hladové jídlo, životem zklamaná postava… Bylo vidět, jak se autor snaží zapůsobit květnatými výrazy. Takový typ psaní má svůj název, říká se mu literární onanie.
Pak se musím zasmát (i když je to spíš k pláči), když čtu recenze, které z Tuláka dělají nejlepší dílo všech dob (http://fantasyknihy.eu/tulak-peter-newman/ ) a říkám si, kolik za to autor dostal zaplaceno.