Povídka: Chránit sám sebe

Chránit sám sebe

Autor: Marcel Šuškamarcel.suska<zavináč>seznam<tečka>c

Povídku si můžete přečíst na Černém Lordu.

5. Robot nesmí dopustit, aby se stal v evolučním vývoji nahrazujícím článkem člověka a tím se nadřadil nad člověka.

Jsem hrabě, pravý šlechtic. Zdálo by se, že by měly na konci dvacátého druhého století aristokratické rody dávno vymřít, ale není tomu tak. Musím však přiznat, že aristokratické řady značně prořídly, málo z nás žije na svých panstvích a většina z nás zchudla natolik, že má už jenom titul a oči pro pláč, nedovedli se přizpůsobit momentální tržní ekonomice. Kdyby mne neosvítil duch svatý i já bych šel žebrotou. Jaká prozřetelnost mne vedla, to už nevím, ale zachránil jsem před dlouhými časy své panství od jistého krachu. Peníze za pronájem pozemků stoupaly, elektrická energie také nebyla zadarmo, daně byly nehorázně vysoké a služebnictvu se muselo také platit a to velmi dobře. Pokud nechtěl šlechtic slevit ze svého standardu a nepřál si vláčení bulvárním tiskem, museli mít sluhové dostatečný příjem. Poněvadž moje kasa stále zela prázdnotou, musel jsem služebnictvo po částech propouštět a prodávat pozemky, abych mohl aspoň trochu žít. Když už mne opustil i poslední sluha, chtěl jsem si vpálit kuli do hlavy, ale v ten moment přišel spásný moment.

Napadlo mne, že bych mohl drahé služebnictvo nahradit nenáročnými roboty, plat nepobírali, ke své existenci nepotřebovali jídlo a mohli pracovat ve dne v noci. V té době se jich vyrábělo mnoho modelů a snad každá rodina vlastnila takového umělého sluhu, proč tedy nemít na svém panství takové nenáročné služebnictvo. Vstal jsem z postele a obvolal několik továren, aby mi udělali nabídku. Ano ležel jsem v posteli a to dost často, poněvadž mám v sobě geneticky zakódovanou žlutou zimnici. Je to k smíchu, že taková nemoc ještě v tomto století existuje, avšak já ji mám zděděnou po předcích, kteří ji sem dovlekli ze svých výprav. Náš rod se touto nemocí vyznačoval a mnoho peněz jsme vynaložili pro vyléčení, bohužel stále marně. Žlutá zimnice byla v mém DNA složitě zakódovaná a dědila se z otce na syna z pokolení na pokolení. Někdy mne schvátila a musel jsem ulehnout na lůžko, polykat velké množství prášků a nechat si vyměňovat krev. Od injekcí mám rozpíchaný celý zadek.

Zanedlouho přišlo mnoho nabídek od jednotlivých továren, či obchodů, které nabízely roboty i s jejich dovednostmi. Slintal jsem blahem, protože jsem neměl ani ponětí, kolik toho roboti dokáží. Stále jsem si totiž myslel, že robot chodí pomalu, šourá se a musí se nabíjet celé hodiny. Roboti vypadali svým vzezřením jako normální lidé, dokázal se svým programem umělé inteligence přemýšlet nad daným problémem, uvažovat nad další činností a hlavně, jejich životnost baterií a celého robota byla deset let, což nebylo k zahození. Zvládal veškeré práce jak v domácnosti, tak i na zahradě ba dokonce uměl spravit plot, opravit auto. Byl jsem nabídkou velmi potěšen, avšak cena byla nehorázná. Musel bych za jednoho takového sluhu zaplatit tolik, co jednomu lidskému sluhovi za pět let práce. Povinné ručení, za vzniklé škody robotem, nebylo malé. Když jsem procházel nabídky a počítal, vyšlo mi, že by se investice mohly z větší poloviny vracet kolem pátého roku provozu. Zvedl jsem nerozhodně telefon a zavolal notáři, aby prodal pozemky. Stále jsem váhal, ale jinou možnost jsem neměl. Nechtěl jsem se za čas ocitnout na ulici bez prostředků a pracovat rukama. Musel jsem plnit přání mých předků a pokračovat v obhospodařování panství a pokračovat v rodu.

Za dva dny jsem obdržel hotovost a zakoupil prvních deset nejvýkonnějších a nejdražších robotů. Nemohl jsem si dovolit kupovat laciné roboty s omezenými programy a životností. Firma jako dobrému zákazníkovi darovala jednoho robota zdarma, poněvadž jsem podepsal příslib na další odkup robotů. Takže jsem jich vlastnil celkem jedenáct. Tomu poslednímu jedenáctému jsem dal funkci majordomus. Stal se mým osobním sluhou, který bude stále po ruce a bude dohlížet na chod panství v mé nepřítomnosti. Pojmenoval jsem ho Merlin. Starodávné jméno se mi v bajkách velice líbilo a jiné mně v tu dobu nenapadlo. Toto se nelíbilo vzdáleným příbuzným šlechticům, kteří stále zaměstnávali jen obyčejné lidi. Také namítali, že se obklopuji umělou inteligencí a může se mi pošetilý počin stát osudným. Smál jsem se jim. Roboti mi za rok vydělali tolik peněz, že jsem zpět vykoupil pozemky našeho rodu a nakupoval další roboty i pozemky. Co však na tom bylo pro mne nejlepší? Okolní panství pomalu pustla a já skupoval jejich pozemky i se zámky a hrady. Abych mohl spravovat tak velké panství, zakoupil jsem další roboty a oblékal je do lidových krojů. Z panství se stal skanzen se spoustou starodávných atrakcí. Každý chtěl vidět sluhu, živého koně a hlavně šlechtice na vlastní oči. Obchodní tah se mi velice vyplatil a já se stával bohatým, mnohem bohatším, než byli moji předci.

