Teodor nevidí v životě žádný smysl. Žlutá nemoc změnila jeho okolí v ponurou zem umírajících, kterou věčný strach znetvořil stejně, jako její obyvatele. Nešťastný umělec se brání jediným způsobem, jakým je schopen – zavírá před tím oči.
Jenže pak se stane něco, co jeho život obrátí naruby a on zjistí, že středobodem vesmíru není jeho maličkost, jeho ubohý život, nebo jeho byt.
Nebo jeho planeta.
Bude muset udělat rozhodnutí. Rozhodnutí o vlastním konci. Nebo to za něj už udělal někdo jiný?

Žánr: Akční / Sci-fi / Military

„Držet hubu, krok a nákupní tašky.“

 


“…proto je Yelly d22 jedna z nejnebezpečnějších nemocí, se kterou jsme se kdy setkali. V konečném důsledku může znamenat, a to nejsem nijak přehnaně pesimistický, konec lidského druhu na planetě Zemi. Bůh má, zdá se, smysl pro ironii, když si vzpomeneme, že největším globálním problémem před několika lety bylo přelidnění.”
“Pane doktore, v čem se podle vás ukrývá největší riziko Žluté smrti?”
“Zákeřnost tohoto viru spočívá hlavně v jeho symptomech. Obyčejný člověk si totiž všimne, že je nakažen, až ve chvíli, kdy už je pozdě. V prvním stádiu nemoci se objevují příznaky jako je časté močení, zvýraznění žil v důsledku slábnutí kůže, nebo zvýšená chuť k jídlu. První stádium netrvá déle, než osmačtyřicet hodin, proto většina postižených nestihne reagovat. Ve druhém stádiu se dostaví tolik typické žloutnutí kůže, horečka, bolesti hlavy a svalů, ale i euforie, či jiné poruchy nálady. To může trvat až měsíc. No a nakonec nemocného postihne hyperaktivita, zvýšený rytmus srdce, agresivita, ale dokonce i ztráta morálních zábran, čili svědomí. Po půl roce následuje smrt. Ale právě v tomto posledním stádiu je nemoc nejnakažlivější.”
“Děkuji, doktore. Teď bych se rád zeptal, jak to vypadá s vakcínou.”
“Jistě. Tak přesto, že až na výjimky Yelly nenapadá děti a seniory a tím se okruh potřebných snižuje, je výroba vakcíny natolik nákladná, že si ji zdaleka nemohou dovolit všichni. Nehledě na čekací listinu. A i ti, kteří se k ní dostanou, nejsou mimo nebezpečí. I když se v Žlutých domech dosáhlo značných pokroků, vždy jsme oproti nemoci, která se dokáže neuvěřitelně rychle adaptovat, pozadu. Abych to řekl co nejsrozumitelněji, vakcína vám dá asi třetinovou šanci, že budete imunní…”

Seděl jsem ve svém oblíbeném (v celém bytě jediném pohodlném) křesle, koukal na zprávy, ale ve skutečnosti je nevnímal. Myšlenky mi neuspořádaně přeskakovaly v hlavě, a já se je ani nesnažil pochytat. V pokoji byla, až na záři z obrazovky, tma, neklamné znamení probíhajícího tvůrčího bloku.
“Hul, nebo z tebe zežloutnu,” zaznělo mi za uchem. Lekl jsem se, až jsem sebou trhnul.
Úplně jsem zapomněl, že je pořád tady. Ota Lešek, můj vlezlý soused. A asi i přítel. On, jeho matka a já jsme byli jediní nájemníci na patře, takže se mu nešlo vyhýbat a nikdy jsem neměl sílu říct mu, aby odešel. Ota nechtěl trávit čas se svou matkou, takže u mě často zůstával, a já si tak nějak