„Píše se to Sarazel, ne Sára Zel.“ Dívka vzdychla netrpělivostí a promnula si rukama obličej. „Víte co, napište to radši na jméno Henry Bailey.“
Podobný scénář se opakoval takřka pokaždé, když měla rezervovat pokoj nebo na své jméno převádět účty, ale i přesto jí tupost některých lidí stále dokázala rozohnit.
Sarazel si vlastně ani nepamatovala, odkud pochází. Její otec celý život cestoval kvůli jistému projektu mapujícímu životní úroveň v rozdílných světových metropolích, a protože matka zemřela v den, kdy se Sarazel narodila, nezbývala jí jiná možnost než cestovat společně s ním. Na žádném místě nezůstávali déle než pár měsíců, nikde neměli domov. Sarazel si připadala tak trochu jako kočovník, nicméně za všechna ta léta si jiný život jen stěží dokázala představit.
Nyní byli v Benátkách a Sarazel jako obvykle dostala za úkol sehnat na dočasnou dobu hotel a vyřídit další záležitosti související s jejich pobytem. Brzy zjistila, že úzké uličky města tvoří spletitou síť, v níž se člověk bez mapy nedostane o moc dál než deset kroků od domu, ale nakonec se jí po domluvě s několika dalšími turisty i domorodci podařilo ubytování najít. Koneckonců po tom, co před rokem bloudila v ulicích Tokia a za dva dny se ocitla hned třikrát na policejní stanici, ji tady už nemohlo nic překvapit.
Dotáhla dvě k prasknutí nacpané tašky do prvního patra, kde se nacházel jejich skromný, a přesto ďábelsky drahý pokoj. Štěstí v neštěstí bylo, že vždy cestovali nalehko, ale i tak měla teď Sarazel pocit, že zavazadla váží snad metrák. Postavila je hned u vchodu a zavřela dveře…
#povidka