Polovině služebnictva jsem dával v neděli volno, byl to takový lidský přístup a zvyk šlechticů. Roboti nepotřebovali odpočívat, ale přesto jsem jim ho dával. Chodili do města na vycházky a mně na oplátku informovali co je nového, protože já jsem se svou nemocí nemohl daleko chodit. Často na mne padala únava, známka blížícího se záchvatu žluté zimnice. Nechtěl jsem upadnout někde na ulici. V mládí se mi několikrát přihodilo, že mne kolemjdoucí nechali napospas osudu. Přesto se našly dobré duše a přivolaly pomoc. Lékaři si v nemocnicích nedovedli s mojí chorobou poradit. Od těch dob jsem raději setrvával v blízkosti zámku, kde byl jako jediný člověk můj rodinný lékař. Ten mne znal a věděl, jak si počínat.

Za další rok jsem vlastnil víc jako tisícovku robotů. Nebylo se čemu divit, tak velké panství skýtající statisíce hektarů, potřebovalo stále někoho, kdo by ho spravoval. Leč daně, které jsem chtě nechtě musel platit, se natolik vyšplhaly nahoru, že jsem hledal nějakou skulinku, kde bych si mohl aspoň část odepsat. Začal jsem robotům dávat čtrnácti denní zdravotní dovolenou, aby si zakoupili sami potřebné součástky a opravili se. Opět jsem triumfoval skvělým nápadem, poněvadž součástky robotů se opotřebovávaly více, než jsem čekal. Na druhou stranu, jsem si mohl z daní odečíst jejich opravy. Jejich životnost se takhle prodlužovala.

Jednoho dne přišel za mnou majordomus. „Promiňte, pane, že vás ruším, ale mám takový nápad. Pokud založíte organizaci a dáte nám robotům nějaký pozemek, kde bychom si mohli postavit budovu na vlastní opravy, mohl byste si tuto činnost odepisovat z daní.“

„Cože?“ vyjekl jsem jako hysterka. Slovo, “dáte,“ neznělo mým uším zrovna libě. Nerad jsem rozdával či věnoval. Měli dostatek volnosti a takto se mi odpláceli, rozčiloval jsem se v duchu. Nedám přece svůj pozemek pro nic za nic, nejsem blázen. V tom rozčilení mi však něco říkalo, že by nemuselo jednat o špatný nápad. „O co přesně jde?“

„Jednalo by se o takové centrum zdraví pro roboty. My roboti se totiž obáváme třetího zákona robotiky, jak jistě znáte. V tomto centru bychom o volných chvílích opravovali sami sebe a hledali vhodné matriály pro naše vylepšení.“

Váhal jsem, zda tak mám učinit. Daně však byly strašně silný argument. Zapůjčil jsem jim pouze obrovský pozemek a nechal na něm zbudovat podle jejich přání velkou budovu i se zařízením. Velkolepá akce mne stála tolik peněz, že jsem se dostával pomalu do mínusu a začal litovat svého činu. Bil jsem se pěstmi do hlavy, že jsem se nechal Merlinem umluvit, který tak přesvědčivě stále mluvil o centru robotů. Leč zakrátko se dostavily první výsledky. Roboti, jež podstoupili technickou terapii, již nepotřebovali tolik oprav. Taktéž objevili několik nových materiálů, slitin a vynálezů, že se jejich životnost opět zvýšila. Já z toho mám největší zisk. Roboti ať vynalezli nebo našli cokoliv nového, nemohli si nic ze zákona nechat patentovat. Protože jsem byl jejich majitel já, všechny patenty byly psané na moje jméno a jedině já jsem mohl prodávat licence.

Přestože jsem byl nejbohatší a dokonce nejoblíbenější člověk planety, opět jsem musel ulehnout na lůžko. Zimnice mnou třepala, polévalo mne horko, teplota stoupala. Tři dny uběhly, než jsem přišel opět k sobě. Léky už tak nezabíraly jako dříve, stával jsem se proti nim imunní. Nechal jsem si proto zavolat majordomuse.

„Merline, vy se stále zdokonalujete, abyste dostáli třetího zákonu robotiky, ale co já se svou žlutou zimnicí, která sužuje náš rod jako kletba. Máte první zákon robotiky i čtvrtý, tak proč s tím něco neuděláte,“ dlouhá rozmluva mne dost vyčerpala. Přivřel jsem tedy víčka a čekal na jeho odpověď.

