Čas krmení

Představte si planetu Zemi zpustošenou Velkou válkou, vyprahlou z nedostatku vody, sužovanou extrémním a nevypočitatelným podnebím… a ano, samozřejmě, osídlenou hrůznými bytostmi z vesmíru, neustále dychtícími po čerstvé krvi. Dá se v takovém světě normálně žít? Dá se v takovém světě vůbec přežít? Dá se dělat něco jiného, než existovat den za dnem a čekat na smrt? Jistěže ne. Není žádné světlo na konci tunelu.
Jenže jeden z nás má na to jiný názor…

Popis a ukázka

Žánr: Akční / Sci-fi / Postapo

Buď dostanu odpověď na svoje otázky, nebo skončím mrtvý. Jen toho prvního se skutečně bojím.

–Mark Badluck, Čas krmení


Ukázka:

Dotlačila kontejner k poslednímu tubusu a vyjmula z něj pytel s odpadky. Pečlivě ho zavázala, aby se hnilobný puch nedostal ven, a namačkala dovnitř. Tenhle byl poslední. Kývla na Keina, který se opíral o zárubeň výtahu, a stiskla tlačítko. Malá očka pod mastnými vlasy zbystřila, vítající rozptýlení. Stejnokroj s vyšitými slovy Pořádková Patrola měl umolousaný a špinavý od mastných skvrn.
“Já tě nechápu, holka,” nadhodil, “taháš se tu s bordelem, a přitom by sis mohla slušně vydělat.” Naklonil se k ní, až ucítila jeho dech, konkurující odpadkům. Byl nižší než ona, ale sebevědomí mu propůjčovala uniforma.
“Sklapni, Keine, a dej si odstup,” jemně mu zatlačila na hruď. Oslovení holka, by jí možná lichotilo, ne ale od něj.
Kein však neustoupil. Neskrývaně zíral na obliny jejího tílka. Obušek, který se mu doteď houpal zavěšen na prstu, jí položil mezi prsa. “Za tenhle materiál bych utratil nejeden kredit.”
“Zato tenhle materiál,” popadla ho pohotově za rozkrok a pořádně stiskla, “nestojí za nic. Vlastně bych se vsadila, že nestojí vůbec. Tak tady s ním nešermuj a hlídej, ať si děcka nehrajou s výtahem.” Kein zrudnul, otevřel ústa v němém výkřiku a skrčil hlavu mezi ramena. Pustila ho, až když s cinknutím dorazil výtah. Z jeho brunátné tváře vyčetla vztek, ale ještě něco. Bezmoc, možná strach. Z části z ní, z části ze svého nadřízeného. A tak si, svírajíc jednou rukou rozkrok, odfrkl a pustil ji.
Vtlačila vozík dovnitř a stiskla tlačítko nejnižšího patra. Pohledu do prasklého zrcadla na stěně se záměrně vyhýbala. Na odraz vyhublé tváře s kruhy pod očima neměla odvahu. Na svůj vzhled už dávno rezignovala. Mimo to, vypadat dobře se moc nevyplácelo, jak se před chvílí ukázalo. Uchopila zip u obnošené mikiny a vytáhla ho až ke krku.
Vystoupila do podzemních garáží. Jediné patro, které nebylo neustále osvětlené. Vypínače byly hned za rohem. Anna stiskla jeden po druhém. Diodové pruhy na stropě a stěnách se postupně rozsvěcely. Každou vteřinou se betonová místnost rozrostla o další část, nejdříve do dálky, pak i do šířky. Nakonec stála před rozsáhlou plochou se stropem pravidelně podepřeným žlutočernými sloupy.
I přes to, že tu hnilobný puch byl téměř vidět, měla to tu ráda. Byl tu klid a volný prostor okolo jí dával pocit svobody. Až na výjimky byla jediná, kdo sem dolů zavítal. Vytlačila vozík ven a pokračovala po šipkách nakreslených na zemi. Zvuk skřehotajících koleček, nahoře neslyšitelný, se tu rozléhal se zvláštní teatrálností. Cestou minula řadu rezavých automobilů, navždy stojících připomínek minulých dob, odsunutých ke stěnám nebo sloupům.
