Tomáš Sekerka – osobní

Pokud vám mé názory nevoní, zacpěte si nos.

Pokud vás zajímá moje maličkost, spíš než nudná fakta a seznamy (ne)úspěchů vám nabídnu pohled do mé šedé kůry mozkové. Ať si uděláte představu.

I když mě život a nutnost naučili předstírat opak, jsem, a vždycky jsem byl introvert. Nevím, jestli je to povahou nebo výchovou. Už od školy jsem byl nadprůměrně vysoký, proto jsem byl hned vidět – obzvlášť, když jsem chtěl jenom splynout v davu. Raději pobývám v ústraní, než ve středu pozornosti a možná i proto mám blíž k projevu psanému, než verbálnímu.
Psát jsem začal až ve dvaceti letech. Kdybych začal dřív, kde bych teď mohl být, říkal jsem si kolikrát – ale lepší najít si koníček pozdě, než nikdy. Do té doby jsem nevěděl co se sebou (nebo věděl, ale už tenkrát mi něco říkalo, že do budoucna nebude mít kariéra alkoholika velký potenciál), ale ihned, jak světlo světa spatřilo první odstavec mé první povídky, věděl jsem, že v textu se skrývá smysl mého bezvýznamného (vysvětlím později) života.

Co jsem zameškal, začal jsem rychle dohánět. Nebyl v tu dobu na internetu kurz (zdarma) či článek o kreativním psaní, co bych nepřečetl, ani kniha v knihovně, kterou bych si nezapůjčil. Četl jsem, psal nebo vzdělával se každou volnou chvíli – ať už na záchodě, při obědě nebo ráno před prací. I nedostatek talentu se dá nahradit pílí, tvrdí někteří spisovatelé. Tuším, že právě Jack London prohlásil, že psaní je jen řemeslo. A právě tato slova pro mě byla největší motivací.

Některé návyky mi zůstaly do dneška, i když udělat si čas na psaní je čím dál těžší.

Od doby začátků už uběhlo pár let a úspěchy se pomalu ale jistě dostavují. Zatímco své prvotiny jsem nedokázal vnutit ani svým nejlepším přátelům, dnes mě těší narůstající počet čtenářů a spokojené recenze. A ty jsou pro mne tou největší odměnou.

Jako mnoho spisovatelů přede mnou jsem byl i já uchvácen Kulhánkovou tvorbou a to mě nikdy úplně nepustilo. Po něm jsem pokračoval Žambochem, Moudrým, Kopřivou, Kotletou, Neffem, Procházkou. Troufám si říct, že jsem si od každého vzal něco a nyní tvořím díla, která bych charakterizoval asi jako splatter hard sci-fi s prvky fantasy.

Proč právě fantastika? Vždycky mě fascinoval vesmír a technologie. Kolik hodin jsme s přáteli strávili filozofováním na téma nekonečnost vesmíru, relativní rychlost světla nebo existence mimozemských civilizací? Dost. A jako vždy jsme se nikam nedostali. Ale pokaždé stojí za to, utéct z všedního, přízemního života a namísto povrchních problémů se na chvilku zamyslet nad tím, kde jsme se tu vzali a kam směřujeme.

A technologie? Neméně zajímavé téma. Pamatuji si ještě, když neexistovali mobilní telefony a jediný způsob, jak někoho kontaktovat, byl přijít za ním a zazvonit na zvonek. Internet jsme měli – maximální rychlost stahování 7kb/vteřinu a modem u toho řval jako mučené zvíře. Rychlý vývoj posledních let nám mění svět před očima. Je to dobře?

Zde naleznete velice zajímavé komentáře na podobné téma (článek: Dítě má běhat venku. Tak jaké programování?).

Mnozí si myslí, že ne. Myslí si, že překračujeme etické i morální hranice a že zapomínáme na staré hodnoty. Uznávám, že někdy může být obtížné nalézt hranici. Například kybernetické organismy. Ale nemusíme chodit ani tak daleko. Co třeba genetická úprava ryb. Je to proti přírodě, ale je to špatně? Ono se snadno říká, že už je to přes čáru, ale jak chcete nakrmit sedm miliard krků tak, aby si nestěžovaly na cenu?

Podle mě se jenom bojí. Evoluci nelze zastavit a konzervatismus není řešení.

Věřím tomu, že vývoj technologií je to nejdůležitější a že jen progresivní přístup může zachránit lidskou rasu před vyhynutím. Jsme přeci jen stále civilizací typu nula. (Chcete vědět víc?)

Kolikrát jsem se dozvěděl, že nějaký z mých sci-fi nápadů už vlastně existuje nebo dokonce dávno existuje? Pokrok nás překvapuje na každém kroku, nové objevy kolikrát překonávají nejdivočejší fantazie. Je neskutečně obtížné odhadnout, jaká bude technologie nebo jaký bude svět za sto let – proto je to tak fascinující. A proto zůstává tolik místa pro fantazii.

