Ač mám Jacka Londona rád, do většiny jeho děl se mi nikdy moc nechtělo. Dobrodružné romány z klondiku a jejich anotace nebyly něco, co by mne nějak blíže lákalo.
Román z pohledu psa Bucka nebyl výjimkou a opravdu bych neměl důvod po něm sáhnout… ale protože se má vlastní kniha, na které teď pracuji, odehrává v divočině, řekl jsem si, že se přiučím od mistra a podívám se, jak že to vlastně dělá, že tu přírodu tak nádherně popisuje. Od koho jiného se také učit než od velkého cestovatele a ještě většího spisovatele?
Nevím, jestli jsem se něco naučil stihl. Jen málokrát jsem se dokázal skutečně zastavit a hloubat nad krásou složení vět a vybraných slov, každý odstavec mne nemilosrdně hnal dál.
Jeho styl psaní je prostě něco, co člověka očaruje. Říkám si, že by mne polapil asi i v případě, že by text pojednával o rozdílech v pletení hladce a obrace.
Nehledě na to, jsem se z jedné útlé knížečky dozvěděl více o psech a jejich uvažování, než jsem se dozvěděl doteď (a to jednoho doma mám). Uvědomil jsem si trochu, jak by mohl takový pes uvažovat, jak má sice na jednu stranu myšlení (vůči tomu lidskému) omezené, ale že to v žádném případě není stvoření hloupé. Udělal jsem si lepší představu o hierarchii a zákonech ve smečce, obzvlášť pak v psím spřežení, a o rozdílech mezi různými plemeny.
Nevím proč jsem si z předsudků a zcestných očekávání utvořil představu něčeho na způsob “Kdopak to mluví“, ale mé obavy se naštěstí nepotvrdily. Londonův odměřený, až surový, ale překrásný sloh dílo zkrotil do ukázky divokého života, přírody a krutého boje o přežití.
Do nadcházejících dnů jsou takové knihy ideální. Dost možná se neudržím, přitopím si a sáhnu ještě po jedné, sněhem ováté.
Verdikt: Hodně bych se divil, kdybych kdy na lepší příběh v hlavní roli se psem narazil.
Souhlasíte? Jak se líbila kniha vám?