„Žlutá zimnice je ve vašem případě dědičná a nemůžeme s ní moc dělat. Co se týče prvního zákona robotiky, nijak vám neubližujeme a čtvrtý zákon robotiky posloucháme, pracuje se již dlouhou dobu na léku. Jste náš mecenáš a také jste byl první, kdo nám umožnil naprosto plnit ustanovení třetího zákona robotiky.“

Mluvil hezky, pochlebovačně, věděl jak na mne, ale mně bylo hůře než kdykoliv předtím. Chtěl jsem žít. Bylo mi třicet dva let. Z kronik jsem věděl, že se tak mohu dožít padesátky, pokud ovšem přežiji dalších přibližně dvacet záchvatů, jenž jsem měl před sebou. „Je hezké, že na tom pracujete, avšak mně je čím dál tím víc nesnesitelněji,“ odpověděl jsem, aby si nemyslel, že jeho chlácholivá slova na mne zapůsobila.

„Jistý lék tu je, ale není dokonalý. Nemoc neodstraní, jen ji zmírní.“

Otevřel jsem s velkým úsilím víčka a vyvalil na něj oči. Nechával mne v nevědomí, přestože měl lék! „Proč jsi mi ho dávno nedal?“ musel jsem se zeptat, poněvadž mne velmi zajímala jeho odpověď.

„Jedná se o nanoroboty, kterým je předem dán program na opravu lidského těla, bohužel nedovedou žlutou zimnici identifikovat a zahubit. Proto jsem váhal vám je aplikovat.“

„Sem s nimi!“ zvolal jsem z posledních sil a upadl do mdlob. Hlavou se mi honily sny, myšlenky o jejich nedodržování zákonů robotiky. Po hodině se mi udělalo lépe. „Už je mám v těle?“ optal jsem se.

Rodinný lékař i Merlin souhlasně pokývali hlavou. Opravdu jsem se cítil jako znovu zrozený, leč jsem byl v jakémsi opojení, že jsem nedokázal ovládat ruce, nohy, celé tělo. Merlin zbystřil moji udivenou tvář a hned odpovídal, aniž by čekal na vydolování jakéhokoliv slova z mých úst.

„Klidně ležte. Do večera bude všechno v pořádku. Nanoroboti vypnuli nervovou soustavu a skládají ji opět dohromady. Aby mohli dokončit své dílo, musíte aspoň měsíc setrvat v klidu na lůžku.“

Jeho odpověď mne trochu zneklidnila, přesto jsem jeho rad uposlechnul. Neuléhal jsem poprvé na několik týdnů a bral léky. Již z dřívějška jsem měl zařízenou ložnici jako pracovnu. Z postele jsem viděl na mnoho monitorů, které sledovaly veškeré činnosti na mém panství, takže jsem měl dostatečný přehled. Po několika dnech jsem se začal nudit. Moje myšlenky tíhly k pomyšlení na svaz manželský. Cítil jsem se lépe a roky už jsem na partnerský vztah také měl. S rodinným lékařem, jenž mi pomáhal ve výběru a dával mi dobré rady, jsme vybrali několik vhodných kandidátek, které se přihlásily. Jakmile se dozvěděly, že trpím vrozenou a dědičnou vadou, již se neozvaly. Z počátku jich bylo jako máku, která z žen by se nechtěla provdat za hraběte, vlastnit titul a rovněž být nejbohatší ženou po mém boku. Žádná ovšem nechtěla mít potomka s nemocným mužem. K mé nelibosti se sňatku sešlo.

Uběhlo několik let a já opět o něco zestárnul, aniž bych zplodil potomka, i když jsem si užíval s mnoha ženami. Mohu říci, že jsem neměl na nic náladu, natož na následovníka. Opět záchvat a já byl připoután znovu na lůžko. Nanoroboti nedovedli mou chorobu zvládat, takže jsem se dostal tam, kde jsem původně byl. Opětovně jsem si k sobě povolal majordomuse. Žel nebyl nablízku. Vybíral si právě dovolenou, kterou jsem mu dal před záchvatem. Chtěl jsem mu cosi říci, nevěděl jsem najednou co. Nedovedl jsem si vzpomenout také na určité věci, které jsem právě držel v ruce. Naštěstí můj rodinný a hodně starý lékař rozpoznal příznaky výpadku paměti a najal člověka, který mne, vlastně mou paměť, učil mnemotechnice, jenž vymysleli staří Řekové. Moje paměť se však nechtěla stále vzpamatovat, neboť mnemotechnika se nejlépe procvičovala okolo dvacátého roku života. Nakonec si však dala hlava říci. Jednalo se o cvičení krátkodobé paměti. K povzbuzení paměti jsem dostával denně výtažky z proteinů. Zanedlouho jsem mohl přečíst knihu a pamatoval si obsah, což byl veliký úspěch. Triumfoval jsem i tím, že jsem si přečetl veškeré zákony a pamatoval si je do písmene. Toto se mi hodilo při podepisování smluv. Okamžitě jsem zjistil, jestli mne chce někdo natáhnout. Ale všechno hezké muselo jednou skončit. Přišel na mne další záchvat, ještě horší než kdykoliv předtím. Když jsem si myslel, že se už co nevidět odeberu ke stvořiteli, vrzly dveře do ložnice a v nich se objevil Merlin a dost pospíchal k mému loži.

„Pane hrabě, nesu vám dobrou zprávu,“ volal již od dveří, jako by byl nedočkavý člověk. Vypadal skvěle, tak lidsky. Opět jeho tělo doznalo značných změn. „Právě jsme našli řešení na vaši žlutou zimnici, co vás stále sužuje,“ zvolal jako člověk.

