Klečel jsem na zemi a z kopce si prohlížel starý tovární komplex pod sebou. Pobořené průmyslové budovy se rozkládaly až k horizontu. Tohle byl problém. Velký problém. Energetické články v mém mechu nebudou stačit ani na to, abych ten komplex obešel.
„Co myslíš?“ zeptala se. Neslyšel jsem ji přijít. Byla tak tichá.
„Budeme muset vsadit všechno na jednu kartu. Půjdeme skrz a snad na něco narazíme.“
Zamyšleně se dívala z kopce k šedým budovám. Prohlížel jsem si její profil. Byla krásná. Od chvíle, co je se mnou, je mi mnohem lépe. A pak že to nejde bez tablet. To bylo stále řečí, že se každý pilot obrněného bojového robota musí bez pravidelné medikace zbláznit. Já jsem poslední dávku spotřeboval dva dny předtím, než jsem ji našel, a jak to jde?
„A když nic nenajdeme?“
„Tak budeme muset dál po svých,“ pokrčil jsem rameny.
Zvedl jsem se a pokusil se ji chytit za ruku. Jen se mi se smíchem vysmekla. Vrátil jsem se o pár desítek metrů dál, kde jsme nechali stát naši XT 15. Hezky na druhé straně kopce, aby se netyčila proti obloze, všem zvědavcům na očích. Vyšplhal jsem se do kokpitu svého desetimetrového ocelového obra a připoutal se. Daniela se přikrčila za mě. Vím, že tam pro ni není místo, ale tento prostý fakt jsem se rozhodl ignorovat.
„Tak s chutí do toho.“
Nahodil jsem systémy. Mech ožil. Příklop kokpitu se zavřel a opět jsem s ním splynul v jedno tělo a jednu duši. Na průhledné obrazovce mi okamžitě rudě vyskočila hláška o nízkém stavu energie. Já to vím, ty idiote! Nemusíš mi to pořád připomínat.
#povidka
Více na: