„Skvělá práce, skutečně skvělá práce!“ vykřikoval malý mužík za pultem a přehazoval si z jedné ruky do druhé malou krabičku. Muž stojící na druhé straně pultu si nápadně odkašlal, což vytrhlo obchodníka z jeho radosti. Schoval rychle krabičku do kapsy, pousmál se a zmizel ve dveřích za sebou.
Muž, který očividně onu malou krabičku přinesl, zaklesl palce za opasek, opřel se o pult a rozhlížel se po místnosti. Ať se snažil sebevíc, nebyl schopen určit, na co se tento obchod vlastně specializuje. Skoro vše, ať už rozvěšené po stěnách, poskládané na policích či ležící na hromadách v koutech, nepřipomínalo nic jiného než zmuchlané hromady starých hadrů. Zauzlovaných tak, že při pokusu o jejich rozvázání by si patrně i Alexandr Veliký ztupil meč.
Kdo ví, na co ten žábu připomínající chlápek potřeboval tu krabičku. Vůbec to byl podivný úkol, který od něj dostal. Dojít k mrtvole žebráka na předměstí a najít u ní malou dřevěnou krabičku s bronzovým zdobením…
„Už jsem zpět, už jsem zpět!“ zakvákal opět mužík. Jeho „zákazník“ se otočil a na tváři se mu objevil výraz vyjadřující překvapení a zklamání zároveň. Ať už žabí mužík přinesl cokoliv, bylo to úzké, dlouhé a zabalené v kusu látky se vzorem čínských draků. Už od pohledu nic, co by…
„Jen se podívejte,“ usmíval se mužík a začal balík rozbalovat, „pradávná katana, která patřila samotnému…“
„Za koho mě sakra máte?“ otázal se pomalu muž, který měl být oním mečem patrně obdarován.
„Prosím?“ vyvalil mužík ještě víc své velké oči.
„Za koho mě sakra máte?“ zazněla otázka znovu. „Za nějakýho potrhlýho samuraje? A luk Robina Hooda, halapartnu, se kterou zapíchli Valdštejna, nebo snad samotnej Excalibur byste tam vzadu neměl? No?“
Doširoka rozevřené oči byly za chvíli doplněny pootevřenými ústy. Mužíkovy ruce se zas
#povidka