Povídka: Projekt X

Projekt X

Povídka byla převzata z www.sgfan.wz.cz

Hvězdná brána na Zemi nikdy nebyla objevena a zprovozněna. Komplex SGC nikdy nevznikl, natož nějaký tým SG-1. Čas plynul klidně, až do 30-tých let 21. století. A tu najednou, nikým nečekáni, nikým nezváni, přišli skrze nekonečný vesmírný prostor oni.

Tajemní cizáci.

Mimo Zemi známi jako Goa’uldi.

USA, El Paso, blízko hranic s Mexikem, blíže neurčený letní den roku 2034.

Od jihu, z mexické strany Rio Grande, se k pečlivě maskované betonové kopuli, přes opuštěnou a zpustlou zemi, posetou tu a tam větším či menším kráterem, neslo tlumené dunění. Nad ztemnělým obzorem v dálce probleskovala narudlá záře.

Voják s odchlípávajícími se seržantskými prýmky na ramenou zachrochtal z neklidného spánku a vyheknul. Protřel si znavené oči a přihnul si řádně ze zpola vypité láhve s nazlátlým obsahem. Odtáhl svůj pupek, stažený opaskem v umaštěné uniformě, od oprýskaného kovového stolu. Stará židle naříkavě zavrzala, jak se namáhavě zvedal. Pod mdlým svitem výbojek učinil pár kroků a otevřel vrzající opancéřované dveře, jediný východ z bunkru. Opatrně vykoukl ven, směrem k jihu, za řeku. Tvář mu ovanul horký letní vzduch. A pak ještě něco. Vědec by naznal, že je to zbytkový zápach, ozón, vznikající průchodem výbojů skrze vrstvy atmosféry.

On ale tomu říká ‚pach smrti‘. Nakrčil s odporem nos, neubránil se rozkašlání.

Byl si vědom toho, že jim tady zatím bezprostřední nebezpečí nehrozí, ale už jen ta předtucha, co by se mohlo…

Odplivl si na rozpraskanou písčitou zem a zahleděl se kamsi do Mexika. Zaposlouchal se krátce do zvuků mexické protiletadlové obrany. Poté za sebou zabouchl se zavrznutím těžké dveře, zajistil je a stočil zrak. Na lavici u stěny, ke zmlklým nováčkům.

„Gaučové v Juarezu maj dnes o zábavu postaráno,“ uchechtl se cynicky, „zdá se, že jim to cizáci dávaj pěkně vyžrat.“

Vyvalovali oči a hltali každé slovo, čekajíc, že snad vypadne ze seržanta nějaká moudrost. Leda tak hovno. Prohlídl si je, jak mnohokrát předtím. Tiskli se na tý lavici k sobě, prdele stažený strachy, jak… Jak buz… Opět měl chuť si odplivnout, ale tady ve svým bunkru ne… Co to sem poslali za ucha, proboha?

Poplachový hlásič nad vchodem zůstával v tichosti, omšelý telefon na stole jakbysmet. To ho uklidnilo. Mrkl ještě letmo na skupinku mezi sebou živě šepotem diskutujících zelenáčů a opět složil své pozadí, napůl vleže, napůl vsedě, na rozviklanou židli. Třeba z toho dnes nic nebude. Snad. A další podělanej den bude za náma.

Rozmrzele zívl, stáhl si čapku z hlavy přes oči. Začal opět dřímat…

„Pane?“

„Ano!?“ popuzeně nadzvedl ukazováčkem okraj čapky a zacílil okem na obrýleného vojína Frankena. Má ty náctiletý cápky prokouknutý skrz naskrz. Tento je z nich, zdá se, nejchytřejší. Takovej ten studentskej typ. Takový ale dlouho to všechno peklo tady kolem nevydrží.

„Mohu položit otázku, pane?“ dovolil se Franken tlumeným hlasem. Vrznutí židle a nahnutí se seržanta pro láhev si vyložil jako souhlas. „Proč Mexičanům nepomůžeme vypořádat se s cizáky? Je to přece společný nepřítel. Když tu budeme jen tak sedět, tak…“

„Huby držte!“ okřikl je tak, že si flaškou málem vyrazil zuby. „Nejste tady od toho, abyste tu přemejšleli.“ Pak si to rozležel v hlavě a ‚otcovsky‘ se na ně všechny usmál.

„Taky jsem už nad tím přemejšlel, vojíne.“ Svraštil obočí a pokračoval. „Pročpak se do toho montovat? Zatím z ňákýho důvodu pasou hlavně po mexikánech. Nás si moc nevšímaj. Což je pro cizáky jen dobře. My,“ udělal dramatickou pomlku a zdvihl důležitě ukazovák, „jsme totiž mnohem lepší vojáci, jak ňácí gaučové tam za řekou.“ Zavrtěl se na své židli.

Několika nováčků se při pohledu na seržanta zmocnila silná pochybnost o pravdivosti tohoto tvrzení. Což seržant naštěstí na jejich tvářích nezaregistroval.

„Ale není to od nás sobecké? Kdybychom se s nimi spojili, tak…“

„Už mě, vy smradi, serete s takovýma řečma!“ rozlítil se a postavil se rozkročen proti nim. Zavrávoral. Rukou se zachytil stolu. „To vy tady teďkomc nevyřešíte! Rozkazy těch nahoře, z Pentagónu, zní jasně,“ v jeho hlase se snad mihl náznak střízlivosti, „nevměšovat se, vyčkávat, nedráždit, reagovat jen na zjevné aktivity nepřítele přímo na území Států,“ škytl, „a dopřávat tak drahocenný čas k posilování našich vlastních obranných pozic.“ Dodal důležitě.

„Slyšel jsem v rádiu,“ navázal na seržantův monolog desátník Toward, posedávající s nováčky. „Že cizáci v severozápadním Mexiku dostali dalších několik měst. A co víc. Nikdo živý!“

„Kolik stačili evakuovat obyvatel?“ zajímal se Franken o podrobnosti zprávy.

„Skoro nikoho.“

„Ty vole, to…, to, to, to, tam musí být hromady mrtvol.“ vykoktal vojín Goddard, sedící až na kraji lavice.

„Kdyby aspoň ty. No právě že ani to ne. Úplně vylidněné ulice. Nikde nikdo. A těch mrtvol jen pár. A pohřešuje se odhadem 900 tisíc lidí.“

„Proč to? Kde jsou? Co je s nimi?“ hrklo ve Frankenovi, až mu sklouzly brýle z otlačeného nosu. „Bude se to tady opakovat?“ Svěsil hlavu do dlaní. „Kolik zbylo za řekou v mexickým Juarezu lidí? 400 či 500 tisíc?“

„Na maso?! Třeba je chtěj na maso! A, a…“ vyhrkl opět Goddard, benjamínek čety.

„Vojíne Goddarde,“ zakroutil obtloustlým krkem nevěřícně seržant a nabral směr zpět ke své židli. „Vy to v tý svý makovici máte úplně vylízaný! Držte radši hubu a nic z ní nevypouštějte! Kde vás ti pošuci od náborovýho vyhrabali! To nepochopím! Vy jste zářný příklad toho, že to jde s náma, i přes ujišťování těch nahoře, z kopce, když už musí verbovat takovej odpad. Vždyť vy i podle papírů patříte do cvokárny!!! Jestli vy to někdy dotáhnete, nebo dožijete, aspoň na svobodníka, tak přísahám, že sežeru tuhletu čepici…“

Vzpílání by pokračovalo snad do nekonečna, kdyby se najednou nerozdrnčel telefon na stole. Seržant sebou cukl, otřepal se z kocoviny, odchrchlal si.

Zvedl sluchátko a klidným hlasem do něj promluvil: „Strážní stanoviště automatizovaného raketového systému, sektor 046. Serž… Ano pane. Ano. Jistě. Ne, ne, pane, nepil jsem… Ano. Samozřejmě. Ano… Rozumím.“ S každým dalším ‚ano‘ se více a více napřimoval a div, že nezačal do sluchátka salutovat.

Vojáci s napětím vyčkávali, co jim seržant sdělí za novinky. Ten se na ně jen podíval, obrátil oči v sloup, polkl naprázdno a dolokal zbytek whisky z láhve. Zatáhl pupek, přitáhl si opasek o dvě dírky a říhl.

„Volali ze štábu. Gaučové nasadili i zálohy a podařilo se jim odklonit útok na Juarez. Neuvěřitelné. Část z těch bastardů,“ teď si nikdo nebyl jist, zda tím byli myšleni mexikáni či cizáci, „to teď bude točit kolem nás a míří tedy přes řeku přímo sem…“

Betonová podlaha pod nohama se začala chvět. Přes silné betonové stěny byl z venku slyšet hukot elektromotorů a skřípání mechanismů odkrývajících vrhače raket. ARS – automatizovaný raketový systém. Byl bezobslužný. Nebyl tu potřeba žádný technik, operátor, či jiný člověk v těchto časech vyvažovaný zlatem. Vše řídily počítače. ARS se dokázal efektivně bránit jen v rámci své funkce, tedy proti útoku ze vzduchu. K obraně před útokem po zemi a k základní údržbě tu byli stále třeba lidé. Seržantova četa. On sám, Toward, Franken, Goddard a jiní…

„Už letí!“ Zavřeštěl pomatenec Goddard. Všichni naslouchali se zatajeným dechem šumu z reproduktorů, přenášejících ruch zvenku do jejich úkrytu, do betonového bunkru.

