Musím se přiznat, že mě název ani obálka nijak nezaujaly, knihu jsem otevřel jen díky velkému množství dobrých recenzí.
Rozhodně jsem neprohloupil, protože jsem přečetl jednu z nejlepších detektivek, jaká se mi dostala do ruky. Mělo to všechno: spád, napětí i dobrou pointu. Vyčíst by se tomu nedal ani řádek, chvály by se daly vršit kopy.
Mě se hlavně líbilo, že jsem si mohl klást otázku “Tak kdo je, sakra, vrah?” až do poslední chvíle. To je tuším cílem všech detektivek, ale málo které se to podaří.
Je to i tím, že člověk už viděl/četl ledacos a je připravený téměř na cokoliv. Opravdu překvapit je pořád těžší a těžší. U Deseti malých černoušků bylo navíc rafinovaně použito stylu vyprávění, u kterého můžeme “slyšet” myšlenky postav. To by mělo identifikaci pachatele usnadnit, ale samozřejmě je tomu naopak.
Znovu jsem se ujistil o tom, že: Dobrá kniha se pozná tak, že ji přečtete do týdne – a nezáleží na tom, kolik má stránek.
Tuhle jsem zhltnul za tři dny.