Jsem také divergentní. Na jednu stranu jsem to dočetl, což něco znamená, na stranu druhou se mi to vlastně ani moc nelíbilo. Možná jsem jen příliš dlouho čekal, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se nic, v kokonu zůstalo jen zklamání.
Čím přesně si tahle kniha získala nadšené ohlasy a nárok na filmové zpracování?
Pointou?
Zlá žena chce moc, tak z náctiletých bojovníků nadělá pomocí záhadného (čti nedomyšleného – veškerá námaha autorky k dalšímu objasnění se omezila na slovo transmitter) séra otroky. Naštěstí na pravou lásku je nějaká technologie krátká a hrdinové tak v nejnudnější finální bitvě, jakou jsem kdy četl, přemůžou počítač a utečou vstříc happyendu. Jak originální.
Nebo to snad byly tak promyšlené reálie, co všechny tak uchvátily?
Většina dějové linky se odehrává v jeskyni, která má podle všeho místnost na spaní, tréning zápasů, tetovací salón a to je všechno. A pokud se tam zrovna nebojuje, tak se… stojí a čumí do zdi? Spektakulární! Také mě vyrazilo dech, jak geniálně je zamlčeno, jak funguje zásobování, kanalizace, kdo se stará o běžný úklid a odpad, proč je tam tak prázdno, když každý rok přijdou noví rekruti, jak nevíme, odkud berou elektřinu, proč tam není vlhko a na peřinách plíseň, když není zajištěna cirkulace vzduchu a další zbytečné detaily, které čtenáře přesvědčí, že by se v jeskyni skutečně dalo žít. Kdyby byl film natočen podle knihy doslova, nejspíš by si tvůrci vystačili s třemi kulisami a plechovkou šedé barvy.
Ale třeba jsem to jen nepochopil. Pokud je to budoucnost, ve které jsou na denním pořádku virtuální simulace nerozeznatelné od reality a transmitterová séra ovládající mozek a přitom musí nejsilnější z pěti frakcí žít v jeskyni s jedinou obrazovkou, která se používá jen na zobrazení výsledků testů, bezpochyby veškeré zdroje na výrobu technologií neinvestují do povrchních záležitostí jako virtuálních her, kin, zbraní na obranu města, nadupaných smartphonů a internetu, klimatizací na zimu, lepší dopravy, než vlak, který neumí zastavit, ale pravděpodobně do neviditelných a neslyšitelných robotů, kteří všechny tyto práce nenápadně zastanou.
A nebo je tohle všechno nepodstatné, důležité jsou hlavně postavy?
Jako hlavní hrdinka dovysvětlující to, co se jinam autorce nevešlo? Nebo její rodiče, které radši zabila, než aby musela vymýšlet jejich minulost? Nebo charakter Petra, černobílého záporáka, který je zlý a zákeřný, i když k tomu nemá důvod a motivaci?
Ono asi dává smysl, že se ve světě paní Rothové chovají lidé omezeně. Příklad vidíme hned na začátku. Kolik možných způsobů reakcí na hrozbu v modelové situaci průměrné místnosti virtuální reality má zdravě uvažující, fyzicky nelimitovaný člověk? Desítky, stovky, tisíce? Podle autorky jen pět. A každý, kdo se zachová odlišně, je divergent. Počkat, tak buď neumím počítat, nebo…
Já vím, já vím, nemůžu otevřít román pro dospívající mládež a očekávat hard scifi.
Je to prostě oddechovka, u které se nemusí (a nesmí) přemýšlet. Moje chyba, že jsem očekával něco víc u knihy, která „byla zařazena na šesté místo v seznamu bestselerů“.
Hodnocení: 2,5/5
Verdikt: Doporučoval bych příště přihodit víc lascivních myšlenek na staršího zkušenějšího, ale citlivého idola a táhnout to víc do červené knihovny. Scifi prvky tam nemusí být jen proto, že je to právě in.
Databazeknih: https://www.databazeknih.cz/knihy/povstalecka-trilogie-divergencia-divergence-117803