„Už letí!“

„Je to fakt pošuk.“ Zkonstatoval seržant. Stejně jako ostatním mu to ale nedalo a porušil bezpečnostní směrnici. Taky popadl plynovou masku, osobní zbraň a vyběhl ven z úkrytu.

Pozorovat to nevšední divadlo…

Všichni napínali zraky ve směru očekávání, ale stále nic neviděli. Seržant pozvedl zbraň a optickým zaměřovačem studoval neklid za mexickou hranicí, kde pomalu utichal ruch.

Na podvečerní obloze s červánky se nad nimi nečekaně mihly neurčité drobné stíny, doprovázené opožděným zvukovým rázem. Podvědomě se přikrčili a ustrašeně zvedli brady. Byla to skupina stíhacích strojů cizáků. Goa’uldské smrtící kluzáky. Prosvištěly nad nimi a ve snaze vyhnout se zavčas jejich protiletadlovému stanovišti, vysekly takřka synchronizovaně v nadzvukové rychlosti prudký úhybný manévr. Okamžitě za nimi, ze dvou krajních vrhačů, vystartovaly s ohnivými jazyky rakety země-vzduch. Zavěsily se po dvou či po třech za každý stroj.

Na normální lidské stroje by bohatě stačilo po jediné střele, ale stroje cizáků disponovaly obdivuhodnými manévrovacími schopnostmi, s kterými pro ně bylo hračkou vyhnout se konvenčním střelám.

Jeden ze smrtících kluzáků podcenil rychle blížící se nebezpečí. Vyhnul se sice polovičním obratem první raketě, ale vzápětí se do něj sebevražedně zakousla druhá. Na obloze vykvetla ohnivá koule a ta se sykotem padala přímo k zemi, pár kilometrů od nich. Rachot při dopadu dozněl až k nim. Zvedl se sloup prachu a vzápětí jimi zacloumala tlaková vlna. Zbylé kluzáky krátce přerušily stoupání, vyhnuly se krkolomnými manévry raketám a prudkým obloukem to točily zpět k mexickým hranicím. Proč?

„Vidíte ji! Není úžasná? Ten tvar!“ rozplýval se Toward.

A pak ji také spatřili, respektive její siluetu na obzoru. Nákladní loď cizáků, goa’uldský teltac. To bylo tedy tím důvodem, proč se kluzáky i přes své vlastní ohrožení, na což jeden z nich před chvílí doplatil zničením, vracely. Tvořily její ochranný doprovod. Ochrana byla v této chvíli skutečně potřeba. Bachratá loď pyramidálního tvaru nebyla očividně určena primárně pro lety v atmosféře a už vůbec ne pro boj. Bránila se sice svazky výbojů, ale nebylo jí to samotné moc platné. Nadto byla plně naložená. Nemotorně se snažila rychle stoupat na oběžnou dráhu k mateřské lodi cizáků. V tomto ji tvrdošíjně a zarputile bránil roj mexických stíhaček. Vztekle kroužily kolem ní a střídaje se v útocích střemhlav zeshora, ji úspěšně srážely zpět.

Navrátivší se smrtící kluzáky mezi ně vlétly jak dravci mezi vrabce. Poměr sil byl z okamžiku na okamžik zvrácen ve prospěch cizáků.

„Pane, můžeme jim nějak pomoci?“ obrátily se oči všech na seržanta. I na tu dálku bylo vidět, že cizácká loď se svým, byť nyní, jejich zásluhou slabším doprovodem, začíná mít viditelně navrch. Oblohu navíc protnuly obří výboje, které se mohly účinkem směle srovnávat s blesky. Cizákům v mateřské lodi na oběžné dráze došla zřejmě trpělivost.

„Nepamatuji si, že by někdy někde takto marnotratně šli proti drobným cílům. Neefektivní.“ Zavzpomínal Toward na uplynulé měsíce.

„Ale účinné.“ Namítl Franken, pozorujíc jak jeden z výbojů odpařil společně s mexickou stíhačkou i dobrou polovinu goa’uldského kluzáku. „Asi je to nějaké velké zvíře cizáků, když se kvůli němu obtěžovali změnit i trajektorii dráhy jedné z mateřských lodí.“

Seržant se rozkašlal, vzduch mu opět čpěl ‚pachem smrti‘. Mexičani začali padat, z již setmělého nočního nebe, jak můry v plameni. „Jsou mimo akční dosah. Dávaj si na nás pozor, bastardi.“ Ztuhl a zpozorněl.

Zaposlouchal se do nočního ticha. To na stole opět drnčel telefon. Obrátil oči opět v sloup a vykročil zpět do osvětlené prostory bunkru.

Zvedl sluchátko a přitiskl ho k uchu: „Ano pane. Ano. Prosím? Ale jsou tam taky mexičani! Na takovou vzdálenost přece… Ehmm… Ano. Aha. Rozumím. Ano. Opakuji rozkaz. Překonfigurovat, sekvence A0F1C478,“ natáhl ruku, sevřel tužku a načmáral číslo na okraj novin. Když položil sluchátko, zamumlal si vztekle pro sebe: „Nevěřím ti ani slovo parchante, vsadil bych svý poslední čistý trenky, že tak budeme pro ty bastardy nahoře zářit jak lampión ve tmě.“

„Towarde!“ rozeřval se směrem k pootevřeným dveřím, „sakra chlape!“

Odtrhl popsaný kus novin a srazil se s mužem, který vpadl do dveří. „Bleskem to oběhněte a proveďte překonfigurování systému na,“ pokoušel se přečíst zpětně číslo, ale oči se mu rozjížděly, „na tady toto.“ vrazil mu do dlaně počmáraný kus papíru.

„Ale to jsme nikdy přece…“

„Slyšel jste rozkaz, ne! Já si ho nevymyslel. Tryskem!“

Desátník odběhl do tmy. Seržant otevřel jednu z otlučených plechových kasárenských skříní přišroubovanou k betonové stěně. Vytáhl tornu a začal do ní bez rozmyslu hrnout to nejdůležitější, navíc několik osobních drobností. Ruka mu padla na ukrytou láhev alkoholu. Železná zásoba. Vytáhl ji. Zaváhal a pak jí vztekle mrštil proti betonové zdi, na níž se roztříštila. Přes rameno si přehodil polní lékárničku. Vrátil se, ověšený jak vánoční stromeček, před bunkr mezi ostatní. „Co tady stojíte vy paka! Pobalte si to nejnutnější, vypadneme odsud! Přistavte oba Hurtlery! Nebo chcete, ksakru, mizet po svých?!“

Vznikl menší zmatek. Vojáci se rojili tam a zpět, z bunkru, do bunkru, navzájem do sebe vráželi. Dva z nich zpod maskovacích sítí přikodrcali s dvěma uzavřenými pohotovostními vozidly, terénními off-roady. U kol v prachu se začal bleskurychle hromadit snesený proviant. Vedle něho stál a o blatník se opíral voják s připitomělým úsměvem od ucha k uchu.

„Goddarde, co se tu na mě šklebíte jak debil? Kde máte svý věci?“ spražil ho seržant, „Začněte to fofrem skládat dovnitř, je jedno jak, hlavně aby…“ Zbytek jeho věty zanikl v ohlušujícím rachotu, který vyplnil prostor kolem nich.

Výsledek práce páně Towardovy se dostavil. Tmu nad nimi prosvětlily záblesky. Raketové vrhače ze sebe v rychlém sledu vyplivovaly celé svazky raket, které jak vyhladovělé smečky mířily k místu souboje. Za těch pár uplynulých okamžiků, dle všeho, se vše stačilo přesunout nad obří kaňon řeky.

Několik mužů ve vojenských uniformách, co se nacházelo nebezpečně blízko, zakolísalo. S rukama přitisklýma na uši se zhroutili do prachu na kolena.

Zamával v tom dábelském lomozu rukama nad hlavou a ječel: „Serte na všechno! Naskákejte do aut! Padáme!“ Seržantovu řevu nikdo nerozuměl. Ani těch pár, co se nacházeli pár kroků od něj. Mávající siluetu prosvětlovaly stále nové a nové zápaly raketových motorů. Z mrtvolně bledé, strachem pokřivené tváře, vyvrácené s očekáváním k nebi kamsi na oběžnou dráhu, se dalo vyčíst to hlavní bez problémů:

‚Každým okamžikem budeme v prdeli.‘

Nebyli, měli štěstí. Zatracené štěstí.

Naskákali bezhlavě do obou Chryslerů. Desátník Toward, s pramínkem krve vytékajícím z ucha, s potrhanými bubínky, obsadil řízení prvního vozu. Seržant na nic víc nečekal a složil své obtloustlé tělo za volant zbylého teréňáku.

Pustil spojku, cuklo to, motor zavyl a už se jelo. Široká kola s hrubým terénním vzorkem zběsile prohrábla rýhy v písku a spocené ruce seržantovy sevřely pevně volant. Nehleděl na nějaká menší křoví či výmoly před sebou. Rychle pryč! Sešlápl plynový pedál až k podlaze. Měl strach zapnout i ty blbý reflektory. Tam nahoře maj oči. Maj vůbec oči, bastardi? Stejně by mu byla světla k ničemu. V nákladovém prostoru vše poskakovalo bez rozmyslu nahoru a dolů, pár hlav si natlouklo, vozidlo sténalo při každém tvrdém nárazu. Ve zpětném zrcátku mu poskakovalo pár opozdilců vybíhajících z komplexu. Přemohl nutkání přibrzdit a posečkat. Vem je čert. Zařadil vyšší rychlost a upravil zdvih podvozku. Na nerovném povrchu už spíše letěli než jeli. Pár metrů od něj napravo ve vražedném tempu vytáčel své auto Toward. Při tom zběsilém úprku si vedl desátník nadmíru dobře.

