Milencem až za hrob

Hodnoceno 5.00 z 5 na základě 1 hodnocení zákazníka
(Hodnocení: 1)

 0.00

Žánr: Akční / splatter / fantasy

Poslední týden se Robertovi moc nedařilo. Pokud tedy násilnou smrt neberete jako úspěch.
Že by mohl být další týden mnohem horší, by ho ani nenapadlo. Sadistický sex, živí mrtví, létající stvůry… to vše jsou zážitky, které by si raději odpustil. Má však vůbec na výběr?

———————

„Sexuální napětí v její přítomnosti bylo tak vysoké, že poletující komáři pukali překrvením a špinili petrolejové lampy.“

 —Milencem až za hrob

———————

Popis

 

Příjemný větřík mu ovíval tvář a celé tělo, šimral ho ve vlasech, v podpaží a ve všech zákoutích těla.
Moment. Nebyl to větřík a už vůbec ne příjemný. Smrdutý puch potu a zkažené krve se mu dral do úst a nosu takovou silou, že měl pocit, že se udusí. Oči ve větru vyschly, takže musel zběsile mrkat. Padal volným pádem a rotoval tak rychle, že viděl jen rozmazaný a velice rychle se míhající pruh pestrých barev.
Chvíli jen tak mával rukama a nohama, ale pak potlačil paniku, a vypnul své tělo tak, aby zabíralo co největší plochu a odpor větru se znásobil. Pomohlo to a Robert se konečně přestal otáčet a také citelně zpomalil svůj pád.
Konečně se mohl rozhlédnout. Byl tak vysoko, že krajina pod ním, jako by se nepřibližovala. Před očima se mu rozkládala plocha tak obrovská a zdánlivě nekonečná, až se mu ohromením sevřelo hrdlo. Z téhle výšky by měl rozeznávat nějaká zakřivení, zem byla však na všechny strany bezmezně a nekonečně rovná.
Byl tak zaskočen velkolepým obzorem, že málem dostal infarkt, když za sebou zaslechl pištění. Tlustý muž, jehož větrem formované tvary měnily jeho vzezření každou vteřinou, rotoval vzduchem jako těsto na pizzu. Jistě se takhle rychle nikdy nepohyboval, jelikož kvičel, až mu hlas přeskakoval. Nevelkou rychlostí proletěl a mizel pod ním.
Uvědomil si, že okolo padají desítky lidí. Stovky, opravil se, když se pořádně rozhlédl. Jak se natáčel za padajícími souputníky, odpor vzduchu ho převrátil čelem ke slunci.
Kdyby tam ovšem nějaké bylo. Obloha nerovnoměrně zářila jakýmsi zlověstným fosforově narudlým světlem, žádný jasný bod, ani jinou známku hvězdy však nenašel.
Jak se země přibližovala, a rozeznával detaily, i poslední zbytky příčetnosti se začaly vytrácet. Hory pod ním nebyly tvořeny z nablýskaných a cizokrajných nerostů, jak zprvu předpokládal, nýbrž ze zpocených, krvácejících, lidských těl.
Živých těl.
Tisíce a tisíce lidských schránek na prohnilé duše. Lidé různých barev a velikostí tvořily celá pohoří biologického materiálu. Bylo jich tolik, že jejich krev plnila nížiny tmavě rudými a černými jezery, řekami a moři. Jako by někdo hemžící hromadu červů zalil hrncem punče.
Už byl blízko. A najednou, až teď, dostal strach. Strach z hrozné bolesti, která ho čeká, strach ze smrti, ale i z toho, že nezemře.
Minul živý hřeben nejvyšší z hor a vřítil se do propasti, až konečně dopadl.
Bylo to, jako by narazil do železobetonové zdi. Tu rozerval jako papír a v letu pokračoval dál. Jen místo betonu stěnu tvořilo maso a armatury nahradily kosti. Odrazil se a s dalšími lidmi, které uvolnil, padal dál. Kutálel se v malé lidské lavině, lámal křehké údy v kloubech, a potloukl si každé místo na těle, než se konečně zastavil.
Za něco se zahákl a visel na okraji převisu, za nějž se s křikem zhroutil zbytek laviny. Okolo něj občas dopadlo tělo, ale většina prolétávala hluboko pod něj do propasti, na jejíž dno odsud nedohlédl. Ostatní většinou neměli takové „štěstí“ jako on a nabodávali se na ostré kosti nebo se lámali o četné výstupky. Měl štěstí vskutku obrovské, že dopadl do svahu, jako na doskokovou dráhu lyžařů a díky tomu snad neutrpěl vážnější zranění.
Nesmírná masa těl, na které ležel, nebyla stabilní. Rozpadala se a formovala, vibrovala, hýbala se, vzdychala a sténala.
Za rameno ho popadla ruka.

1

avatar
2000
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
ja52987
ja52987

zdarma, takže dobrý