Byl to zvláštní sen.
Zdálo se mi, že nejsem mrtvý.
Zdálo se mi, že ležím na lůžku a operují mě stroje. Jako obří, zvědavý pavouk se nade mnou skláněl robot, z jehož oblého bílého těla vyrůstaly mechanické ruce, chapadla s monitory, lampami a dalšími zařízeními na mnohočetných kloubech, o jejichž účelu jsem neměl ponětí. Laserové paprsky řezaly s nejvyšší precizností a bez viditelného odporu procházely kůží i svalstvem. Sám jsem mohl hodnotit kvalitu jejich práce, protože jsem viděl jasně a zřetelně, co a kde provádějí. Mé identické holografické já se vznášelo jen něco málo nad tím fyzickým. Hleděl jsem na svou vlastní kopii; na obraz svých orgánů, mozku, tlukoucího srdce.
Na jednom z monitorů bylo zvětšené něco, co vypadalo jako roztodivný brouk, který za
sebou vláčí dva páry tykadel.
„Někudy to prosakuje. Kontroluji dialýzu,“ řekl někdo, koho jsem neviděl.
„To teď není důležité. Aplikuj nanoelektromagnetické blokátory,“ reagoval muž, který se opíral o nerezový stůl. Hlavu měl zabořenou do mých virtuálních střev. Něco si tam
prohlížel. „Ty by měly většinu botů pozabíjet. Je to lepší, než do něj pořád řezat. Strašně rychle se množí a okamžitě obnovují poškozené tkáně.“
„Co je to za nanoboty? Takové jsem nikdy neviděl.“
„Jedna z prvních generací. Extrémně efektivní, ale s krátkou životností. Nebudeme je ničit všechny. Až skončíme, ty nanoboty nám pomůžou ho zavřít.“ Chirurg vytáhl hlavu z mého břicha. „Zasvorkovat označená místa,“ nařídil robotovi.
„I tak hrozí masivní krvácení.“
„No a co? Už teď ho taháme z hrobu. Postupuji po sagitální rovině,“ pokračoval
nezúčastněným tónem. „Až tady budeš tak dlouho jako já, také si začneš určovat priority. Já sice obvykle neřeším morální problémy pacientů, nezajímá mě, co udělali nebo udělají, až odtud odejdou. Ale když se mi dostane pod kudlu někdo jako on… Lidstvo se ocitlo na pokraji vymření, každý život je vzácnější než kdy dřív, a my tu zachraňujeme stroj na smrt. Člověka, který pozabíjel víc lidí, než naše armáda za posledních pět let. Nechápej mě špatně, udělám svou práci a odvedu ji dobře. Jenže to neznamená, že bych se pro něj bál riskovat. Beztak ho zítra nejspíš popraví.“ Doktor si rychlým pohybem přiblížil obraz zakrvácené hrbolaté hroudy, kterou ze mě
vyjmula mechanická ruka.
„A kruci. Mrkej na tu prasárnu.“
„Co to je?“
„Inflační projektily. V těle se nafouknou a zastavují krvácení. Zelený mozkové mají za to, že nám tím dělají službu. Bohužel už nemysleli na to, jak je dostat ven. Budeme to z něj vyřezávat celej den.“
„Probírá se.“
„Jak je to možné? Zvyšte dávky narkotik.“
Probudilo mne ostré světlo, pronikající skrz tenkou kůži očních víček. Nadechl jsem se
teplého, vydýchaného vzduchu a zamžoural. Před očima se mi roztančil kolotoč barev a
rotoval stále rychleji, až se mi z něj dělalo špatně. Ve stejnou chvíli se dostavila palčivá bolest v zádech, v bocích, v podbřišku, v celém těle. Nastartovala mě, vzpružila, i barvy
neochotně mizely. Zjistil jsem, že klečím.
Pokusil jsem se pohnout.
Spadl jsem zpátky do kleku, odkrvené nohy mě neposlouchaly.
Zprvu jsem nechápal, co se děje. Velmi pomalu mi začalo docházet, že mě někdo dal do
kupy. Že to nebyl sen, ani obrazy z posmrtného života. Že jsem ten masakr v katakombách přežil. Příběh Erika Gaileyho tedy pokračuje. Nemohl jsem se rozhodnout, zda je to dobře, nebo špatně.
Zůstal jsem sám. Všichni ostatní už byli mrtví.
Delší ukázka v pdf ke stažení.
COLLAPSE 