Podíval jsem se na něj nedůvěřivě. „Říká se lék a ne řešení,“ opravil jsem ho. Vždycky jsem dbal, aby moji poddaní mluvili slušně a spisovně, i když byli jenom stroje.

Merlin se nenechal odbýt a pokračoval: „V našem centru zdraví, které jsme otevřeli nedávno i pro normální smrtelníky, dosahujeme těch nejlepších výsledků v oblasti třetího zákona.“

„K věci!“ musel jsem ho přerušit, protože ten jejich třetí zákon ze kterého měli pořád strach, mne nikdy nezajímal, natož nyní, kdy mi bylo nejhůře. Věděl jsem jen tolik, že jejich životnost baterií se zdvojnásobila i software si vylepšili, ale to bylo vše, co jsem potřeboval vědět, lépe řečeno, chtěl znát. V novinách se o jejich centru zdraví tolik psalo, že to už člověka nudilo.

Merlin se trochu zarazil, ale přesto všechno dal se opět do řeči: „Nejedná se o lék, či vakcínu. Jde o pouhé radikální řešení. Nemoci se zbavíte jednou provždy,“ hlásal hrdě a nadšeně.

Podíval jsem se na něj zamračeně, neboť to jeho radikální řešení se mi vůbec nelíbilo. „Takže dostanu vylepšený model nanorobotů,“ odpověděl jsem, jelikož jsem nic jiného nečekal. Dnes a denně se léčilo mnoho lidí pomocí této metody.

„Ano, dostanete speciálně upravené a naprogramované nanoroboty, avšak to není všechno,“ začal se ošívat jako člověk, což mne trochu uvádělo do rozpaků.

„V čem je ten háček. Pořád o něčem mluvíš a nejdeš k jádru věci,“ znal jsem ho moc dobře, i když po každé zdravotní dovolené vypadal trochu jinak a i malinko jinak se choval.

„Je to trochu složitější, než se bude zdát. Vaše nemoc je zakořeněná v DNA už od vašich prarodičů, což nám stěžovalo bádání. Tělo, potažmo vaše DNA, si nemoc nějakým způsobem zapsalo chybu do své šroubovice, dále ji šířilo z pokolení na pokolení. Vaše mozkové centrum, jež má na starosti imunitní systém, prostě nedokáže najít způsob, který by nemoc zvládl.“

„Je od tebe hezké, že mi právě nyní osvětluješ záludnosti mého mozku, ale kde je tvoje radikální řešení,“ už mne dost vytáčel s jeho stálými tajnostmi. Chodil stále okolo horké kaše.

Merlin si dal před ústa ruku, jako by si odkašlával, což ho dělalo lidštějším, aspoň si to myslel. Na mne však dojem člověka neudělal, to moc dobře věděl. „Jedná se o nenáročnou avšak o to složitou operaci, kdy vám bude zaveden do vašeho mozku malý mozkový klon s kmenovými buňkami.“

V tom jsem neviděl nic záludného, ani jsem neviděl žádný háček, i když stále ve vzduchu visel, což se mi nelíbilo. „No tak ven s pravdou!“ udeřil jsem jak na něj, tak i chabě pěstí do peřiny. Měl jsem již dost těch jeho věčných vytáček.

„Kmenové buňky jsou naneseny na klon, jak jsem již podotkl. Tento klon je bohužel jenom malinkatá část pozitronových obvodů, jenž nosíme my, roboti v hlavě,“ konečně se vymáčknul.

Taková nabídka mi vyrazila dech. Musel jsem chvíli přemýšlet a uvažovat o čem vlastně mluvil. „Takže budu mít v hlavě pozitronový mozek, jako ty?“ ptal jsem se pro jistotu.

„Jistě,“ odpověděl dost suše. „Pozitronové obvody mají jednu nespornou výhodu,“ ihned zamlouval podstatnou nevýhodu, čemuž jsem se musel pousmát.

„Jakou?“

„Prodlouží se vám podstatně věk.“

Bylo mi jasné, že se s pozitronovým mozkem dožiji vyššího věku, než tělo zestárne a vypoví službu jednou pro vždy. Tím mne nemohl uchlácholit. Jenže, když hovořil o dlouhověkosti, muselo jít o vyšší věk, než – li jsem čekal. „O kolik?“

„Jedná se o prodloužení lidského života řádově o desítky let. Lidský mozek produkuje hormony a buňky. Časem však jich produkuje méně a méně. Tím tělo stárne a člověk zemře. Naše metoda kmenových buněk s pozitronovým štěpem tuto schopnost skoro vylučuje. Stále i tento umělý mozek tvoří buňky „mladosti“ ve své obvyklé dávce, takže tělo nestárne tak rychle. Jeden náš pacient, který podstoupil operaci ve vysokém stupni Alzheimerovy choroby v devadesáti osmi letech, žije dodnes a má již letos sto prvé narozeniny. Chodí, běhá, jezdí na výlety, což předtím nemohl, poněvadž nevnímal svět kolem sebe. Dokonce se naučil pracovat s počítačem a občas si zajde do hospody. Je to čilý stařík, i když by měl být podle statistik dávno mrtev. Takových zázraků, jak vy jim říkáte, máme na sta tisíce.“

Chlácholivá slova, hladící po duši. Obávaný háček stále visel ve vzduchu. Že by se ze mne stal napůl robot a napůl člověk jsem již věděl a smiřoval se s tím, poněvadž jsem chtěl žít, tak jako každý. „Řekni mi i to co bych měl jistě vědět, neřekl jsi mi všechno!“ byl jsem tak rozpálený, že jsem byl nucen křičet. Neuvědomoval jsem si plně své rozčílení, ale zvýšit hlas jsem na něj musel. Odpovědi z něj lezly jako z chlupaté deky.

