Předmluva
Bojová umění jsou něco, čemu jsem pozornost nikdy nevěnoval. Nikdy jsem nebyl popudlivý, konfliktní, ani v opilosti agresivní. Jsem spíš obrazovkový typ, násilí já rád jen v hypotetické rovině smyšlených scénářů. I když dívat se, jak Jackie Chan, Keanu Reeves nebo Tony Jaa dává protivníkům na frak je silně uspokojující, být na jejich místě ve skutečnosti, pocity bych prožíval zcela opačné.
Záda mě nebolí jen ráno, ale už i večer, Kristova léta mě konečně dostihla, ba i průměrný věk středověku už mám za sebou, ale přesto jsem se rozhodl učit boji s obouručním mečem.
Proč? Nu, co když bude potřeba zachránit sličnou pannu před drakonickým somrákem v betonové sluji Sherwoodu? Co když chybí vývrtka a někdo musí odtít hrdlo lahve? Nebo co když si povinnost zažádá někomu nasekat na holou za nesprávně nasazenou roušku – a já si palcát zapomenu doma?
Možností je tolik, že se divím, že jsem meč a schopnosti šermíře ještě nikdy nepotřeboval.
Navíc, jak říká můj kamarád buddhista, trénovat je potřeba ducha i tělo. A jelikož ducha trénuji v meditačním transu kodrcajícího se autobusu každý den, potřeba zaměřit se na somatickou část mého já nesmí zůstat přehlížena.
Nebudeme si však nic nalhávat, kdyby mi šlo pouze o prosté pálení cukrů, mohl bych chodit do nekontaktní a komfortně neosobní posilovny. Nebo do palírny. Hlavním stimulem k tomuto typu cvičení u mě prostě zůstávají zkušenosti, kterých mohu využít v novém románu. Můj hrdina se učí boj s mečem a jak lépe popsat jeho kroky, než mu prošlápnout cestu?
Nelze přesvědčivě psát o něčem, o čem nemá člověk ani ánung. Autor musí vědět víc než čtenář, to je jasné jak záhlavec.
Zatím jsem byl otloukánkem na pouhých třech lekcích, ale rozdíl mezi teorií a praxí byl mnohem markantnější, než jsem si představoval. Zavalen jsem byl tolika užitečnými poučkami, že jsem si nezapamatoval jedinou. Naštěstí je Mirek trpělivý a vše mi vysvětluje na míru. Aby také ne, instruktor s dvacetiletou praxí (hotový Marcinko) pozná dřevo, když jej uhodí.
Byl to dobrý nápad. Zkuste si schválně na internetu dohledat možné chyby v postoji základní pozice ve střehu, a zjistíte, že nezjistíte nic moc. Já sám jsem chyb stihl udělat za hodinu výuky víc, než je popsáno v celé databázi internetu ve všech jazycích a PDF souborech. Na vlastní kůži jsem si tak potvrdil, že je praxe popsaná teoretikem nehodnověrná a že hodina v tělocvičně s váženým profesionálem dá víc než celé dny s vilným strýčkem Googlem.
Učit se jak někoho efektivně ranit, zmrzačit či zabít v útoku, sebeobraně nebo omylem je tělu i duši prospěšné. Všechny ty metody lomu, bodu, seku, mlatu a řezu naplňují skrz pot a slzy duši tou správnou buddhistickou harmonií.
Zatímco covidová rutina mezi stejnými panelákovými stěnami zvolna mou studnici nápadů odčerpávala, léto a nové zážitky ji zase doplňují. Proto půjdu ještě dál a slavnostně se zaváži, že budu mé knižní hrdiny následovat a sdílet s nimi dostupné aktivity. Samozřejmě pouze v rámci možností, aniž bych zanedbával rodinu, psaní, líné lenošení, alkohol a zahálku. Už teď jsem se přihlásil na střelnici, na cvičnou protiteroristickou akci (kde budu hrát nečinného kolemjdoucího) a zážitkovou jízdu v tanku. Nemůžu se dočkat!
