Emanuel Michálek
–
Vedle tvarů v botách, na kalhotách (třeba ve spojeních přijít v nových botách, mít puky na kalhotách) setkáváme se (v jazyce mluveném, ale někdy i v literatuře, viz doklad z Fráni Šrámka v Přír. slovníku jaz. čes.) v 6. pádě množ. čísla i s tvary v botech, na kalhotech. Položme si otázku, jaká je povaha těchto tvarů a jak je máme vykládat. Jejich neobvyklost tkví v tom, že zakončení -ech (v botech, na kalhotech) neodpovídá příslušným skloňovacím typům. Podstatná jména boty, kalhoty jsou v spisovném jazyce rodu ženského a skloňují se stejně jako podst. jména zahrada, cesta, hvězda ap., v 6. pádě množ. čísla jsou tedy náležité tvary v botách, na kalhotách, nikoli v botech, na kalhotech. Zakončení -ech je v těchto případech zřejmě jiného původu. Na první pohled je patrno, že jde o stejné zakončení, jaké shledáváme v 6. pádě množ. čísla u podst. jmen ženského rodu jako v starostech, na věcech, o řečech ap., která ovšem náleží k jinému typu sklonění nežli boty, kalhoty. Přenášení některých zakončení od jednoho typu skloňování k typu jinému nebo k typům jiným nebylo ovšem v starším jazyce a není ani v nářečích ničím neobvyklým. Svědčí o tom doklady jako po mísech, v kartech, na rybech, v zahradech místo po mísách, v kartách, na rybách, v zahradách a také na rukech, v knížkech místo na rukách, v knížkách. Na tyto souvislosti poukázal již více než před půl stoletím Jan Gebauer.[1] K takovému přenášení koncovek některých tvarů může dojít dokonce u různých rodů. Sem patří staročeské doklady v zvonečkách, na mezkách, na rohách, v zástupách, na podvalách, v uhlách a četné jiné místo náležitého v zvonečciech, na mezciech, na roziech, v zástupiech, a novočeské po kouskách, v teplákách apod.[2]
Zobecňování koncovek bez ohledu na rodovou příslušnost podst. jmen je známo i z jiných slovanských jazyků, např. z polštiny, z ruštiny.[3] Se zřetelem k těmto skutečnostem můžeme ovšem podoby v botech, na kalhotech vykládat také vlivem obdobných tvarů u podstatných jmen rodu mužského, např. u póhonech, na hodech, na rtech. V této souvislosti je možno upozornit i na to, že v staré češtině existovaly rodově rozlišené dvoj[251]tvary (dublety) v míře hojnější než v jazyce dnešním. Tak vedle podstatných jmen ženského rodu obloha, osvěta, potopa, síra měla stará čeština i jejich protějšky v rodě mužském obloh, osvět, potop, sír (s měkkým í).[4]Obdobnou situaci předpokládá Gebauer[5] rovněž u slova bota: také zde existovala patrně už v starším jazyce dubleta v rodě mužském bot, vyskytující se i dnes v některých nářečích na Moravě. Obdobné dvojtvary jsou také u jiných slov, srov. brambor, brambora; hadr, nář. hadra; bačkora, nář. bačkor. Zajímavé je, že rovněž v středověké latině jsou u slova botta doloženy dvě podoby rodově rozlišené: botta rodu žen. a bottus rodu muž. Z existence staročeské podoby mužské bot odvodíme ovšem tvar 6. pádu množného v botech zcela pravidelně (srov. hrad, v hradech). U slova kalhot…