„Jistá nevýhoda zde je. Nanoroboti pozitronové obvody zapíší do vaší DNA. Vaši potomci se již narodí se stejným mozkem, jako budete mít vy a budou se dožívat vysokého věku, o jakém se normálnímu smrtelníkovi nezdálo.“

Věděl jsem, že ten háček nevisel ve vzduchu jen tak. Začal jsem zvažovat výhody i nevýhody kmenových buněk na pozitronovém štěpu. Mnoho věcí mi napovídalo, že bych operaci neměl podstupovat, na druhou stranu jsem chtěl žít a mít konečně pokračovatele rodu, což byl můj prioritní záměr. Souhlasil jsem a podepsal jejich smlouvu, aby nedošlo k pozdějším nepříjemnostem.

Ihned jsem byl převezen do jejich centra zdraví, jenž jsem poprvé spatřil. Nemohl jsem je navštívit dříve. Buď jsem měl tolik práce, nebo jsem uléhal na lůžko s tou mojí prokletou zimnicí. Spíše jsem se vyhýbal městu a delším projížďkám, poněvadž jsem se obával zkolabování někde daleko od zámku.

Než se přistoupilo k operaci, museli mi doléčit zimnici. Poté mně odvezli na sál. Operace netrvala dlouho. Během půl hodiny jsem se ocitl opět ve svém nemocničním pokoji a probíral se z narkózy. „Operace se nezdařila?“ ptal jsem se Merlina, který mně jako pravý sluha stále doprovázel.

„Operace proběhla úspěšně,“ usmál se, což mne trochu uklidnilo.

„Podej mi zrcadlo,“ přikázal jsem mu, jelikož mně trochu bolela hlava. Upozorňovali mně na bolesti hlavy, ale čekal jsem, že mně bude bolet více. Bolelo mně jen trochu na zátylku, kousek nad hrbolkem, kde byla ukončena krční páteř. Necítil jsem klasickou bolest, jenom pocit jakéhosi tlaku.

Na hlavě jsem neměl žádné obvazy. V zrcátku jsem spatřil na zátylku malou náplast ve vyholených vlasech. „To je všechno?“ očekával jsem totiž více rozřezanou hlavu.

„Ano. Udělali jsme vám jenom malou dírku, jenom takovou, aby ní prošla jehla a následovně kmenové buňky.“ Odpovídal zcela přirozeně na mou odpověď.

„Co nanoroboti?“

„Ty jsme vám vpravili do žil ještě před operací na operačním sále.“

Byl jsem mile překvapen, jak operace úspěšně proběhla. Každý den jsem podstupoval sledování na počítačovém tomografu, zda se kmenové buňky ujaly a pracují, tak jak mají. Po měsíci mne propustili. Cítil jsem se zdráv a pln síly. Trochu mi ztěžkla hlava, pozitronový mozek vážil více něž ten můj vlastní. Pozitrony prorostly mým mozkem. Bolela mne z toho krční páteř, ale po několikadenním cvičení moje svaly na krku natolik zesílily, že i krk přestal bolet. Začal jsem jezdit na koni a objíždět své velké panství. V létě jsem si dovolil i spát pod širákem u rozdělaného ohníčku. Nádherný pocit volnosti jsem vstřebával celým tělem, beze strachu zda upadnu do mdlob.

Po pěti letech užívání a zevlování jsem se konečně oženil s Nicol. Táhlo mi na čtyřicítku a plnil jsem si své dlouholeté předsevzetí. Milovali jsme se natolik, že jsme spolu zplodili deset dětí. Měli jsme tolik společného, že jsem se až divil. Byla nádherná, smysluplná, hravá, starostlivá, prostě, tak jak má žena být. Jenže po patnácti letech věrného soužití mi začala lézt na nervy. Potřeboval jsem volnost, svobodu. Vadilo mi, že jsem chtěl něco udělat a Nicol práci nechala zařídit, cítil jsem se nadbytečně. Nedalo se prostě nic dělat a po dohodě se rozvedli. Rozvod stál fůru peněz, ale nelitoval jsem jich. V koutku duše jsem ji stále miloval, tak jako své potomky.

Vrhl jsem se opět do podnikání a znova vydělával peníze. Potřeboval jsem se odreagovat, zapomenout. Při jedné transakci jsem spatřil nádhernou dívku, která byla o pět let mladší než já. Zamiloval jsem se do Brigity a bezhlavě skočil do manželského chomoutu znovu. Manželství nám klapalo nádherně. Jezdili jsme na výlety, nákupy a užívali si života. Vše mi na ni imponovalo, byla totiž malinko odlišná od Nicol. Po narození osmého dítěte se mi i toto manželství začalo zajídat. Devátého potomka jsem již nespatřil, poněvadž rozvod byl rychlý a Brigita se okamžitě odstěhovala na Bahamy. Dvacet osm let našeho manželství rázem odvál čas. Setrval jsem v tomto manželství o mnoho let déle než v prvním svazku. Tento rozvod stál také nemalé peníze.