A potom…, krom poskakujících aut byl náhle klid. Vrhače raket jsou prázdné, kmitlo mu hlavou. Uspokojilo ho, že do nich nasypali, co se dalo. Bastardi jedni…

Nebyl všemu konec. Cosi je oslepilo. Vše kolem nich jim rázem připomínalo snímek z přeexponovaného filmu, tmu na moment vystřídalo oslepující světlo. Nemělo smysl se ohlížet. ARS, zatuchlý bunkr a blízké okolí bylo tímto okamžikem, díky cizákům nahoře, minulostí. Kolem nich prolétly oschlé vyrvané stromy. Vytřeštil oči dopředu a dupl razantně na brzdu. Nechtěl přece bourat s…

…cizáckou nákladní lodí pár desítek metrů před nimi. Jedním rohem byla mělce zaryta do země. Takže je přece jen sundali! Tmavý trup na několika místech žhnul červení. Z čeho to sakra stavějí, že to tolik vydrží?

„Frankene, posviťte tam reflektorem!“ rozkázal.

V kuželu světla se potáceli vychrtlé lidské postavy v otrhaných hadrech. „To jsou mexikáni. Z Juarezu. Určitě jich byla plná loď. A…“ Franken se zarazil v půli věty a zamířil reflektor trochu dále.

Světlo dopadlo na postavy, které se na jejich vkus pohybovaly až moc koordinovaně. Blížily se k nim. Na tělech přibližně lidského vzrůstu pláty brnění, vrch těla jim kryly obludné přilby ve tvaru hlavy kdovíjakého fantastického zvířete.

„Cizáci! Jsou! To jsou cizááácííí! Zabijte je!“ Franken zajistil reflektor a opřel se do kulometu v závěsu, který byl přišroubovaný hned vedle. „Pobijte je všechny do jednoho!“ Kulky se opřely do opancéřovaných postav, ty zakolísaly a ustoupily. Pozvedly své tyčové zbraně a naoplátku k Frankenovi vyšlehly ohnivé zášlehy. Reflektor zaprskal a zhasl.

Kabinu naplnil pach spáleného masa. Frankenovo mrtvé tělo, do půl pasu znetvořené ohněm, se seskládalo průlezem ve střeše zpět k nim. Seržantovi do klína něco spadlo. Vojínovy brýle.

Byla opět tma. A tam někde před sebou slyšeli šustit suchou trávu a tušili kroky tajemných nepřátel.

„Vezměte si zbraně a vypadněte z auta! Potichu.“ Pohledem se ještě jednou rozloučil se skelným pohledem vojína Frankena, stáhl mu dlaní víčka. To draze zaplatí. Vlhké oko mu spočinulo na podlouhlé bedně s varovným nápisem a skříženými hnáty pod zadním sedadlem.

Tak vy si chcete hrát, bastardi…

* * *

„Co podnikneme teď, pane?“

Špitl sklesle jeden z vojínů.

Krčili se za nevelkým převisem, obrostlým drny seschlé trávy, půlsta metrů od auta. Seržant skrz prořídlá stébla pozoroval cizáckou loď. Moc toho ve tmě vidět nebylo. Přes tmavnoucí, do ruda žhnoucí skvrny na jejím trupu se občas u země mihl tmavý, vysoký stín.

Postavy cizáků.

„Těch bastardů je několikanásobně víc než nás. A maj lepší zbraně.“ Poznamenal s nechutí. „Nejlepší by snad bylo, vypařit se odtud. Tohle je prácička pro někoho jiného. Ale po svých odtud nepůjdu ani omylem. Desítky kilometrů podél řeky k sousednímu ARS a kdo ví, jestli je taky, to…“ Pokračovat nemusel, každý měl ještě v živé paměti to, co se semlelo za hrůzy před pár, možná desítkami, minut. „Kde je, ksakru, ten Toward?“

„Nemáme zdání. Odpoutali se po pár set metrech. Možná skončili v kaňonu Rio Grande nebo už jsou někde v Mexiku. Byla to tedy ďábelská jízda, určitě jsem si nakřápl pár krčních obratlů, auuu…“

Sevřel silou ruku stěžujícího se tak, až se ozvalo bolestivé syknutí. „Ještě se mi tu rozbrečte. Srovnejte si plínky a držte huby! Něco se tam děje!“

Okolní tmu narušila trocha světla odkudsi. Skrz nehybný noční vzduch se nesl hysterický nářek nějaké vyděšené ženské a plačtivé vzlyky několika dalších mexičanů. A ještě něco. Panovačný hlas. Z něj už ale nebyl cítit strach, šok či zděšení. Spíše zlost a rozhodnost k činům. Zvědavost byla silnější. Vykoukl, doprovázen několika hlavami odvážnějších…

Do tmy svítil zářící obdélník, jenž tam ještě před chvílí nebyl. To z něj se linul tenhlas. To není nic jiného, než vchod do lodi! V nejbližším okolí u vchodu přešlapovalo netrpělivě několik postav cizáků.

„Jaffa!!!“ Zahřmělo z výseku světla dunivým hlasem. Poté do paprsků světla vystoupila silueta v žlutavé lehké zbroji, s odkrytou hlavou.

Byl to člověk! Seržant překvapeně polkl naprázdno. „Bastardi,“ ulevil si, „já to tušil, že někteří z těch mexických smradů s nimi kolaborujou.“

Jaffa, kree! Kel’nak…“ hlas mluvící cizí řečí pokračoval.

Ukrytí vojáci na vše z dálky civěli a nechápali ani zbla. Vypadalo to, že ‚žluťák‘ snad udílí cizákům rozkazy. Cizáci se srotili kolem něj a monstrózní hlavy se sklonili k němu. Naslouchali? Ne, ne, oni se mu do jednoho uctivě poklonili!

„Proč se mu klaní?“ šeptl udiveně vojín Goddard.

„Mě se ptej, ty pako!“ Zavrčel, „Jsou to cizáci, ne? Myslí cize. Kdoví, co se jim honí v těch jejich kebulích!“

Obrátil zrak zpět k lodi. Scéna ztichla. „Pssst!“ Rázně ztišil ty vedle sebe a od pasu odepjal dalekohled s vestavěným noktovizorem.

Viděl všechno jak na dlani. Žluťák se s navztekaným výrazem otočil zpět do lodi a přivolával někoho rázným hlasem z jejích útrob. V odpověď se, doslova, vyploužil z prostory lodi člověk. Muž v lehké orientální tunice! Seržant si k očím přitiskl dalekohled.

„To je asi někdo z posádky. Vždyť vypadá taky jako člověk! Možná pilot.“ Zašeptal udiveně. Prohlédl si pečlivě tvář toho muže. Jeho pozornost upoutal vytetovaný symbol na čele. Bylo to oko. Oko uzavřené v elipse. To, co se dělo pak, proběhlo velice rychle. Žluťák vyřkl ortel, vytrhl jednomu cizákovi z rukou jeho tyčovou zbraň, šlehl výboj a muž se tiše skácel. Mrtev. Zášleh ho doslova přepůlil v půli těla. Žluťák ukázal na zbytky provinilce prstem a promluvil rozkazovačným a kárajícím tónem k postávajícím. Cizácké postavy se pod jeho slovy opět nevědomky přikrčily a spořádaně poklekly. Oni se ho bojí! Cizáci se bojí člověka!

„Buď mám vidiny a vidím, co nevidím. Nebo nemáme nejmenší šajn, o co tu jde…“ zamudroval seržant a zakroutil nevěřícně hlavou. Odložil dalekohled. Hned po něm hrábly další dychtivé ruce…

Podivínský žluťák zmizel ráznými kroky zpět v lodi, doprovázen dupáním dvou cizáků, nesoucími za ním v rukou zbytky popraveného. Oddíl cizáků před vchodem se s ulehčením postavil. Na pokyn jednoho z nich se rozdělili na dvě přibližně stejně velké skupiny. První skupina se pomalými kroky vydala k jejich vozidlu. Druhá se rozeběhla shromažďovat rozprchlé mexičany. Ty odvážnější mexičany. Většina mexičanů totiž jen zničeně a odevzdaně posedávala v prachu před lodí a všemu strhaně přihlíželi.

Z vrcholku lodi taky vyjel jakýsi svítící hříbek a osvítil okolí na několik set metrů daleko světlem srovnatelným s jasným měsíčním svitem. Ukrytí vojáci se pod mihotavým světlem podvědomě přitiskli do prachu.

„Jdou sem!“ Sdělil jim seržant to, co sami viděli. K nim mířící obrněné postavy. „Odpráskli si pilota, nebo kdo to byl. A chtěj ukrást naše auto! Bez něj a bez vody tu chcípnem!“ Sklouzl po zádech z převisu ke své bedně a odtrhl víko. „Pomozte mi s tím krámem! Fofrem!“

Každý si všiml toho, jak při vyklízení auta serža ztěžka táhl za sebou do zákrytu tu svou zatracenou bednu. I přesto, že mu cizáci každou chvíli mohli efektně upálit obě půlky zadku. Teď do ní nakoukli, co je tam, probůh tak důležitého, že… Rotační kulomet? Ne… Byla to jakási šílenost, vypadající jako kříženec mezi těžkou krosnou a zadní částí kosmického skafandru. Ale mělo to popruhy na zavěšení, tak to pomohli seržantovi nasoukat na záda.