Nespěchala. Vlastně se i zastavila a vychutnávala si to těžké ticho, kterým se sotva prodral zvuk hučící ventilace. To náhle rozčíslo vzdálené zavytí. Bylo to venku. Strnula, napjaly se jí všechny svaly v těle. Ruka automaticky vystřelila k pochvě s nožem, zavěšeným u pasu. Pohyb však nedokončila. Tady byla přece v bezpečí. Pomalu se uklidnila. Děsivý zvuk, připomínající nářek dítěte, neslyšela poprvé, ale vždycky jí z něho naskočila husí kůže. Cítila, jak jí v hrudi něco tuhne a těžkne, a jak se jí myšlenky nekontrolovatelně stáčí do míst, kterým se jí do teď dařilo vyhýbat. Na okamžik měla hlavu plnou krve a těl, křiku a zoufalství. Pak se jí podařilo ovládnout, dřív, než mohly vytrysknout slzy, a vzchopit se.
Dorazila k hromadě modrých pytlů, na nejvyšším místě navršených až ke stropu. Z vozíku vytáhla menší pytlík, který strčila za gumu od kalhot a překryla mikinou. Zbytek vyklopila na zem a odházela na hromadu. Pro dnešek hotovo. Už se chtěla otočit, když si všimla, jak se před ní ve vzduchu honí dvě mušky. Nechápala, jak mohou tak rychle a freneticky měnit směr. Zvláštní bylo, že byly jen dvě. Vzpomněla si, že když byla hodně malá, zapomněla vyhodit zbytky jídla a talíř se pak tímto hmyzem jen hemžil. Tady byly stovky pytlů odpadu a mušky tu viděla jen dvě. Pak se rozesmála. Zvláštní? Ne, nebylo to zvláštní vůbec.
Na úbočí pytlové pyramidové hory se lepil asi pět stop vysoký val. Kdyby ho někdo zkoumal, mohl by si všimnout, že je tvořen zásadně nepotrhanými pytli vycpanými lehkým materiálem. Došla k němu a začala jej odhazovat, dokud se neobjevil známý tvar. Za pár chvil před ní stál vyleštěný, opečovávaný, plně funkční a celý žlutý elektromobil značky Peugeot. Říkala mu Čmelák. Jediným kazem byla promáčklina na dveřích u spolujezdce. Nu co, žádný učený z nebe nespadl.
Otřela si ruce do kalhot a dotkla se dveřního madla. Ozvalo se tiché cvaknutí a interiér vozu se modře rozsvítil. Tohle byla Roderickova práce – přečipoval vůz na otisky prstů jejich rodiny, kromě Franka, ten zatím nabídku odmítal – nikdo jiný by vůz nenastartoval. Uvnitř bylo ticho, bzučení elektromotoru mohl slyšet jen někdo venku. Vnitřkem se nesla jemná vůně kůže, i když byl interiér z jiného materiálu. Zapnula si pás a položila ruce na volant. Vzrušením ji zamrazilo v zádech. Ještě si, užívajíc tu možnost, nastavila teplotu a odvětrávání sedaček.
Celkově vzato byl vůz bezcenný. Vyjet s ním na povrch by znamenalo jistou smrt. Přesto, kdyby Paco zjistil, že před ním něco tají, čekal by jí i její rodinu trest. Přesto doufala, a tajně spřádala plán, že, jednou, až nashromáždí dostatek zásob a informací, vezme svou rodinu a prostě odjedou, někam, kde je hezky a kde by se dalo žít beze strachu. Snila o těch místech, představovala si je, se spoustou milých lidí, žijících v dostatku a štěstí…