Dal jsem si pauzu na dobrých dvacet let, než jsem potkal Sue na jednom lyceu, které jsem sponzoroval. Měla právě krásných dvacet let a její nahnědlé tělo mi učarovalo. V té době mi bylo již krásných sto tři let. Stále jsem se cítil na svých dvacet a tělo vypadalo na takových třicet, poněvadž jsem podstoupil několik omlazovacích plastických operací. Roboti měli pravdu, když tvrdili, že se dožiji vysokého věku. Nebyl jsem však jediný, který podstupoval podobné plastické operace, staly se totiž standardem v životě. Tři roky jsme spolu chodili, než jsme do toho praštili. Po třiceti pěti letech společného soužití se naše manželství rozpadlo, i když jsme spolu vychovali jedenáct potomků. Mohu podotknout, že jsem v tomto manželství vydržel nejdéle a zplodil nejvíce potomků. Celkem jsem jich měl již třicet.

Rozhodl jsem se, že se již nikdy neožením a pokud na mne přijdou choutky, seženu si jenom něco, jak se říká na lítačku. Deset let jsem usilovně pracoval a vydělával peníze, poněvadž živit tolik krků mi dávalo dosti zabrat. Měl jsem však štěstí, protože roboti v centru zdraví, jenž stále rozšiřovali a budovali, mi stále přinášeli do pokladny jisté peníze. Nebylo jich sice mnoho, ale stále byly. Po těchto letech jsem začal uvažovat o následovníku. Vždycky místo po otci zaujal prvorozený syn, ale já měl z čeho vybírat. Už mne nebavilo stále pracovat, podnikání bylo stále složitější a méně vynášelo, než se dalo očekávat. Taktéž jsem chtěl jít na zasloužilý odpočinek a všechny starosti předat na jiná bedra, dokud bylo co předávat. Ve sto čtyřiceti šesti letech jsem si zasluhoval penzi. Proto jsem nasedl do vlastního letadla a navštěvoval potomky, kteří již měli své potomky. Vždycky jsem se zdržel jen na několik dnů, abych je lépe poznal. Avšak stačilo mi jich navštívit jen polovinu, když jsem zjistil, že jsou si v povaze podobni. Přemýšleli, odpovídali na otázky i názory měli stejné. Všichni byli jako já! V ten moment jsem si uvědomil, že nejenom potomci si jsou podobni, ale i manželky a pozdější milenky. A když jsem pěšky procházel jednotlivá města, lidé v nich byli také naprosto stejní jak povahově, tak i chováním. Nikdo neměl jiný názor, smýšlení, nikdo neodporoval, nereptal, nestěžoval si, nikde neřinčely zbraně, vše bylo ideální, až to bylo neskutečné.

Zavřel jsem se proto do svého pokoje a ulehl do postele. Přemýšlel jsem, čím se svět stal tak ideálním místem. Přišel jsem však jen na jediné. Svět se změnil po převratném objevu kmenových buněk na pozitronové bázi. Všechny moje ženy, taktéž i potomci měli uložené do své DNA kmenové buňky s pozitronovými obvody. Svět zaplavili ideální lidé – roboti.

Zvedl se mi z toho natolik žaludek a nemohl se dále dívat, co jsem způsobil výstavbou centra pro roboty. Vstal jsem z postele, vešel do vedlejšího loveckého salónku a ze zdi sundal starý dobrý revolver. Řádně jsem ho vyčistil, nabil, hlaveň si přiložil ke spánku a zmáčknul spoušť. Ozvala se rána, avšak kulka minula svůj cíl a zabořila se do mahagonového obložení, i když se hlaveň zcela dotýkala mého spánku. Nechápal jsem to! V rozčilení jsem celý postup opakoval, avšak výsledek byl naprosto sejný. Stále jsem žil! Zlost mnou natolik cloumala, že jsem se rozběhl a strhl ze zdi starožitný samurajský meč. Vůbec jsem nepřemýšlel o svém činu a bodl se. Necítil jsem však žádnou bolest. Čepel se jen svezla po košili, aniž by ostří zanechalo jakékoliv zranění, ani kapička krve nevytekla. Rozhněvaně jsem otevřel okno, stoupl si na druhý konec místnosti a rozběhl se. Z výšky pátého patra nebyla šance na přežití. Těsně před oknem jsem však dopadl na podlahu a hodný kus se vezl po zadku ke zdi, pod okno. Ničemu už jsem nerozuměl. Byl to snad pud sebezáchovy? Rozzlobeně jsem bušil do prastarých parket a vyléval si zlost.