„Co čumíte! Neviděli jste nikdy ‚mikrovlnku‘? Než jsem šel od policie, tak jsem si jednu vzal na památku.“ Spíše šlohl, pomysleli si ostatní.

„Rozháněli jsme s nima demonstranty. A že jim díky těmto hračkám pak bylo sakra horko!“ Uchechtl se a zamačkal pár správných ovládacích tlačítek na své ‚památce‘. Doslova se s ní mazlil.

„Pozdějc jsem se doslech‘, že je nechali všecky sešrotovat, že prej nejsou dost humánní!“ Zbraň se tiše rozvrněla, jako kočka. Dopjal všechny přezky a vše zběžně překontroloval. Ze závěsu na boku odepjal zářič s ergonomickou pažbou.

„Hele, není to náhodou zakázaný ženevskou konvencí či rezolucí OSN?“

Seržantův výmluvný pohled dal všem najevo, kde asi tak momentálně má nějaký konvence a rezoluce.

Odfrkl si jeden z dalších: „Jo, to je hezký. Ale tady nemáme co dělat s nějakými pubertálními demonstranty doma v New Yorku, ale s cizáky! A ti tu pravděpodobně nedemonstrují proti globalizaci…“ Radši natáhl s ostatními závěr svého konvenčního, avšak koncepčně desetiletími ověřeného, spolehlivého automatu.

„Tohle taky není usmrkaná policejní mikrovlnka,“ poučil je, „je odlehčená, má zesílené palivové články, zdvojenou nádrž s kapalným vodíkem a,“ otevřenou dlaní přejel nad výrazným elektromagnetickým zářičem, „zúžený rozptyl zářiče. Maximálně zúžený.“ Poznamenal veledůležitě s přimhouřenýma očima. Jedním okem bedlivě pozoroval blížící se, zatím nic netušící cizáky.

Odehnal zvědavé ruce, mířící k žhnoucím chladícím mřížkám. „Ruce pryč! Chceš mít připečený pracky? Ksakru, ty vysokoteplotní články mají několik set stupňů! Připraveni?“

Pár nejbližších poplácal kolegiálně po ramenou: „Tak do nich, chlapi!“ A taky je varoval. Smrtelně vážnými slovy. „A ode mě se držte radši dál,“ pokřižoval se, ač byl odjakživa ateista, „jestli mě ti bastardi zasáhnou, tak tu všude kolem nadělám pěknej bordel…“

Jaffa, pokoušející se proniknout do tajemství ovládání vozidla U.S.ARMY značky Chrysler Hurtler, evidentně zbaběle opuštěného nepřítelem, stočil hlavu na stranu. Překvapeně zamžikal skrze boční sklo. V jeho bojové přilbě vestavěné noktovizní zařízení se poslušně přizpůsobilo. Zrak zaregistroval ve tmě se vztyčující postavu seržanta, zahalující se se sykotem do oblaků vodní páry. A střílející, o překot řítící se, z plna hrdla řvoucí vojíny, kteří si tak navzájem dodávali odvahy. Co jsou zač? To bylo to poslední, co mu prošlo hlavou. Pak mu pukly bulvy a mozek doslova vybublal uvolněnými očními důlky…

Modlil se, aby fungovala! Po těch všech letech bez pravidelné údržby. Fungovala! A jak! Bylo to tak jednoduché! Stiskl spoušť, turbínka vehnala do elektrických palivových článků přiměřenou dávku vodíku a ty vyprodukovaly proud o výkonu desítek kilowattů. Když stiskl spoušť silněji, tak i stovek, ale to už mu křečovitě sevřená rukojeť zářiče divoce vibrovala v rukou. Jen ty výfukové trysky haprovaly a pára odcházela všude možně, jen ne jimi…

Teď! Cívky zářiče se rozžhavily do ruda a svazek neviditelného elektromagnetického záření se po dráze, identifikovatelné jen rozvlněným vzduchem, rozeběhl k nepříteli. Seržant s uspokojením kvitoval výsledek svého snažení. Na dveřích auta sice zasršelo jen několik snopů jisker, žárem oprýskala trocha khaki laku a na bočním skle naskočilo několik prasklin. Navenek nic moc. O to větší šrumec to udělalo s cizákem uhnízděném na místě řidiče. Drtivá dávka energie prošla skrz a akumulovala se ve formě tepla v těle cizáka. Přes sklo osvícené kabiny to viděl do posledního detailu. Hlava se rozprskla jak přezrálý meloun. Ani přilba mu nebyla moc platná.

Z kabiny auta šla štěrbinami pára, jakoby si tam někdo omylem zřídil finskou saunu. Boční dveře se se skřípěním otevřely a z nich vypadl, lépe řečeno vytekl, zasažený cizák. Po zásahu připomínal spíše mix šrotu a kouřících zbytků z kafilérie, ale ne bývalého cizáka.

Nemusím přece tu spoušť mačkat tak silně, ujistil se a ztěžka klusal dál v čele ostatních k autu. Opět stiskl spoušť, opět ho zahalily kotouče par. Vodní pára byla odpadním produktem přetížených vodíkových palivových článků. A znovu stiskl spoušť. Jak supící parní lokomotiva, řítící se planinou, tak vypadal z dálky. Cizáci padali jak podťatí a běda těm, kteří zůstali v jeho zorném poli déle. Ty neměnil v mrtvoly, ale přímo v kouřící zbytky organické hmoty. Občas skrze páru na nepřítele ani neviděl…

Ať si! Četl to ve tvářích útočících vojínů, jejichž ječící tváře se k němu v běhu pokradmu s bázní ohlížely. Ano. Měl za to, že pro ty na druhé straně to není o nic méně ochromující pohled.

Dozajista vypadá jak sám ďábel, který přichází z toho nejhoroucejšího pekla…

„Natrhněte jim ty všivý prdele, bastardům! Do nich chlapi! Vzpomeňte si na Frankena!“ Řval na všechny a na všechno, i na šokované cizáky: „Už si jdeme pro vás, bastardi!“

Cizáci se otřepali z prvotního momentu překvapení rychle. Zaklekli, snažili se krýt kde se dalo. A taky začali používat s jistotou své zbraně. Záblesky z tyčových zbraní si mezi útočícími muži vybraly první oběti. Vojín klopýtající vedle seržanta náhle uťal svůj bojový řev. Zakopl a překotil se v několika kotrmelcích dopředu. Pravou ruku měl upálenou v rameni, ale ukazováček i přesto stále v křeči tiskl spoušť. Amputovaná ruka se v pádu otočila a zbylé kulky ze zásobníku zahvízdaly seržantovi a vojínům nad hlavami. Ucítil bolest, sykl. Na rameni mu namokvala rudá skvrna. Jen to jen škrábnutí! Sakra, ještě se tu postřílí sami…

Přehlédl rozptýlenou, řídnoucí řadu postav v khaki uniformách.

Řevem hnal své muže na zteč, hlas mu mezi jednotlivými skoky přeskakoval. „Ú…točte! Zabijte… je, bastar…dy!“

Koutkem oka na poskakující hlavě zaregistroval, že někteří z vojínů opomněli v té rachotě vyměnit vyprázdněné zásobníky za plné. Přesto se oháněli dál zbraněmi a ‚stříleli‘ jak šílení dál po každé cizácké hlavě, kterou zahlédli.

Do prdele! V duchu se seržant modlil, aby se zelenáčů nezmocnila panika ze smrti kamarádů. To by bylo to poslední, co by mu tady scházelo. Zastavit se a zakolísat. Panika.

Poblíž auta, celý zpocený, zpomalil. Mávl výmluvně směrem k vozidlu.

Kolem něj proběhlo několik vojínů. Hluší, slepí, oči vytřeštěné vpřed, s hurónským řevem, nehledě napravo, nalevo, pronásledovali ustupujícími cizáky k lodi. Zmocnil se jich amok. Jak na potvoru to byli povětšinou ti, co ‚stříleli‘ s prázdnými zásobníky…

„Stůjte, vy magoři! To je rozkaz!!! Do auta, rychle!“ Klel na adresu jejich vzdalujících se zad. „Doprdele, zpátky!“

Bez účinku. Zastřelit, to jediné by je zastavilo. Oni neslyšeli. Běželi. Klopýtali. Jako totální šílenci. Ani nepostřehli, že už běží osamoceni. Vstříc jisté smrti…

Sklouzl okem na zbylé postávající kolem něj. Zadýchaní, sotva popadajíc dechu, tlačili se k autu, s myšlenkami na to jediné. Vypařit se odtud! Zbyla jich i s těmi vpředu sotva polovina…

Rozhodným gestem je zastavil. Uznalým pohledem doprovodil těch pár sebevrahů. „Správně, chlapi!“ Zahulákal povzbudivě za nimi. “ Dokončíme to! Jdem za váma! Vykouříme to hnízdo bastardů! Do posledního!“ Sevřel rukama s naskakujícími puchýři horoucí pažbu. Setřepal z čela kapky potu a znovu vykročil. „Vpřed!!!“ Zavelel a napřáhl ruku k cizácké lodi.