Doufám jen, že se v nějakém z mých dalších příběhů neobjeví postava s klíčovým povoláním čističe kanalizací, inseminátora, uklízeče zvratků pod horskou dráhou nebo něčím podobným. Zkusit se má všechno, ale ne tak úplně.
Těžší to měla Kristýna Sněgoňová, protože na téma knihy Město v oblacích se předem připravit nedá. Žádný skanzen nadzemního města u nás nenajdete, a tak se musela spolehnout jen a pouze na vlastní fantazii. A tu jsem asi u nositelky různých literárních ocenění čekal trošku větší.
Město v oblacích
Obecně nejsem fanda příběhů tak komplikovaných, že dají vymýšlet z jedné vody za pochodu při psaní. Jednoduchá linka nemusí být nutně na škodu, pokud má autor co říct jiným způsobem. Já zde bohužel nic takového neobjevil. Zajímavé byly sice reálie ve výšce zbudovaného města, ale nápad by si zasloužil více vyždímat. Kromě jakýchsi konstrukcí a mapky v knize jsem se vlastně o moc víc nedozvěděl. Přitom známá místa skokanů sebevrahů, místa, kde hladoví loví odpočívající ptáky, hluboké sklepy vedoucí až ke dnu města, fenomén strachu z výšek, problémy s přelidněním, zásobami a silným větrem, otázka těžiště a propadajícího se podloží konstrukce a celá řada dalších důsledků s takovou stavbou spojených, jsou jen některé myšlenky, které se přímo vybízí.
Možná, že v tom bude kámen úrazu – ve snaze (vědomé či nevědomé) ušetřit si práci. V přirovnáních práskl jako bič, ve vysvětlování motivací v dialozích, v názvech jako Cestovatelé, Navrátilci, Horňáci, v postavách, které náhodou objeví, co potřebují, v pravidle neříkej, ale ukaž, které bylo hojně nedodržováno, nebo v absenci detailů, které by dokázaly, že nad fiktivním světem někdo přemýšlel.
Postavy byly nedomyšlené nebo neuchopitelné jen některé, zato ty nejdůležitější. Nejvyšší a nejmocnější císař nebyl plochý, neměl charakter vůbec žádný. Neměl sice moc prostoru, ale i jednou větou se dají dělat zázraky, když se trefí hřebíček na hlavičku. Také hrdina mi lezl krkem. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi proto, že jsem nedokázal pochopit jeho motivaci.
Vysvětlím.
Zmíněno bylo, že si užil nějakého toho vymývání a indoktrinace. Zajímavý by mohl být protiklad gestapáka, který pátrá po buřičích, posílá je vstříc mučení a smrti a tato práce jej baví a naplňuje – ale přesto se nemůže zbavit pochybností. A navíc nesnáší násilí. Zajímavý by protiklad mohl být, kdybychom jej viděli rozvitý v nějaký vnitřní konflikt. Toho se však nedočkáme. Lewenhart si jede dál podle svého a my se začínáme ptát proč. Zlom přijde, když se začne dozvídat, v čem všem mu císař i jeho souložnice lhali, a co všechno je jinak, než propaganda hlásá. Respektive by zlom přijít měl. Postava nemusí zrovna projít katarzí, ale musí se změnit. Zde se nezlomí ani nezmění nic a my vlastně stále nevíme, proč hrdina za císařem stojí. Silná motivace, která by jej hnala vpřed a nás by nutila držet mu pěsti, až se s nimi bude ohánět, zde chybí.
Je to škoda. Na druhou stranu chápu, že takový tento typ literatury je. V mainstreamu vítězí kvantita nad kvalitou, píše se rychle a zábava stačí na povrchu. Kdyby mělo být vše obecné nahrazeno konkrétním, je z jedné knihy trilogie a dychtiví čtenáři by čekali na vydání mnohem déle.
Proto jako oddechovka Město v oblacích funguje, příšerná kniha to rozhodně není. Jen ne tak zábavná. Za kladnou zmínku stojí sloh a styl psaní, lehký a svižný, který se nepřetvařuje a dobře se čte.