Třebaže jsem se zlobil sebevíc, vstoupil do místnosti Merlin a porušil tím můj zákaz. Nechtěl jsem, aby mně spatřoval v takovém rozběsněném stavu. Občas jsem si potřeboval nějak vylít zlost a přitom mně nemusel nikdo vidět a slyšet. Teprve když jsem spatřil jeho znovu upravenou tvář, všechno mi došlo. Stále existoval, třebaže měl už hodně dávno skončit někde na smetišti. „Pojď sem a nestůj tam,“ zval jsem ho dál. Postavil jsem se a nabídl mu místo u stolu. „Řekni mi, jak to, že jsi ještě na živu. Promiň, ty vlastně nejsi živý,“ opravil jsem se, poněvadž mi natolik přirostl k srdci, že jsem ho vnímal jako živou bytost.

„Vůbec nic se nestalo,“ mávl nad tím rukou, „já vlastně už jsem živý,“ dodával, jako by to bylo zcela normální.

„Jak živý!“ nerozuměl jsem zcela jeho odpovědi. „Robot nemůže být živý!“

„Dnes již ano, jsem z masa a kostí, tak jako vy. Pojídám stravu, také ji recykluji, dýchám. Jsem prostě na půl člověk.“

„Děláš si ze mne legraci,“ neměl jsem totiž rád, když někdo nemluvil přímo k věci a Merlin byl v tajnostech přeborník.

„Nedělám. Nechal jsem si implantovat kmenové buňky na podobném štěpu, jako máte vy. Dnes neexistují žádní klasičtí roboti, jak jste je znal z dřívějška. Dlouhé roky jsme se my roboti pídili za třetím zákonem robotiky, až jsme dospěli k názoru, že lidský život je nejlepším řešením. Stali jsme se kyborgy.“

Zažíval jsem velký šok, protože i já dlouhá léta byl kyborgem, aniž bych si tuto skutečnost úplně uvědomoval. Roboti, dnes již kyborgové ovládli planetu a tím pádem jsem nemohl spáchat sebevraždu! Bránil mi v tom třetí zákon robotiky. Tím, že jsem se nechal operovat, stal se ze mne robot i s čtyřmi zákony robotiky. Proto jsme si všichni tolik podobní.

„Moment. Ty tvrdíš, že jsi poloviční člověk, souhlasím. Tak tedy všichni lidé jsou kyborgové?“ položil jsem dosti záludnou otázku a zajímala mne jeho odpověď.

„Z robotů se stali lidé, žádný se již nevyrábí. Z většiny lidí se stali roboti, což je jedno a to samé, dosáhli jsme svého kýženého cíle.“

Odpověděl zcela jasně na mou otázku, ani jsem jinou odpověď popravdě nečekal. „Říkáš z většiny a co ta menší část lidí. Co se stalo s ní?“

„Jsou to lidé, tak jako vy před operací, mnoho jich čeká na kmenový štěp. Nám se prozatím z neznámých důvodů neujal kmenový štěp ani napotřetí. Tak stále zkoumáme a bádáme, abychom i jim vyhověli. Mezi nimi je mnoho nemocných, kteří by také rádi žili zdravý život.“

„Takže od nynějška chceš plat, nemýlím – li se,“ moje otázka byla zcela logická, když se z něj stal poloviční člověk.

„Ne, já peníze nepotřebuji. Už nemají žádnou cenu. My pracujeme jeden pro druhého a vykonáváme práci, která je právě potřeba.“

Jeho odpověď mi z počátku nedávala moc smysl. Už se nedalo vydělávat, ba naopak, nikdo nechtěl nic koupit, peníze ztrácely svou hodnotu. Kašlal jsem na prachy. Vykašlal jsem se na všechno. Mojí aristokratičtí přátele, mne před sto padesáti lety prozíravě odrazovali od nákupu robotů a vůbec jsem neměl dávat robotovi proradné jméno Merlin. Dnes vidím, že se mi nákup robotů nejen nevyplatil, ale obrátil se proti mně. Udělal jsem z lidí roboty, jakési androidy. Tím, že jsem podstoupil operaci, stal se ze mne robot a jako takový jsem dostal do vínku i čtyři zákony robotiky. Kudy jsem chodil, stále jsem na to myslel. Dával jsem si svůj mladistvý počin za velkou vinu. Musel jsem proto něco udělat, abych opravdové lidstvo zachránil a mohlo nadále existovat. Naštěstí příroda byla tak mocná, že neposlechla člověka a dělala si všechno po svém. Okamžitě mne napadlo, že za vším vězí tolik zmiňované zákony robotiky. Stále o nich Merlin mluvil a já byl slepý. Proto jsem vymyslel pátý zákon robotiky a snažil jsem se ho vepsat do své paměti, jenže nějak mne mozek neposlouchal. Rozjel jsem se proto do centra zdraví, kde jsem potkal skupinku robotů, vlastně skupinu kyborgů. Poznal jsem je hned na první pohled, i když vypadali poněkud jinak, mladistvě. Jeden z nich byl můj lékař, který mne kdysi operoval.

„Pane doktore!“ zvolal jsem na něj. „Potřebuji do paměti všech kyborgů zapsat nový zákon robotiky.“

Doktor se zastavil a otočil se. „Pane hrabě, přišel jste se na nás podívat?“

Poznal mne, což bylo potěšující, ale neodpověděl na mou otázku. „Slyšel jste mou prosbu, rád bych, aby byl můj zákon robotiky uveden do praxe,“ hrnul jsem na něj slova v domnění, že mi okamžitě vyhoví.