Opět ho zahalila oblaka páry…

* * *

„Kryjte mě!“ sykl na protějšího, co se krčil na druhé straně otvoru do lodi. Dotyčný mlčky přikývl a přichystal si ukořistěnou tyčovou zbraň. Chabé zásoby munice došly, ani nevěděli jak, a nadto cizácké zbraně byly účinnější. I na samotné cizáky. Seržant i tři přeživší vojíni už toho měli tak akorát po krk.

Měl již sice notně zalehnuté v uších od vší té střelby, ale šustot rádoby neslyšitelných kročejů mu neušel. Vstupní chodbou se kdosi opatrně plížil ven. K nim. Sklouzl tedy zpět do pokleku na zem, přikrčil se, a rychlým pohybem v natažených pažích vystrčil za roh, směrem do chodby, zářič mikrovlnky. Stiskl spoušť a zároveň vytočil regulaci na maximální rozptyl. Několikrát takto zbraní naslepo zakvedlal v prostoru. Chodba se vzápětí naplnila bolestným úpěním, vylétlo pár modravých rozeklaných výbojů a nazdařbůh výboj z tyčové zbraně. Kakofonii zvuků ukončily až dva tupé nárazy něčeho těžšího na podlahu. Dvě těla. Dva další pomyslné zářezy na pažbě…

Ještě jednou zkusmo provětral vstupní prostor cizáckého plavidla mikrovlnami. Už žádná odezva. Opatrně nakoukli. Krom zkroucených, křečovitě sebou poškubávajících, poloobnažených těl v ostrém žlutavém světle nic podezřelého nezahlédli. Vběhli obezřetným poklusem dovnitř.

Oběti zasažené seržantem patřily pravděpodobně k členům samotné posádky lodě. Shlukli se zvědavě kolem nich. Konečně se mohou nepříteli podívat z očí do očí!

„Ale vždyť…,“ posteskl si Goddard, stojící nad mrtvolami s lidskými tvářemi, „to, to jsou fakt lidi, jako my! Ani nemaj špičatý uši nebo tak něco!“

Seržant v zamyšlení přiklekl k ležícímu tělu, tvář mrtvého natočil k sobě. „Jo, jsou. Aspoň na první pohled.“ Otřel palcem symbol na čele. „Vypadá to skutečně jako oko. Je to tetovaný,“ sklouzl už zrakem dál. Zaujal ho sotva znatelný pohyb na těle mrtvoly, pod lehkou tunikou. „Co to tady…,“ šeptl zvědavě, trochu se odtáhl. Naznačil prstem Goddardovi, aby zbraní poodhrnul opatrně kus krví prosáklé látky kryjící břicho mrtvoly.

„A doprdele!?“ civěli všichni zvědavě na vykrojený pravidelný kříž v břišní krajině. Nato všichni podezřívavě zvedli oči k seržantovi.

„Co na mě civíte, magoři?“ ohradil se se supěním. „Snad si nemyslíte, že jsem mu tuhletu díru do pupku vyřízl tímhle?“ plácl výmluvně dlaní na pažbu mikrovlnky. „Copak jsem ňákej chirurg? To už tam musel mít předtím, parchant!“

„Hele!“ vřískl poplašeně Goddard. „Hejbá se to!“ natahoval bez rozmyslu ukazovák k vlnícím se cípům svaloviny.

„Dej ty pracky pryč! Co když ti ji tam něco ukousne!?“ odstrčil ho seržant. „Kdoví co to…, nějakej vetřelec, snad?“ Zvědavost zvítězila. Opatrně s očekáváním všeho poodkryli rozšklebenou ránu.

„Sakra, co to je?“ nakoukl do sliznatých útrob na podezřelé bílé cosi, kroutící se a svíjející. „Ježíši!“ vyklouzlo z něj a sevřel v rozčilení pažbu své zbraně. Zamířil s odporem na to svinstvo uvnitř. Na poslední chvíli si to rozmyslel a spoušť jen pošimral. Tvora malá dávka energie podráždila a jal se sápat o překot ven ze svého kuriózního úkrytu. Všichni do jednoho měli sto chutí z toho nadělat řešeto, ale na bližší pohled se to tvářilo docela neškodně. Vzpínalo se to, kroutilo, jak žížala…

„To je ale hnusný, tohleto…,“ nabral goa’uldí larvu znechuceně botou Goddard. Tělo, z kterého vyhřezla larva, sebou škubavě zacukalo, oči se vytřeštěně rozevřely. „On je ještě živej,“ zpanikařil, „doražte ho někdo!“

Nikdo se k tomu neměl. Do jednoho fascinovaně pozorovali cizince, který s očima slzícíma bolestí svíral oběma rukama podivného červa a snažil se ho opatrně nasoukat zpátky do břišní dutiny.

„Já ti to ulehčím, kámo! Pusť mě k tomu!“ otřepal se z šoku seržant, nelenil, přimáčkl cizince podrážkou zpátky naležato na podlahu a jeho břicho i s červem proměnil v nesourodou vřící a bublající břečku. Pár kroků a stejně naložil i s druhým, domněle mrtvým. Taky měl červa! To jsou ale věci…

Byli tak zabráni do zkoumání zvláštností cizáků! K jejich škodě si ani jeden ze znavených vojáků, slitých potem od hlavy až k patám, plně neuvědomil jednu věc. Že minimálně ještě jeden cizák je naživu. Ano, ten nejnebezpečnější z nich, Goa’uld Ra. Jistěže, prozkoumali pečlivě celý teltac. V porovnání s mateřskými loděmi, kroužícími v očekávání nad nimi, byl nepatrný svou velikostí. Jen samotná mateřská loď třídy Cheops jich nesla při každém nájezdu několik. Pouze pilotní sál, skladiště a několik kajut. O to více ale byla goa’uldská loď pro ně překvapující a plná záhad. Ke spoustě nalezených věcí si mohli účel jen domýšlet. Tak bylo vše kolem nich cizí…

Cizácké…

Na druhou stranu ani sami netušili, jaké mají z pekla štěstí. Na oběžné dráze, v kroužících mateřských lodích, se už několikrát pomyslně nedočkavé ruce Raových vazalů, cítících životní příležitost přicházející jednou za století, natahovaly po tlačítku, které by kompletně vše proměnilo ve sterilní oblast. I s Raem, miliardami duší proklínaným, zatracovaným i zbožňovaným.

Ra úspěšně proplouval světem goa’uldských mocenských intrik a podrazů již několik dlouhých a krvavých tisíciletí. Dost dlouho na to, aby si byl plně vědom goa’uldské podstaty myšlení a z ní plynoucí zvrácené touhy po moci. Goa’uldů byl bezpočet. Drtivá většina pomřela ještě v raném larválním stádiu, aniž si uvědomila alespoň sebe sama. Tak už to chodilo od nepaměti. Ty nejsilnější larvy, pokud měly navíc dostatečnou porci štěstí, získaly šanci vyzrát a dospět do stádia dospělosti. I to ještě stále nic neznamenalo! Jen pouhopouhý, nepatrný zlomek z těchto šťastnějších, měl jakousi šanci uchytit se v mocenské struktuře vládců Goa’uldího systému, čítajícího tisíce obydlených světů s potenciálními hostiteli. A zase jen pouhopouzí jedinci tohoto zlomku se mohli po právu považovat za samotné vládce Goa’uldího systému, vrcholek pyramidy feudálního hierarchismu. On, Ra, nazývaný též bůh slunce, toho dosáhl. Zbytek mohl blahořečit alespoň za postavení vazalů těchto vládců, které bylo jen nepatrný stupínek nad postavením nejoddanějších jaffů. A číhat ve stínu, jako mrchožrouti, na tu svou příležitost…

Nevydržel by jako jeden z vládců ani pár mizerných let, kdyby bezmezně důvěřoval svým podřízeným. Vazalským Goa’uldům. Mistrně mezi ně bez ustání sel vzájemnou nevraživost, nedůvěru a donašečství. Nepřetržitě měnil své oblíbence. Jednou za čas i někoho pro výstrahu rázně popravil a nenápadně se postaral o to, aby se to doneslo ke správným uším, k uším intrikujících buřičů. Nezastavil se před ničím. Dokonce se zbavil i svých vlastních potomků v blízkém okolí, v paranoidních obavách, že by zatoužili po jeho postavení. Sám ostatně nejednal v mládí jinak.

Seržantova četa během pár hodin otřásla dosavadním zdárným průběhem goa’uldské invaze na Zemi více, než by si byla sama ochotna přiznat. Navenek nebyla znatelná žádná změna, vše dále běželo podle tisíciletími osvědčeného scénáře. Stovky smrtících kluzáků dále rozsévaly smrt nad velkoměsty, městy i vesnicemi, orbitální bombardování pokračovalo bez přestávky s neúprosnou přesností a roje teltaců ve svých útrobách unášely každou hodinu další a další statisíce vyděšených mužů, žen a dětí pryč.

Ale stovky kilometrů nad povrchem planety to vřelo a jiskřilo. To nebylo součástí žádného plánu. Valná část těch několika vazalů, bez nichž se Raova dobyvatelská mašinérie neobešla, už považovala Ra za mrtvého a když ne, byli odhodláni postarat se vším co bylo k dispozici o to, aby tomu tak bylo přinejmenším dodatečně. Rozehráli svou hru o moc. Na druhé misce vah, současní oblíbenci a nejoddanější velitelé jednotlivých mateřských lodí. V této hodnosti bylo dokonce i několik jaffů. Ti zasáhli energicky proti pučistům. Doufaje oprávněně, že po návratu Ra, až budou sjednány staré pořádky, se jim dostane odměny v podobě dodatečných výsad a privilegií.