Verdikt: Pohádka o tom, jak inkvizitor málem k rozumu přišel. Hloupoučká, zábavná, i když obojího ne tak moc.
P.S. Napadá mě ještě jedno využití mého budoucího šermířského umu – jako aktivní obrany před tím, koho mé literární pedantství dožene až k odezvě násilné povahy.
Mimo mísu
Počítá někdo, kolikrát jsem napsal, že už nikdy nebudu číst severskou detektivku? No jo, tak to dopadá, když vám někdo něco cpe ze vše stran. Tak dlouho odmítáte, až zapomenete vlastně proč a změníte názor. Ale pozor, tentokrát to chyba rozhodně nebyla (a kolikrát jsem napsal i tohle?).
Vzkaz v láhvi je vysoce kvalitní román, technicky dokonalý a barvitý. Barvitý ale jen obrazně, atmosféra a prostředí v něm jsou totiž pěkně temné.
A já ty kluky ušatý z oddělení Q asi začínám mít rád. Život nemají jednoduchý a změnu té jejich mírumilovné Skandinávie k horšímu prožívají z první ruky. Mám jen úchylku pro silné hlavní hrdiny, takže jsem trochu posmutněl, že byl zde ten silnější, zábavnější a často i důvtipnější spíše parťák Asad, bez nějž by hrdina nevyřešil spíš nic než moc. Ale stejně jako u všech ostatních aspektů knihy si autor zakládá hlavně na věrohodnosti a do té by se šarmantní detektiv, který by k vyřešení případu nepotřeboval nic než mozek a pěsti, stejně asi moc nehodil.
Verdikt: Padouch odporný, prostředí temné a detaily morbidní. Perfektní!
V této netradiční detektivce hrdina strčí do kapsy leckterého severského mamlase. Je čistě pragmatický, logický a efektivní. Svůj další případ začne rozkrývat metodicky jak přetaktovaný kompjůtr a my pak zjišťujeme, že takovým ve skutečnosti vlastně je.
To však není vše, co zjistíme. S přibývajícími stránkami zjišťujeme, že už ani nečteme detektivu, spíš dlouhé filosofické rozbory důsledků masivního ovlivňování života technologiemi. Ani tam se však autor nezastaví a jede dál, až k velkému finále, až na dřeň kvantových teorií.
S touto knihou je to těžké. Plně chápu mnohdy nechvalné hodnocení. Hrdina má v mozku tolik nanostrojů a upgradů, že už přestal být člověkem a k postavě, která nic necítí, ničeho se nebojí a postrádá motivaci, čtenář nepřilne snadno – nebo vůbec. Jenže na rozdíl od nezkušených autorů to zde byl účel a autor byl tak odvážný, že si pro vyšší cíl dovolil pravidla porušit.
Čtenář nemůže přistupovat ke Karanténě jako k příběhu detektiva, jinak bude zklamán. Pokud však otevře knihu spíš jako úvahu na téma Nástrahy mentálního vypořádávání se s kvantovou neurčitostí v makro světě, efekt bude opačný. V této knize totiž hrdinu nebrzdí nepřátelé z masa a kostí, ale převážně limity vlastního mozku.
Chybí zde pořádná akce, některé popisy funkcí aplikací a složitostí virtuálního světa jsou příliš podrobné, ale ten způsob využití teorie, že kvantové stavy ovlivňuje měření, za to stojí. A nápad, že si pozorováním oblohy vynutíme konkrétní stav viditelného vesmíru a všech bytostí v něm do té doby blaženě žijících ve všech abstraktních stavech, variantách a kombinacích, je jednoduše úžasný.
Verdikt: Kvantové fantasy a hard sci-fi rozumování s dějovou linkou jako doplňkem. Pro milovníky fyzikálních výstředností i techno uctívače matriál k ukájení, pro ostatní hůře stravitelné intelektuální natřásání.
Kdy jste se naposled poprali, jestli vůbec?