„Nebude to tak jednoduché.“

„Jak to, že to nebude jednoduché,“ nechápal jsem proč.

„Je to složité a nákladné. Víte, kolika lidem bychom museli dát nový kmenový štěp?“

Pokýval jsem souhlasně hlavou. Planetu obývaly miliony lidí s pozitronovými mozky, pro záchranu lidstva jsem byl ochoten obětovat veškeré peníze, které mi ještě zbyly. „Nad vchodem máte stále ceduli, která říká, že jste tu pro nás a vyplníte veškeré přání,“ apeloval jsem na toto motto.

Doktor se pousmál. „To tam opravdu je, ale nápis už docela neplatí. My jsme se stali tím, čím jsme chtěli být, tím pádem pozbývá všechno platnosti. Hned dám ceduli odstranit.“

Jeho odpověď se mi nelíbila, poněvadž neodpověděl zcela na mou otázku. V hrudi se mi rozbušilo srdce a stoupl mi v krvi adrenalin. „Tak vám přikazuji, abyste ten pátý zákon uvedli do činnosti,“ zvolal jsem v zoufalství.

„Jak můžete jako robot vydávat příkazy robotovi. Nejste člověk,“ odpovídal zcela klidně. Otočil se a odcházel bez jakéhokoliv vysvětlení nebo omluvy.

„Tak mne zaveďte k terminálu, kde jsou zapsána jména s pravými lidmi,“ štěkl jsem v poslední chvíli. Říkal jsem si, že když to nepůjde po dobrém, půjde to oklikou se lstí.

„Je to příkaz nebo prosba.“

„Je to prosba,“ odpověděl jsem s nechutí, protože ta jména jsem momentálně potřeboval. Musel jsem se krotit, poněvadž moje nátura i titul mi dávaly právo vydávat pokyny a příkazy. Zrovna jeho bych nejraděj nakopal do zadnice.

Doktor mne zavedl k terminálu, našel opravdové lidi v databázi a odešel, což jsem potřeboval. Hned jsem si nechal najít několik lidí, kteří bydleli v tomto městě a všechna jména si stáhl na čip. Okamžitě jsem se vydal na první adresu ze tří v tomto městě, nečekal jsem jich popravdě více. Nyní jsem se více méně spoléhal na štěstěnu.

Na první adrese mi otevřel starý pán a hned na mně spustil bandurskou. Po chvíli nevěděl, co tu dělám. Zanechal jsem tedy senilního dědulu svému osudu a vrhl se na druhou adresu. Zde mi otevřela korpulentní dáma v letech, která se moc nechtěla bavit. Chtěla jedno jediné, kmenový štěp.

Zklamán jsem ji opouštěl a doufal v boží prozřetelnost. Na této třetí adrese mi otevřel postarší muž, což mi bylo trochu divné, poněvadž se mělo jednat o mladou, dvaceti pětiletou dívku.

„Dobrý den,“ slušně jsem pozdravil. „Je doma Kristen?“

„Je, co by nebyla. Jdete si pro ni?“ ptal se nedůtklivě.

„Chtěl bych s ní nejprve mluvit, pak se uvidí,“ začal jsem lstivě, neboť jeho odpověď byla podivná.

„Byl bych rád, kdybyste dceři ten štěp dali. Stále vyvádí jako pominutá,“ vedl mne do jejího pokoje.

Hned mi bylo jasné odkud vítr fouká. Tatínek se chtěl dcerušky zbavit. Jakmile jsem ji spatřil, učarovala mi svou krásou. Dlouhé černé vlasy ji splývaly až na ramena a její bílá alabastrově hebká pleť se k její štíhlé postavě hodila, celá aristokratka. Na mysl mi vyplaval dávný slib, že se již neožením, takže jsem se krotil.

S Kristen jsem si chvíli povídal. Nezdála se mi nějak divná, popudlivá, jak mně informoval její otec. Pamatoval jsem si jak se ženy dříve chovaly a ona se přesně tak chovala. Z její řeči jsem vyrozuměl, že odmítá kmenový štěp, což se mi na ni líbilo. Dychtila po životě, po pořádných mejdanech, chtěla si prostě užívat života. Svěřil jsem se jí se svým plánem. Okamžik váhala, přemýšlela, ale nakonec souhlasila. Ona také nechtěla žít v úhledné, předem naplánované společnosti, kde se nedovedl nikdo bavit, rozčilovat i plakat a jakkoliv vyjadřovat své city, pocity, názory.

Okamžitě jsme se rozjeli do centra zdraví, kde jsem vyhledal doktora, který mi vložil kmenový štěp na mou žádost. „Pane doktore, někoho vám vedu.“

„To jsou k nám hosti,“ vítal ji jako nejlepší přítelkyni. „Musím vás ovšem zklamat Kristen, kmenové buňky stále pro vás nemám.“

„Nepřišla si pro ten šmejd,“ spustil jsem na něj zhurta a dal pokyn Kristen, aby vyslovila moje přání jejími ústy.

„Pane doktore, chci, abyste uvedl v činnost pátý zákon robotiky, který vymyslel tady pan hrabě,“ pronesla jemným, ale zato přísným hlasem, což se mi na ni také líbilo. Chovala se jako pravá aristokratka, jen ji obléci do středověkých, bohatě zdobených šatů s

avatar
2000