Toho všeho si byl ukrytý Ra dobře vědom. Skrze osobní komunikační kouli měl zevrubný přehled o tom, jaké nálady a anarchie neúprosně prostupují dalšími a dalšími plavidly z flotily nad ním. Jeho flotilou! V jeho mysli se už zrodil i plán, je třeba jednat rychle! Ano, využije transportní kruhy instalované v teltacu a zhmotní se přímo v jedné z mateřských lodí. Tam už s pomocí hrstky nejvěrnějších nastolí bleskově opět řád. Ano, bude sice muset učinit větší čistky, konec invaze na Zemi-Tau’ri se tím pádem zpozdí možná i o týdny, ano, bude nucen povolat zálohy z oblasti Abydosu a vzdálených držav, ale co zbývá. Dokonce se na to i těšil, snadná kořist mu nikdy nepřinesla potěchu! To on přece stvořil Tau’ri, takovou jaká je, to on sám kdysi vnutil lidem na Tau’ri vůli k životu, k boji, k aktivnímu odporu. Nikdo jiný, jen on! A jen on má to právo, vzít si to vše zpět…

Odeslal na vlajkovou loď potřebné přesné souřadnice ke zdárnému přenosu a opustil pro něj potupný úkryt, v obou dlaních svíraje odjištěné šokové granáty. Vztekle blýskl očima. Nesnesl, když mu kdokoliv zkřížil cestu životem.

Goddard se shýbal pro roztroušené zbraně, cizácké i jeho kamarádů, když tu za sebou zaslechl cosi podezřelého. Zvedl hlavu. V matném odrazu na stěně před ním se mihl vysoký stín, silueta postavy. Kde se tam vzala? Otočil se včas na to, aby ho do očí udeřil oslepující náraz světla. Na ušní boltce si instinktivně připlácl dlaně a skácel se v polovědomí na chladnou podlahu. Dlouho tak nevydržel. Ostrá bolest úzkého zásobníku automatu zarytého do žeber, na který upadl, ho probrala více než dostatečně zpátky do plného vědomí. Dost na to, aby byl schopen strávit to, co nyní viděl.

Před očima mu přeběhl děj několika posledních minut. Jako poslední dva se seržantem zůstali na palubě. Seržanta právě zaujal neurčitě vyznačený, jakoby otlačený kruh na podlaze. Přesně uprostřed pilotního sálu. Funíc námahou se k němu sklonil a prsty ohmatával zdrsněný povrch, a…. Pak přišel ten záblesk oslňujícího světla a zvuk ženoucí do bezvědomí.

Nyní, přes roh zastíněné chodby, viděl, jak se nad bezvládným pomstychtivě sklání Ra. Chce seržu zabít! Ne, neudělal to. Pouze ho neurvale táhl po břiše za nohu o kus dál, mimo kruh. Táhl ho jako pírko, přesto, že i s tím, co měl navlečené na sobě musel seržant vážit dobrého půldruhého metráku! Prohlédl si dobře Raa. Vypadal přibližně na Goddardův věk, 20 let, žádný vazoun. Odhad věku zkreslovala sytá, plná čerň kolem očí, která Raovi dodávala osobitý charakter.

Přisunul si jeden z kusů zbraní, na nichž ležel, přitiskl ho k sobě a bez rozmyslu vypálil. Mohutný plivanec plazmy z tyčové zbraně se neškodně rozprskl necelý půlmetr od postavy, aniž jakkoliv ublížil. Kolem Ra se při zásahu pouze zamihotala pableskující aura ve tvaru válce. Zmatený Goddard nezůstal nepovšimnut, planoucí oči se tentokrát zaměřily přesně na něj.

„Snad jsi ve své bídné prostotě nedoufal, že se ti podaří zranit či dokonce,“ zvonivě se rozesmál, „zabít samotného Ra, skutečného vládce a jediného boha Tau’ri? Padni mi k nohám, otroku, a pros za odpuštění! Možná budu dnes shovívavý!“ Zahřímal k němu a pozvedl k němu rozevřenou dlaní pravici. Goddard si stačil ještě povšimnout, jak se mu v ní cosi zalesklo, na víc nečekal. Vzal nohy na ramena a už upaloval ven k ostatním. Co mu nohy stačily. Ve zmatku mu podklouzly nohy a zpátky na zem ho málem srazily, jakousi neznámou silou vymrštěné zbraně. Bolestivě ho otloukly na zádech. Vypotácel se ven pod noční oblohu.

„Je tam! Je tam!“ zajíkal se a klopýtal naproti omlácenému Hurtleru.

Z otlučených bočních dveří se vyklonil voják túrující motor a tázavě kývl ke Goddardovi: „Kdo je kde, Goddarde? Kde je seržant?“ otočil se dozadu na svého společníka, „jo, teď zkus pořádně zatlačit!“ Od zadních kol se svedl sloupec prachu a zapadlá zadní kola se beznadějně protočila.

Goddard plačtivě popotáhl a opřel se o dveře. „Je tam taky, uvnitř!“ nakrátko se otočil zpět k rozzářenému vchodu, „a taky je tam, ten žlutej, málem jsem to schyt…“

„Jakej žlutej!?“ přerušil jeho proud slov vojín na místě řidiče. Otočil se opět k němu a setřel si z čela pot.

„Nó ten…“ křečovitě gestikuloval, „skoro jsem ho sejmul, ale něco divnýho ho chrání!“ O překot líčil, co se stalo, mávajíc kolem sebe chaoticky rukama.

Řidič se poškrábal za uchem a otočil se dozadu do kabiny, odkud se ozýval šramot: „Greigu, vyhrabal bys tam pár granátů?“

„Hned to bude!“ ozvalo se v odpověď, „á, tady jsou nějaký! Franken měl u sebe tři kousky. Ten už je nebude potřebovat, myslím…“

Goddard se zvědavě vytáhl nad řidičovo sedadlo a nakoukl do přítmí kabiny. Oči mu uvázly na začouzené mrtvole Frankena a do nosu ho udeřil puch z rozvařených jaffských vnitřností. Cítil, jak se mu zvratky tlačí krkem ven. Třesoucí prsty povolily a vypadl z auta.

„Tady máš!“ natáhla se k řidiči mezerou mezi předními sedadly od zčernalé krve ulepená ruka držící dva vejčité tříštivé granáty. „Do něčeho čistýho si to otři, setsakra to klouže, svinstvo…“

Řidič i voják jménem Greig, který se vyškrábal ze zadních dveří, chňapli po tyčových zbraních opřených ledabyle o bok auta a rozeběhli se za Goddardem.

„Ty říkáš, že se mu fakt nic nestalo? A trefil’s ho vůbec?“

Tou dobou v teltacu

Omdlelý a dezorientovaný seržant se potácel na hranici vidin a snů, vědomí a nevědomí. Z rozšklebených koutků mu tekly sliny, tvář staženou do připitomělého šklebu. Byl to záviděníhodný sen. Byl na pláži, byl krásný slunečný den. Sklonil hlavu pod příjemně připékajícím sluncem a šokovaně hvízdl. Jeho přetékající pupek zmizel a dokonce cítil, jak mu vánek čechrá znovunabyté vlasy. Vedle něj se na dece rozšafně převalovala krásná nahotinka s blonďatými vlasy. Jen natáhnout ruku a šáhnout si. Zlehka se zvedl a vykročil jemným pískem k oceánu s lákavými, příjemně šumícími vlnkami. To je paráda! Vychutnával osvěžují, ostrý vzduch. Ucítil něco známého. Moře bylo plné jeho oblíbeného piva! Oceán až po okraj plný Pilsner Urquell! Neodolal a labužnicky se svalil do mohutné příbojové pěny. Pil, chlemtal a pil…

Chladné pivo ho trochu zimomřivě roztřáslo a tak vyšel zpět na rozehřátý písek. Lehl si na deku. Nějak se ochladilo, sakra. Zvedl hlavu. Blankytně modrá obloha se rychle zatahovala, začalo se kvapem šeřit. Idylka byla pryč. Kývl láskyplně na blondýnku pár metrů před ním. Překvapeně se k němu na momentík otočila a oči se jí rozzářily jak dvě žárovičky. Postavila se před ním do pozoru s připaženýma rukama a hned nato se ocitla v zajetí jakéhosi úkazu. Kolem ní z písku vyskákaly obří masivní, nepřátelské, zářivě poblikávající kruhy a polapily ji…

Hrábl v překvapení naslepo do písku a vytáhl SVOJI zbraň. Mojí lásku nedostanou! Zacílil a ukazovákem přitlačil na spoušť. Zablesklo se a jeho milá se bláznivě roztancovala ve víru jisker a práskajících výbojů. Kruhy zahanbeně sjely s poraženeckým kvílením zpět do písku. Už, už chtěl vyskočit a přitisknout ji zachráněnou na svou mužnou hruď. Překvapeně zamrkal a zarazil se. Už tam nestála ona. Stál tam žluťák! Goa’uld Ra.

Tu mu hlavu zevnitř sevřela srdcervoucí bolest. Vše v okamžení, písčitá pláž i moře piva, zmizelo. Jak mávnutím kouzelného proutku…

* * *

Seržant upíral zrak na paprsek vyvěrající z Raovy dlaně. Chod jeho mozku se zpomaloval a bolest, sestupující hlavou dolů, se zahryzávala hlouběji a hlouběji do jeho těla. Poklesl na kolena. Cítil, že ztrácí kontrolu, že z něj zvolna vyprchává život. Před slzícíma očima měl jen jakousi rozzářenou postavu.
To seš ty… ten… hlavní cizák… Žluťák…

Vykroutil pravou ruku k tíze na svých zádech a nahmatal zkroucenými prsty potrubí, které zajišťovalo přívod tekutého vodíku z regulačního ventilu do palivových článků.

