Byl pozdní večer, první máj… Nikoli, ve skutečnosti byla doba kolem oběda a taktéž nikoli prvního, ale osmého. 8. května roku 1945 křesťanského letopočtu.
Jako vždy počátkem května na Petříně rozkvétaly šeříky. Celá stráň byla zbarvená do různých odstínů fialové, mezi nimiž tu a tam probleskovala i bílá, a z této šeříkové záplavy na několika místech vykukovaly něžně růžové sakury a jasně žluté skvrny keřů kvetoucího čilimníku. Toto vše bylo obzvláště dobře vidět z oken pracovny, která se nacházela ve druhém poschodí rohového domu na Smetanově nábřeží.
Majitel tohoto luxusního bytu, nepříliš vysoký muž v perfektně střiženém odpoledním obleku, jehož tmavé vlasy počínaly viditelně šedivět, tento výhled dokázal také náležitě ocenit. Ačkoli měl možnost pozorovat petřínské stráně stejně jako o kousek dál se tyčící Hradčany a pod nimi plynoucí Vltavu ve všech ročních obdobích prakticky denně již celá léta, zdálo se, že se mu ten pohled snad nedokáže omrzet. Opíral se o parapet a zvolna přejížděl svým zrakem rozkvetlý kopec s lanovkou a rozhlednou, kterou sám také mnohokrát navštívil, protože odnikud neměl lepší možnost prohlédnout si toto město, které již dávno začal považovat za svůj domov….
#povidka