Raději se vyhnu prognózám, ale představa, že za sto let budou mezi námi běhat první kyborgové a ve vzduchu létat auta, není zas tak přemrštěná.

Velmi fandím kryptoměnám a Bitcoinu. Ne jen proto, že je to něco nového, ale proto, jak špatný je aktuální ekonomický model. (Chcete vědět víc?) – v tomto konspiračním dokumentu je hezky vysvětleno, jak se to s těmi papírovými penězi vlastně má. (Dobře, konspirační dokumenty nelze brát stoprocentně vážně – ale stejně tak je nelze stoprocentně zamítnout.) Navíc korupce a totální bankroty celých států nejsou žádné konspirace, ale holý fakt.

A když jsme u toho Zeitgeistu, nedá mi, abych se nezmínil o náboženství a mém pohledu na život po životě.

Dle mého názoru je náboženství dokonalý systém, jak ovládat masy. A jak vydělat peníze. Jsem hrdý na Českou republiku jako jednu z nejateističtějších zemí. Souhlasím s Dr. Housem (můj nejoblíbenější seriál) a Billem Maherem – podle kterého je „náboženství porucha myšlení a brání lidem používat selský rozum.“ (Chcete vědět víc?)

Dobře, to je náboženství, ale dokážu se smířit s absencí bílého světla na konci tunelu? Na to tak jednoduchou odpověď nemám. Sice je nekonečná temnota logická, ale také depresivní. Rozum mi říká, že po smrti na nás nic nečeká. Že si to nelze představit? Ale lze. Použiji pomůcku, kterou jsem vložil i do knihy Clona: Pamatujete si, jaké to bylo rok předtím, než jste se narodili? A tisíc let? A milion? Asi chápete pointu. Nijaké. Neexistovali jsme, proto pro nás neexistoval ani čas. Pokud člověk tohle přijme, dokáže si představit, co po smrti bude. Nic.

Nepřijde vám to děsivé? Když se ptám lidí okolo sebe, odpovídají mi, že ne, nebo, že na to vůbec nemyslí. A tak je to asi správně. Člověk by zřejmě měl přemýšlet nad tím, kde vydělá peníze na dovolenou a co bude mít dneska k večeři a nezaobírat se věcmi, které nedokáže změnit. Mě to však nedá a myslím na to častěji, než je zdrávo. Ještě, že nepropadám depresím a jsem v jádru (někde hluboko) optimista.

Proto jsem se rozhodl, že budu zcela nelogicky věřit v nějakou neidentifikovatelnou vyšší sílu, která mne po smrti provede dalším dobrodružstvím. Vzal jsem si něco z přednášek Davida Ickeho (Chcete vědět víc?) a přetvořil to do vlastní teorie (víry). Teď možná cítíte trochu pokrytectví, ale snad tomu tak není. Je totiž velký rozdíl mezi náboženstvím a vírou v něco, čemu můžete a nemusíte říkat Bůh. Přesto bych se neoznačil za agnostika, ale za ateistu. Za ateistu, který doufá, že se plete.

A nyní se širokým obloukem dostáváme zpátky k psaní. Konkrétně k jednomu z důvodů, proč mě to tak baví: Něco po mně zůstane. Lidé se často ženou za prací a za penězi a potom zemřou a jejich odchodu si skoro nikdo nevšimne, nebo na ně rychle zapomene. Nenamlouvám si, že u mě to bude jinak – tedy namlouvám, ale nahlas bych to nikdy nepřiznal. Jenže když se to vezme do důsledku, na ničem z toho nezáleží. Čas zabije všechno. Vzpomínky, knihy, civilizaci, planetu Zemi a nakonec i vesmír. Nic nemá cenu, nezáleží na ničem z toho, co uděláme. Není žádný smysl života, protože všechno jednou skoční. Když se na to podíváme s hodně velkým odstupem, můžeme dokonce říct, že nezáleží ani na tom, jestli se zabijeme teď, nebo budeme žít dalších padesát let.

Jenže to, co se mi líbí na lidech je to, že i když tohle všechno vědí, přesto dokáží pokrčit rameny a jít se večer opít do hospody.

Správný výklad toho všeho je asi ten,  že právě proto, že jsme jen tady a teď, musíme si život pořádně užít, konat dobro a být šťastní.

Své filozofické natřásání ukončím tím, jak se snažím žít já: Tak, abych ničeho nelitoval. Tohle motto mi mnohokrát v životě pomohlo. Hlavně překonat strach v situacích, kdy bylo jednoduší otočit se a vzdát to.

Díky tomu, že jsem to neudělal, se mám tak, jak se mám a jsem s tím naprosto spokojený.

 

 

Na závěr bych rád něco řekl začínajícím spisovatelům. Máte pocit, že máte světu co říct? Že se potřebujete vyjádřit? Chcete být kreativní a něco dokázat? Jedna rada pro vás: Vyserte se na to, žádnou konkurenci tu nepotřebuju.


Zajímá vás něco? Napište.