Sevřel ho pevně v dlani. Pálilo mrazem jako čert, přestože bylo opletené kvalitní tepelnou izolací. Bolest, prýštící úlevně z jiného místa než z hlavy ho nepatrně probrala.
Vytřeštil na Raa posměšně oči podlité krví a trhl…

Útrobami teltacu na to otřásla série dunivých detonací. Raem zajatí mexikáni � budoucí otroci, to zbylí kteří dosud neutekli, se při pohledu na šlehající modrozelené plameny rozprchli definitivně. Po těch z odvážnějších zůstal jen čerstvě vyrabovaný Hurtler, jehož torzo osvětlovaly prudké záblesky světla ze vstupní komory lodi.

Po boku dýmající trosky zabrzdil po půlhodině vůz stejného typu. Byl obsazen třemi osobami v khaki uniformách. Suše práskly dveře u řidiče a noha desátníka Towarda zvířila na zemi obláček prachu: „Panebože,… co se to tady vůbec semlelo?“ sjížděl očima onu spoušť a zvláště nehybná těla těch, které ještě před pár hodinami počítal mezi živými.
„Podejte mi hasičák a masku, chlapi! A ven z auta, říkám! Pomozte jim. Snad někdo přežil…“

Nasoukal si masku a s připraveným hasičákem vkročil odhodlaně dovnitř. Kvůli mnohabarevnému, mastnému dýmu viděl sotva na pár kroků. Do míst, odkud probleskovaly nezřetelné plameny, nasměroval proud zhášecího plynu. Učinil dalších pár kroků do prostoru lodi, kterou právě osvobozoval od plamenů. Nohou o cosi zavadil. Nadzdvihl okraj masky, aby na onu věc lépe viděl. Do nosu ho přitom udeřil neskutečný smrad.

Byla to mrtvola muže v jakémsi podivném úboru, připomínajícím stylizovanou postavu z egyptských hieroglyfů. Cizákovy oči byly zšedlé, bez jiskry života. Ztuhlé, ohořelé zbytky prstů měl zaryty do žluklé břečky, roztékající se v místech, kde měl původně s největší pravděpodobností břicho.

Toward ho opatrně překročil a pokračoval dále. Stále sice viděl pouze na oněch ubohých pár kroků, ale cítil, že je pojednou asi v nějakém větším prostoru. Víření barevného dýmu směřovalo viditelně ke stropu a zvolna řídlo. Pravděpodobně odsávání skrz nějakou vnitřní klimatizaci, napadlo ho.

Jeho nohy obezřetně překračovaly tu i tam roztroušené cizácké i pozemské zbraně, až… až narazily na další mrtvolu, pro tentokrát s doširoka rozhozenýma rukama. Nebyl to cizák. Tato skutečnost byla zřejmá pouze z očazených tříštivých granátů, které voják svíral v dlaních. Naštěstí, chválabohu, byly ještě zajištěné. Chtěl mrtvého otočit špičkou boty obličej nahoru, ale šlo to ztuha. Doutnající tělo se rozpadalo – bylo doslova připečeno k podlaze. Ochladil ho tedy alespoň zhášecím plynem a štítivě strhl z krku řetízek s identifikačními známkami. Otřel lesklý plíšek do kalhot.

Byl to desátník Greig…

Udělalo se mu mdlo. Pokoušel se potlačit vrátivý pocit v hrdle. Upustil hasičák a strhl si v panice masku. S rukama zapřenýma v kolenou se hltavě nadechoval. Nepřemýšlel vůbec nad tím, že toxický dým všude kolem něj ještě zcela nevymizel.

Kdosi mu zlehka položil ruku na rameno. Polekaně sebou trhl a otočil se: „Něco jsem vám snad říkal, chlapi… co to…?“

Hleděl s otázkami v očích do kovově se zrcadlícího průzoru dýchací masky, která se starostlivě klonila proti němu. Nebyla to typizovaná vojenská maska. Ona to vlastně nebyla vůbec maska. Spíše jakási ochranná kopule vejčitého tvaru, kryjící celou hlavu až ke kovovému límci, který kryl zátylek. Prohlížel si v údivu postavu obra tyčící se před ním.

Kosmonaut?

Skrze boční záklopky skafandru neznámého se k němu linula slova pronášená pevným lidským hlasem: „Už je po všem, desátníku. Uklidněte se. Máme to kontrolou. Pojďte. Pojďte!“ Směrovala ho dlaň oděná v obrněné rukavici ven z cizácké lodi.

„Jsou tu další…“ vytrhl se obrněnci, „potřebují pomoci… Nechte mě, nechte mě, prosím!“

Neznámý s ním neurvale smýkl zpět: „Žádám vás důrazně a naposledy, desátníku, okamžitě opusťte prostor s potenciální mimozemskou aktivitou!“ od pasu neznámého se zvedla neznámá válcovitá zbraň. Čelo zbraně se s vrčením výstražně povysunulo k váhajícímu Towardovi, „Vypadněte ven, okamžitě!“

Jen polkl a poslechl. Při zpáteční cestě míjel další, podobné obrněnce. Hrnuli se o překot do nitra cizácké lodi za svým kolegou. Někteří z nich vlekli nosítka, jiní po dvou nesli roztodivné přístroje.
Upadl. Jeden z obrněnců ho chytil pod rameny a pomohl mu. Odstrčil ho, šel z něj podivný strach…

Omámený kouřem se Toward potácel ven, nemohl minout. Šel jednoduše za podezřele sílícím hukotem.
Stanul konečně venku a pak to… uviděl…

Pár desítek metrů, skákajíce po drnech vyschlé polopouště, roloval ‚Sea Eagle‘ s odklopenými vraty vyprazdňovaného nákladového prostoru. Druhý stroj, stejného typu, s proudovými motory právě vytočenými vzhůru, opatrně přistával. Mezitím vším, ve zvedajících se oblacích všudypřítomného prachu, pobíhali obrněnci, podobní těm, s nimiž už měl tu čest uvnitř. Někteří stavěli provizorní přístřešky, druzí houfovali a třídili do skupin mexikány, další ze sebou vlekli jakési těžké zařízení neznámého účelu a snažili se ho umístit nejspíš na nějaké příhodnější místo.

Nyní byli obrněnci spokojeni a vyčkávali na dosednutí druhého ‚Sea Eagle‘. Poté, co dozněl lomoz leteckých motorů, přiskočila dvojice mužů k bachratému letounu a zapojila do něj těžký kabel.

Vzduch vysoko nad Towardovou hlavou zapraskal elektrostatickou elektřinou a na sotva znatelný moment zduhovatěl. Nad teltacem, oběma letouny, i všemi těmi lidmi se vztyčila neviditelná ochranná kopule.

Jaktěživ silové pole tak velkého rozsahu neviděl!

Směrem od Rio Grande, z oběžné dráhy, se snášela s příznačným jekotem další z letek smrtících kluzáků. Jejich salvy plazmy se neškodně rozprskly na silové bariéře. Jeden z pilotujících jaffů dokonce zaplatil útok životem. Okrajem křídla zachytil za neviditelnou bariéru, stroj následně ztratil stabilitu a zřítil se daleko od nich. Výbuch zněl Towardovi zpoza silového pole velmi nezvykle.

Vztyčením ochranného pole frenetické pracovní tempo neznámých polevilo, ale přesto bylo stále více než slušné. Bylo více než zřejmé, že něco takového nedělají vůbec poprvé. Každý muž měl v tom všem dění své přesně vymezené místo.

„Dovolíte, desátníku?“ ujala se ho ošetřovatelka, která se snad vzala kdoví odkud. Proti záhadným obrněncům vypadala ale aspoň trochu normálně. Přes nos a ústa mu přitiskla jednoduchou kyslíkovou masku. Odvedla ho k hloučku jeho kamarádů, krčících se na provizorně rozprostřené stanové plachtě. Jeho muži, až na pár tu a tam prohozených slov, též jen ztichle sledovali všechnu tu perfektně zorganizovanou mašinérii.

„Pouhá mírná intoxikace moderačními splodinami. Přidržte si to, prosím,“ usmála se sestra a povolila ruku, která tiskla trychtýřkovitou masku na Towardův obličej, „musím ošetřit i jiné…“

Ohlédla se: „Vaši muži, desátníku, mají obavy, zda ochranné pole vydrží těžký útok z oběžné dráhy. Můžete je ubezpečit. Nevydrží…“ zakřenila se v náznaku cynického humoru, „Ale proti lehkým a středním zbraním poslouží, jak jste viděl, výborně. Ostatně…“ vrátila se a poplácala ho konejšivě po rameni, „nezdržíme se tu ani o minutu déle než bude nezbytně nutné. Plukovník Travis, který velí tomuto výsadku X-COM, je přesvědčen, že v té lodi je něco, co má pro cizáky jistou cenu. Jinak by jí neposkytly takovou ochranu.“

„X-COM?“ zpozorněl Toward, „Co to je? Nějaká nová federální složka? Poslední králík z pentagonského klobouku, kterej má spasit celej svět?“ Nemohl si nepovšimnout, že ta čtyři písmena mají všichni drobným písmem vyšita či natištěna na prsou. Dokonce zdobila ve větším provedení i ocasní plochy letounů.

