Předmluva
Znáte ten pocit, když vás dobře napsaný příběh pohltí? Když nemůžete odolat otočení další stránky? Když máte bolavé a unavené oči tak, že musíte deset vteřin mrkat, abyste mohli pět vteřin číst? Řekl bych, že ano. Dobré knihy milují všichni. Vůbec nečtou jen ti, kdo na ně ještě nenarazili.
Ti, kteří netuší, že představivost se dá trénovat, že si díky ní můžeme splnit všechno, po čem jsme kdy toužili; zažít cokoliv, být čímkoliv. Knihy jsou brány do jiných světů. Cestujeme s nimi, aniž bychom se hnuli z místa, poznáváme, učíme se a rozšiřujeme si obzory. Můžeme s nimi zakusit ta největší dobrodružství, strach, vzrušení, ty nejsilnější emoce. Oproti filmu, který nám předloží příběh hotový, bez mezer, které by naše fantazie vyplnila vlastními domněnkami, oproti sebelepší virtuální realitě, jejíž hranice končí vizuálními vjemy, otvírá beletrie dveře hlubokým prožitkům, skutečným, jako sen.
Knihy nás ovlivnily víc, než si myslíme.
Například bestseller Bible – o jejíž textech se tvrdí, že byly inspirovány Bohem – měla zásadní vliv na formování západní kultury a formuje ji i dál poté, co Darwin v knize O původu druhů uvedl některé věci na pravou míru. Díky trháku Stručná historie času od Stephena Hawkinga se miliónům čtenářů přiblížily zákony vesmíru. Dante a Remarque nás provedli peklem, Tolkien Středozemím, Orwel depresivní vizí totalitního státu. Freud analyzoval naši duši, London jí v Tulákovi po hvězdách umožnil opustit tělo a prožít další životy v tělech jiných. Ba i čtenářky Padesáti odstínů šedi prohlašují, že si díky knize znovu začaly dělat dobře.
Knihy jsou s námi už od doby zavedení písma a budou s námi, dokud písmo zase nevymizí. Až jednou Sluneční erupce a obrovský elektromagnetický pulz zničí veškerou elektroniku a uvrhne lidstvo zpět do Středověku, budou to opět knihy, ze kterých se budou čerpat jinak ztracené vědomosti.
Knihy jsou pamětí lidstva, ale s pamětí lidstvu i pomáhají. Konkrétně například mně. Každé ráno si zapomínám vzít doplněk stravy na zlepšení paměti, zapomínám klíče, peněženky, výročí, či syna v obchodě. Tímto tempem by mi nejspíš zdegeneroval mozek úplně, nebýt dat, která musím v hlavě nosit. Román, který právě píši, mám kompletně uložený v paměti (o čemž se přesvědčím při každém zbytečném pročítání zbytečných poznámek) a k tomu mohu číst tři knihy současně a neztratit se v postavách. Právě při čtení pak téměř cítím vlastní neurony, jak se množí a tetelí blahem.
„Mimo psa je kniha nejlepší přítel člověka. Uvnitř psa je moc tma na čtení.“
— Laurell K. Hamilton
Dumasův klub
Právě to se mi líbilo na knize Dumasův klub nejvíce. Prostředí milovníků knih, bibliofilů a starých knihoven, kde je běžné, že každý čte, o knihy se zajímá a sám je sbírá. Kde se knihami žije, diskutuje o nich, platí se za ně horentní částky a není až tak neobvyklé k nim čichat nebo s nimi hovořit. Nebo pro ně zabíjet.
Nebylo to zrovna nejlehčí čtení. Množství pojmů, které mi nic neříkaly, a narážek, které jsem nepochopil, mne však neodradilo – právě naopak. Připadal jsem si jak učeň, který kouká mistrovi pod ruce, užíval si a hltal znalosti autora, kterého téma starých knih a tiskařských lisů muselo opravdu nadchnout.
Obě zápletky i konec mne spíše zklamal než potěšil, avšak velkou váhu jsem jim beztak nepřikládal. Ano, mám rád fantasy a nadpřirozeno, a tak v každé knize, ve které je Ďábel jenom zmíněn, nakonec doufám, že i když se nezjeví monstra pekelná a nezačnou chrlit napalm na doškové střechy malebných domků, alespoň se poodklopí víko Lovecraftovské hrůzy…
POZOR, SPOILER!
Zde jsem doufal, že se tak stane, že Satana skutečně spatříme… ale zároveň se obával, že pokud ano, atmosféra a věrohodnost vezme za své, stejně jako přízemní příčetnost, které se autor držel napříč celou knihou. Takže jsem nevisel na detektivní zápletce, nespílal hrdinovi, který sebou nechal vláčet jak kus hadru a užíval si nonšalantního příběhu s tiskařským žargonem a perličkami z oboru.
Verdikt: Pokud jste milovníci mysteriózních detektivek a zároveň vás zaujme fakt, že se životnost papíru dnešních knih počítá na desítky, zatímco dříve na stovky let, tak je Dumasův klub to pravé pro vás.
Mimo mísu
Tento měsíc jsem téměř zvládl ještě přelouskat Terra Nullius, i když klesající tendence kvality povídek mě donutila ji předčasně odložit.
Líbil se mi Zaříkávač lodí, ale nejvíce jsem si užil hned tu první povídku, Vykradačku hrobů od Martina Gilara. Začal jsem ji číst s nejvyšší skepsí, protože mne na začátku vyrušilo pár drobných stylistických chyb. Avšak postupně jsem jen žasl, jak autor vytahuje esa z rukávu starší slabší dámy, která na konci nebyla tak slabá a stará, jak se zdála na začátku. Za mě už jen kvůli tomuto počinu stojí kniha za zakoupení.
Vztah ke knihám se dá dobře definovat vlastní knihovnou, která může být jakýmsi lomítkem mezi příležitostným čtenářem a čtenářem vášnivým. Máte vy svou knihovnu?