Žlutá smrt

Hodnoceno 4.00 z 5 na základě 1 hodnocení zákazníka
(Hodnocení: 1)

 25.00

Žánr: Akční / drama / scifi

Teodor nevidí v životě žádný smysl. Žlutá nemoc změnila jeho okolí v ponurou zem umírajících, kterou věčný strach znetvořil stejně, jako její obyvatele. Nešťastný umělec se brání jediným způsobem, jakým je schopen – zavírá před tím oči.
Jenže pak se stane něco, co jeho život obrátí naruby a on zjistí, že středobodem vesmíru není jeho maličkost, jeho ubohý život, nebo jeho byt.
Nebo jeho planeta.
Bude muset udělat rozhodnutí. Rozhodnutí o vlastním konci. Nebo to za něj už udělal někdo jiný?

———————

„Držet hubu, krok a nákupní tašky.“ 

—Žlutá smrt

———————

Popis

 

“Před čím máme zachránit Zemi? Jaké nebezpečí nám hrozí?” položil jsem otázku a snažil se dívat Učiteli do černých brýlí. Podvědomě jsem se nejspíš snažil dostat na jeho úroveň, ale připadal jsem si jako malé dítě, které napodobuje své rodiče. Nebo jako pokusná myš, která se snaží v bludišti najít sýr, ale neví, že uvězněná zůstane navždy. Můj hlas zněl v obrovském prostoru dutě a nesměle.
Koutky úst mu jemně zacukaly, jako kdybych řekl něco legračního. Úsměv v jeho tváři působil nepatřičně. Ruce měl složené za zády, stál rovně, ani se nehnul.
Stejně jako my, stál na Hadí kůži, plastickém skvrnitě nazelenalém materiálu, kterým byl pokryt celý vnitřek haly. Žádná tribuna, žádní Dozorci. Hala s číslem čtyři, ve které jsme se nacházeli, nepůsobila tak prázdně, jako ty předchozí. A to přesto, že byla dvakrát větší, než ty předchozí dohromady. Před námi se nacházelo pole pokryté náhodně umístěnými betonovými krychlemi, které tak vytvářely jakési bludiště. Kvádry, se stranami velkými asi půl druhého metru se na některých místech vršily do úctyhodných výšek a působily tak jako pozůstatky nějakých pradávných staveb; někde naopak vznikaly prázdné plochy.
Učitel nás nechal pořádně nasát atmosféru a studenou vůni rozlehlých prostor, a pak se rozhovořil: “Jejich jméno není dané, na různých místech jim říkají různě. Pro nás to však vždycky bude Sok. Je to nejdokonalejší zbraň, která kdy byla vyrobena. Všimněte si, a nezapomeňte, že říkám vyrobena, i když se jedná o živou bytost.”
Pak se odmlčel. Přestal jsem téměř dýchat, jak jsem hltal jeho slova a doufal, že bude pokračovat. Učitel nonšalantně mávl rukou a o několik kilometrů dál od nás se ve zdi pomalu vysunula do té doby neviditelná vrata.
“Sok nemusí dýchat, pít ani jíst. Před ničím se nezastaví. Je si sám sobě zdrojem energie. Přežije silné radioaktivní záření. Vydrží téměř v jakýchkoliv teplotách a tlaku. Podle lidských měřítek ani nestárne. Můžete ho vystřelit do vesmíru a máte vysokou šanci, že se dostane na místo určení. Pokud jich vystřelíte celou armádu, šance se tím zvyšuje…“
Už jsem Učitele neposlouchal. Proto, že to, co vylezlo z černé díry, zahltilo všechny mé smysly.
Má mysl to prostě nedokázala vstřebat. Lidský mozek si v případě, že dostane informace, které nedokáže zařadit, hledá vedlejší cestičky. Řeknete si například, to se mi jen zdálo, nebo si vymyslíte sebenepravděpodobnější odpověď, jen proto, abyste nějakou měli.
V tomhle případě to nešlo. Sok byl tak reálný, tak skutečný, a tak očividně nelidský, nepozemský, že mé vědomí odplulo někam pryč, snad jen proto, aby se s tímto problémem nemuselo vypořádat. Prostě zbaběle uteklo.
A potom, když si to všechno přebralo, tak se zase vrátilo a konečně dokázalo zpracovávat vizuální a jiné podněty v reálném čase. Možná jsem tam v úžasu stál jen pár vteřin, to nedokážu posoudit.
Z temnoty otevřených vrat se protáhlo impozantní stvoření. Vzhledem k tomu, že se po vstupu do haly ještě napřímilo, jsem jeho výšku odhadoval na něco přes čtyři metry. Přesto, co jako první udeřilo do očí, byl jeho povrch. Byl čistě lesklý a stříbrný. Ne jednolitý, ale protkaný nepravidelnými vlasovými trhlinkami. Jako by byl obalený rozbitým zrcadlem. Přesto jeho zevnějšek nepůsobil kovově, byl tvárný a ohebný. Tvar jeho těla byl kónický, široký nahoře, zužující se směrem dolů, ale přesto aerodynamický. Vzdáleně připomínalo humanoidní. Těleso uprostřed mohl být široký hrudník, po stranách dvě silné paže, dvě, v porovnání se zbytkem, zakrslé nohy. Žádná hlava, na první pohled žádné tělesné otvory.
Stvůra setrvávala na místě, a pak se otočila zpříma na nás. Její pohyb byl neskutečně rychlý, plynulý. Teprve nyní jsem mohl spatřit skutečnost, že zhruba v oblasti „hrudníku“ jí skrz vlásečnicové praskliny prosvítalo silné rudé světlo. Nezářilo stabilně, ale pulsovalo, jako nějaká obdoba nesmírně výkonného srdce.

1

avatar
2000
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
jan holy
jan holy

taky dobrý