„X-COM je zkratka -eXtraterrestial COMbat unit-,“ odrecitovala, zatímco čistila a obvazovala jednomu z vojínů poraněnou ruku, „včera jsme přešli prezidentským dekretem číslo 1478A-C2 na federální působnost. Toto je teprve naše čtvrtá akce mimo stát Washington.“ Zvedla k němu hlavu: „Nejsme složka řadové federální armády. Formálně spadáme pod letectvo.“

„To mi neušlo.“ ušklíbl se Toward při pohledu na pečlivě zaparkované ‚mořské orly‘, „To extraterrestial… znamená… specializaci na boj s… cizáky?“

„Víc už vám říci nemohu, desátníku, zeptejte se plukovníka Travise.“ zmizela v jednom z přístřešků.

„Vy jste nejvyšší důstojník této… jednotky?“, rozhlížel se jeden z obrněnců mezi Towardovými muži, baštícími z konzerv.

Desátník Toward schoval lžíci do kapsy a otřel si zamaštěná ústa do rukávu umolousané uniformy. Zaregistroval na hrudním pancíři natištěnou plukovnickou výložku: „Ano, pane! Desátník Toward, 2. technik protiletadlového stanoviště C-354.“ mávl rukou za sebe, „původně 20 kilometrů na severo-severovýchod odtud, pane. Velící poddůstojník � seržant Volkowski. “

„Pojďte se mnou, desátníku,“ pokynul mu plukovník Travis dozadu k řadě ležících těl, srovnaných podél trupu teltacu.

Rozkročil se. „Poznáváte je?“

„Ano, pane. Všichni to jsou muži z mého stanoviště.“ rozhlížel se Toward po plastikových pytlech, „Mohu otázku, pane? Už jste našli seržanta, pane?“

„Seržanta Volkowskeho?“ stáhl si Travis hledí a vdechl zhluboka noční vzduch, „Ne… Ale našli jsme pár k nepoznání ohořelých těl. Pravděpodobně je mezi nimi. A pak ještě jedno lidské torzo, kterému chyběla prakticky polovina zad a horní část těla. A nakonec tady tohle,“ kývl Travis prstem, načež přiklusal jeden z obrněnců s očazenými zbytky seržantovy mikrovlnky. „Poznáváte to?“ Neušel mu záblesk poznání v Towardových očích.

„Ne, pane,“ zalhal Travis, „Co to je?“

„Ilegální technologie.“ otočil se k němu zpříma plukovník, „Experimentálně byla před lety nasazena při potlačování pouličních demonstrací. Sám jsem ji kdysi navrhl,“ prozradil s pýchou v hlase, „Před lety se nám nevrátilo pár prototypů. Netušil jsem, že jeden z nich najdu zrovna na tomto místě. Vypadá to, že došlo k neřízené expanzi vodíku z nádrží, čímž se vytvořila vysoce výbušná směs, která zapříčinila…“
„Ano? Něco jste našli?,“ vzal na vědomí seržantku v lehké polní uniformě, která zrovna vyběhla směrem k nim z laboratorního přístřešku.

„Negativní, pane! Identifikovali jsme prokazatelně zbytky hostitelského těla. Ale není v něm… Nedokážu to vysvětlit, pane.“ koktala rozčileně k plukovníkovi.

Hostitelského těla? Co? Toward studoval plukovníkovu tvář. Byl to muž středních let, jistě už mnoho zažil. Tvrdě stažené rysy prozrazovaly nejvyšší soustředění. Stál přímo u nich, když vedli onen krátký rozhovor, ale i tak mu nebylo jasné, o čem ti dva vůbec hovoří. Plukovník na to ztratil o Towarda i ten sebemenší zájem a vydal se k laboratonímu přístřešku.

Ještě se k němu otočil: „Asi už vás zbytečně zdržuji, desátníku. Postarejte se o své muže! Budeme vám nápomocni, jak nejlépe to půjde.“

Toward procházel kolem ztichlých pytlů a loučil se mlčky s těmi, kteří mu byli posledních několik měsíců nerozlučnými společníky. Rozškrtl záhlaví každého pytle a šeptem zopakoval jméno mrtvého. A pokud bylo tělo zohaveno ohněm, tak si příslušnou tvář alespoň vybavil ze svých vzpomínek. Identifikačních známky byly pečlivě zasunuty do, k tomuto účelu předpřipravené, miniaturní průhledné kapsičky vně hlavové části pytlů…

„Sbohem, kamarádi.“ svěsil smutně hlavu, „Ale skóre, chlapi,“ přejel zrakem delší, cizáckou řadu, „…skóre máte víc než slušný… to vám musím nechat…“

Přemýšlel nad tím, zda by to něco změnilo, kdyby se neodtrhl při té zběsilé jízdě.

Možná by tu teď ležel mezi nimi.

Možná by ti, co tu teď leží bez života, stáli vedle něco…

Jeden z pytlů se díky drobné terénní nerovnosti svezl zvolna na bok. Skrýval jedno z nejvíce ohořelých těl, která obrněnci vyvlekly ze samého nitra cizácké lodi. Přiklekl k němu a přeslabikoval jméno na známce.

Vojín Goddard.

„Tak Goddarde, vidíš. Ani tvá bezelstná blbost tě nezachránila. Víš ty vůbec, že jsem znal už tvýho bráchu? Zemřel mi v náručí. Jeden z cizáků mu tyčovkou udělal tracheotomii… Slíbil jsem mu, že se o tebe postarám…“ potlačil slzy a přitiskl opatrně dlaně ke stěně pytle, aby ho zatlačil zpět do důstojnější polohy.

„Sbohem, Goddarde.“

Obsah pytle zasténal…

Toward ztuhl. Naslouchal, jako kdyby slyšel hlasy přímo ze záhrobí. Ozvalo se to znovu.

Zasténání… Sotva slyšitelné zasténání…!

Rozškrtl vršek zipu a nastrčil opatrně ucho přímo nad zčernalý Goddardův obličej.

Dech. Ano, dech. Rozeznával jednotlivá nadechnutí.

Goddard dýchal. Goddard žil…! Goddard to přežil!!!

„Tady! Pojďte rychle sem! Pomozte!“ mával a běžel opřekot k přístřešku zdravotníků, „Rychle! On žije! On ještě žije! Jeden to přežil!!!

Vpadl dovnitř a vyděsil doktora, který se zrovna, za přihlížení plukovníka Travise, živě zajímal o zbytky ohořelé mrtvoly, které si trůnily na operačním stole. Mrtvola měla diagonálně rozpitvaný krk až po úroveň ramen…

Strhl doktora k sobě a vlekl k pytlům: „Zachraňte ho, doktore! Vykašlete se na mrtvoly, těm už nepomůžete… Ale Goddardovi ano!“

„Skutečně… Já to nechápu…,“ kroutil hlavou nevěřícně doktor nad slabě chroptícím tělem, připomínajícím spíše jen ohořelou mumii než tělo muže, „tem muž skutečně žije! Před půlhodinou prokazatelně exitus. Měl hluboké popáleniny na více než 80% těla. Vždyť to říkám… Exitus, už když mi ho donesli. Máme záznamy přístrojů. Nemůže zkrátka žít, prostě nemůže… To je vyloučeno! 80% povrchu… ty těžké popáleniny…,“ drmolil si v kole pro sebe a ohledával tělo, „Ale žije, to je… snad zázrak! Opatrně ho naložte na nosítka, prosím! Více než opatrně! A pak s ním rychle do kyslíkového stanu. Má těžké popáleniny,“ komandoval zdravotníky, kteří přiklusali s nosítky, potřenými protipopáleninovým gelem.

„Dovolte, kapitáne! Stát!“ odstrčil jemně doktora plukovník Travis. „Seržantko!“ přivolal ženu kývnutím dlaně k sobě. „Proveďte test na tomto raněném!“

Ukazováček plukovníka mířil na Goddarda. Goddard sebou při těchto slovech znatelně cukl, jako kdyby mu jen to zamíření prstu už samo o sobě přitížilo. Ale možná to byla jen svalová křeč.

Seržantka sáhla k opasku a vytáhla z koženého obalu podlouhlý předmět. Stiskla drobné tlačítko a přístroj ožil světélkujícím displejem. Přistrčila ho opatrně ke Goddardovým ústům a trpělivě vyčkávala.

Vlastně všichni, co se tlačili kolem, na cosi trpělivě vyčkávali. Jen Toward neměl páru na co…

Nad displejem se rozzářila narůstající řada rudých bodů.

„Pozitivní,“ hlesla seržantka, „Pozitivní, pane! Cíl mise je splněn, pane!“

„Balíme!“ rozkázal a tleskl dlaněmi do nočního ticha plukovník, „veškerou postradatelnou a nepotřebnou techniku nechat zde! Do stroje cizáků umístěte detonační nálož cé-čtyřky s vibrační a časovou roznětkou na -2 dny. Samotný stroj je pro nás nepoužitelný. Stáhněte jen jejich databáze a zajistěte technologie. Všechno to, i s tímto tělem,“ jímž měl na mysli Goddarda, „chci mít do 5 minut v ‚jedničce‘. Je to jasné?! A za 10 minut… za 10 minut tu už nechci vidět ani nohu!!!“

„Desátníku!“ vyštěkl na…

avatar
2000