Čas krmení

Hodnoceno 4.00 z 5 na základě 1 hodnocení zákazníka
(Hodnocení: 3)

 79.00

Žánr: Postapo / splatter / scifi

Představte si planetu Zemi zpustošenou Velkou válkou, vyprahlou z nedostatku vody, sužovanou extrémním a nevypočitatelným podnebím… a ano, samozřejmě, osídlenou hrůznými bytostmi z vesmíru, neustále dychtícími po čerstvé krvi. Dá se v takovém světě normálně žít? Dá se v takovém světě vůbec přežít? Dá se dělat něco jiného, než existovat den za dnem a čekat na smrt?
Jistěže ne. Není žádné světlo na konci tunelu.

Jenže jeden z nás má na to jiný názor…

———————

Buď dostanu odpověď na svoje otázky, nebo skončím mrtvý. Jen toho prvního se skutečně bojím.

— Mark Badluck

———————

Popis

 

Měla na sobě nacpaný batoh a v něm asi polovinu věcí, které vlastnili. Dvě deky, základní zdravotnické pomůcky, kartáčky (prostě si je vzala), Rodovi nezbytné elektronické hračky, toaletní papír, plachty na vodu (pokud by déšť nebyl kyselý), Frankovu květinu a pár dalších zbytečností. Oba si vzali novější boty a tři lehčí mikiny. Převlékli se do pohodlnějšího oblečení, Anna se v kalhotách konečně cítila lépe. Nůž měla neustále u sebe. Rod si nasadil speciální pouzdro na mobilní počítač, z kterého se tak stal taser s výkonem přes sto tisíc voltů. Paco jim nabídl zbraně, ale odmítla. Střílela nerada a nechtěla Jolie zbytečně zadlužit. Paco sice slíbil, že se o ni postará, ale to byla jen slova. Sám tvrdil, že systém je systém.
“Vrátíte se, že jo? Určitě jo, jsou to jenom dvě hodiny. Někam se schováte a pak se vrátíte,” kousala si Jolie nehty.
“Mám pro tebe dárek, u mě v pokoji,” řekla Anna, “dám ti ho, až se vrátím, ok?”
Jolie přikyvovala, slzám se neubránila. Objaly se, Anna cítila, jak sebou trhla, když se jí omylem dotkla čerstvých jizev.
Nebylo, nač čekat – prodrali se davem, který na ně výskal, jako na hrdiny. Někteří jim blahopřáli, někteří děkovali (Rod dostal polovinu čokolády), ale byli tu i tací, kteří jim přáli neúspěch. Chtěli vidět krev. Nebo se prostě ujistit, že venku skutečně ještě nebezpečí hrozí. Paco se ani neukázal – nejspíš spal někde v lihovém opojení. Anna byla ráda.
Do výtahu s nimi nastoupili dva muži. Joe a druhý, kterého znala jen od vidění.
“Vezmi si šátek a uvaž si ho pořádně okolo pusy a nosu,” řekla Roderickovi, i když oba věděli, že nejspíš nehraje žádnou roli. Přesto mohli udělat alespoň něco. Něco, co jim o trošku zvýšilo šance.
Okamžik pravdy nastal. Se sotva postřehnutelným pohybem výtah zastavil, dveře se otevřely. Anně se obrátil žaludek naruby a málem se pozvracela. Rozklepaly se jí nohy. Musela být silná, kvůli Roderickovi. Zhluboka se nadechla. Vzduch byl teplý a vlhký.
“Jdeme,” řekla. Ušli pár kroků (dveře se za nimi ihned zavřely) a ihned se zastavili. Objevit se venku byl intenzivní pocit. Černé, špinavé mraky jako by na ní padaly. Bezpečný strop nad hlavou vystřídal neomezený volný prostor, ve kterém se ztrácela. Z tolika prázdného místa nad hlavou se jí motala hlava, a tak se raději znovu podívala dolů. Pod nohama jim křupaly kamínky. V dálce neslyšně uhodil blesk. Oba dva sebou trhli. Vzduch byl jaksi nakyslý, ale zdál se čistý. Strhla si hadr a volně se nadechla. Věděla, že je teď pozoruje celý Domov.
Nových vjemů bylo hodně, ale rychle si zvykla. Roderick se rozhlížel ze strany na stranu, z obličeje mu byly vidět jen vypoulené oči. Skrz zlověstná oblaka cítila teplou zář obou Sluncí. Co Nové Slunce je nebo kde se vzalo, nikdo jistě nevěděl. V Domově se teorie, kterou kdysi zveřejnila americká vláda, moc neujala. Víc, než vzdálenou vybuchlou supernovu nebo mimozemský život útočící na Zemi, věřili lidé v náboženský výklad. Jen se nemohli dohodnout, jestli je nové Slunce bůh, který je přišel soudit, nebo je soudný den už za nimi a nyní jsou všichni za své hříchy v pekle, kde představuje Nové Slunce Ďábla. Podle Anny to vyšlo všechno na stejno.
Vydali se na sever. Kdysi tu byla obchodní metropole. Obchodní domy, vysoké kancelářské budovy a banky se táhly do všech stran, kam až oko dohlédlo. Světová válka o vodu, rabování, požáry a čas byly prvním zásahem do těchto lidmi vytvořených zázraků. O zbytek se postarala monstra. Dnes to bylo jen pole zřícenin, plné prachu, ostrých hran a temných stínů.
Postupovali opatrně. Co chvíli se zastavili a naslouchali, neuslyší-li něco podezřelého, ale jediným zvukem bylo křupání štěrku pod jejich podrážkami a vzdálené skučení větru. Představovala si obrovský široký poutač, tyčící se nad úroveň nedaleké dálnice, jehož velikost byla zesměšněna přilehlou budovou – bizarně obrovským mrakodrapem. Billboard se zřítil ještě předtím, než to tu našli, zůstal z něj jen masivní sloup, stoupající nikam. Přesunuli se z prostorného placu do trosek bývalého mrakodrapu. Znala ty krásné, prosklené budovy jen z obrázků na síti, až pohled na vlastní oči ji však přesvědčil, jak byly gigantické. Nyní už na ně nebyl tak hezký pohled. Tuto budovu zničil oheň, zůstala z ní jen černá kostra. Vrchní třetina chyběla, jako by ji odkousla nějaká obří tlama, z rozervaných vnitřností budovy čněly zohýbané traverzy a rozpraskaný beton. Sem tam shora něco spadlo – ať už větrem odfouknutý kus plechu nebo betonový kamínek. Anně se z toho pohledu vzhůru zatočila hlava. Představa, že by měla žít tak vysoko nad zemí, i kdyby byla budova v dokonalém stavu, ji přišla směšná.
Zvuk drhnoucího kamene o kámen je donutil strnout uprostřed pohybu.

4

avatar
2000
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Petr
Petr

Super,jen tak dál a více😀😀😀🚼🐱😙👍

Petr
Petr

Super,jen tak dál a více😀😀😀

jan holy
jan holy

paráda, bavilo mě