Clona

Hodnoceno 4.50 z 5 na základě 2 hodnocení zákazníků
(Hodnocení: 7)

 99.00

Žánr: Postapo / splatter / scifi

Doba temna změnila svět k nepoznání.
Tam, kde kdysi tekly řeky, jsou teď vyschlá koryta. Tam, kde bujela civilizace, jsou teď města duchů.
Tam kde bylo nebe, je teď jenom Clona.
Ano, svět už není, co býval. Jste-li slabí, morální, nebo nenosíte brýle s UV filtrem, nepřežijete to.
Ale to jsou všechno věci, které vás nezabijí hned.
Nemáte-li bojový výcvik, od malička nekráčíte cestou smrti a neznáte nic jiného, než boj o holý život, nepřežijete setkání se mnou.
A to rozhodně tak dlouho trvat nebude.

———————

Oslava pomalu utichala, poslední opilci zvraceli do ohňů nebo usínali na ženských tělech.

— Clona

———————

Popis

 

Dnes byl velký den. Oslavovalo se mé včerejší složení přijímacího rituálu. Ode dneška jsem byl právoplatným, loajálním a prozkoušeným členem Klanu. Už jsem nemusel bojovat o každé sousto, dělit se přes den o puklinu ve skále s jedovatým hmyzem a přes noc běžet za putující kolonou až na hranici vyčerpání. Už jsem neměl být sám, od dneška se mi dostane práva lékařského ošetření, vlastnit stroj, usednout k ohni a chodit za ženami. Nyní jsem měl podporu celého Klanu.
Samotný rituál nebyl tak náročný, jak se ve Vyhnanství tradovalo. Summi shrnul základní body víry, ujistil se, že chápu, jaké je mé poslání, a prohlásil, že mě vychovala poušť, a že ať jsem měl ve Vyhnanství s Vyvrženci jakékoliv pře, nyní to budou mí bratři a budou pít stejnou krev. Té mi dal napít ze zlatem osázené lebky Istermana, první oběti Bezejmenného. Dál už to bylo v rukou Rubínového Boha, jestli mě přijme nebo ne. Bylo mi špatně, křeče v břiše se postupně rozšířily do celého těla, a když to přestalo, prospal jsem šestnáct hodin. Ale to bylo vše. Omni Pugnae. Rubínový mě přizval do své náruče.
Rozhodl jsem se ihned čerpat svých výhod a zamířil k Jamesu Lenkovi, našemu mechanikovi.
„Zdravím Eriku,” mávl na mě. Podal jsem mu ruku a rovnou mu do dlaně nasypal nefunkční senzory, které jsem sesbíral za hranicí Vyhnanství. Byl jsem si ze skrýší vyzvednout věci a jemu tím ušetřil cestu. „Zdá se mi to, nebo odchází čím dál častěji?”
„Buď za ně rád, chlapče. Na to, že byly vyrobený na jednorázový použití, vydržely dost.”
„Opravdu?”
„No jasně. Proč myslíš, že mají tvar projektilu? Normálně si je napáskoval do zásobníku, pokropil si horizont a měl si oblast zabezpečenou. Jedinej důvod, proč je sbíráme my, je ten, že se už nedaj sehnat.” Přátelsky mě praštil do ramene. „Ale kvůli tomu tady nejsi, co? Určitě seš zvědavej na tu svojí káru, co?”
Vešli jsme do dílny, kterou tvořil vojenský stan o čtyřech nosnících. Uvnitř byla spousta strojů v různých stádiích oprav. My jsme šli až na konec k druhému východu. Kývl jsem na mechanikova pomocníka, Nolana Brodyho, přezdívaného Chroust. Říkalo se mu tak kvůli jeho zubům, které mu nevzhledně sdrátoval diákon, a trčely mu přes pysky. Hrabal se zrovna v motoru odporného Land Rover Defenderu a hlasitě u toho nadával.
Lenka zamířil k jednomu ze zakrytých strojů a strhnul z něho plachtu.
„Ford F-150,” zaklepal na kapotu. „My mu řikáme spolehlivej vrak. Kdysi jeden z nejpoužívanějších strojů. Do začátku bude stačit. Má zvedlou nápravu, takže se na nějakej ten šutr nemusíš ohlížet. Je to pickup, takže když si přes korbu hodíš tvrzenou plachtu nebo nějakou nástavbu, tak se tam vyspíš.”
„Vždyť se tam nevejdu ani úhlopříčně,” namítl jsem.
„Až bude venku zuřit bouře, vejdeš. Darovanýmu koni nehty nekousej, nebo tak nějak se to řiká, ne?”
„Jasně,” poklepal jsem ho po rameni a nastoupil. Přiložil jsem palec na snímač a motor se rozburácel.
„Dobrý, co?” zubil se Lenko. Jel jsem stroj provětrat.
Řítil jsem se po dunách a mezi kameny, až písek stříkal do výšky, najížděl na nerovnosti a prudce strhával řízení. Málem jsem vůz obrátil. Zjistil jsem, že mi manuální řízení moc nejde, ale o to víc mě to baví. Blbnul jsem několik hodin, dokud mě to neomrzelo. Dobrá nálada mizela spolu se zapadajícím sluncem.
Muž, který mi zavraždil matku, donutil mě zabít otce a nechal mě žít jako zvíře na poušti, mi předhodil milodar, hračku, a já jsem z ní v sedmém nebi.
Položil jsem hlavu na volant, slzy se nedaly zadržet. Kdyby mě teď někdo viděl…
Jak jednoduché by bylo šlápnout na plyn. Ve Vyhnanství nebylo kam utéct. Pěšky by to byla v poušti sebevražda. Ale s vozem…
Nakonec jsem se vrátil do tábora. Nikdo se po mně nesháněl.

12

avatar
2000
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Petr
Petr

Rád bych se zeptal kdy mohu čekat pokračování… Děkuji.

Petr
Petr

Je to supr kniha, zajímavý příběh a supr myšlenka… Jen tak dál 😉

Michal
Michal

Vynikající!!! Skvelá řežba.

Petr
Petr

Kdy bude další??? Bylo to parádní 😀👍👍👍

T. Sekerka
T. Sekerka

Díky moc. Už dokončuji první verzi druhého dílu, takže snad brzy 😉

Petr
Petr

Kdy bude další??? Bylo to parádní 😀

jan
jan

Koupil jsem na google play, super kniha, těším se na pokračování

michal
michal

dobré