O vlas (druhá část)

Po probdělé noci seděla schoulená v křesle a rukama si objímala holeně a čelem se opírala o kolena, když kdosi zaklepal na dveře. Myslela si, že je to Drue se snídaní, takže ani nezvedla hlavu, protože věděla, že s očima opuchlýma od pláče vypadá hrozně. Doufala, že stromista se dovtípí a nechá ji na pokoji. Zaslechla, jak se dveře otevřely a kdosi vešel. Našlapoval tiše, rytmus chůze vyzníval úplně jinak než Drue, ale ať už to byl kdokoliv, Yolu to nezajímalo. Zazněl kovový zvuk, jak tác klesl na stůl.

„Rozhodl jsem,“ ozvalo se napruženě, „že ti povolím omezený pohyb po základně.“

Překvapeně vzhlédla. Virakan se nad ní tyčil a tvářil se jako dervosský démon pomsty. Čelisti měl tolik zaťaté, až bylo s podivem, že neskřípe zuby. Na nose měl zase ty ošklivé brýle, ale Yola cítila, že si ji nemilosrdně prohlíží.

„Co tak najednou?“ hlesla.

Znechuceně potřásl hlavou. „Derrikovi příznivci z ostatních hnízd,“ zavrčel, „mi položili nůž na krk. Vzkázali, že pokud tě nepřestanu šikanovat, odepřou mi poslušnost. Došli k závěru, že mě to snad baví! Že si tím snad léčím nějaký komplex! Že se snad třesu strachy před tím, že mě nahradíš!“

Hořce se usmála. „A třeseš?“

Vycenil zuby. „Jasně,“ sykl. „Třikrát denně si kvůli tobě měním plínky, princezničko. Je mi fuk, co o mně ti blbci říkají, ale co nesnesu je, že absolutně ignorují riziko, které ztělesňuješ.“ Zaťal pěsti a udělal tři kroky vzad, jako kdyby už nemohl dál snášet její blízkost. „Dnes tě stromisté seznámí se zbytkem velení našeho hnízda. Ukážou ti archív a knihovnu a tělocvičnu. Dají ti k dispozici nahrávky se záznamy misí. Zítra se zúčastníš naší porady. Uznávám, že nám tvé zkušenosti mohou být k užitku, ale to ti přísahám, pokud se jakkoliv pokusíš naše úsilí sabotovat, vlastnoručně tě uškrtím…“

Pevně stiskla rty a přikývla. „Beru na vědomí.“


Jen co velitel oddusal pryč, byla v jednom kole. Provedli ji knihovnou, dali jí kódy ke vstupu do archívu, zavalili ji instruktážními nahrávkami.  Poznala se s Yz-ananem, Bonnerem, Kalen a Seenem, kteří spolu s Kebrisem, Drue a Landonem, tvořili Virakanův štáb.

Yz-anan byl vodní běs. Jako většina příslušníků jeho rasy se vyznačoval úzkými rameny, dlouhými údy a nazelenalou pletí. Yola o něm už slyšela od Drue, která s ním byla už deset let zasnoubená. Yz-anan, třetí syn boha Ro-ana z Růžové Luzné se ani po staletí rozkolu neoprostil od velkopanských manýrů. Nikdy ho prý nikdo neviděl jinak, než dokonale nažehleného. Vyjadřoval se květnatě a precizně a za všech okolností působil důstojně. Kupodivu byl právě on hlavním stratégem diverzních akcí. Před válkou býval nadšeným ochráncem vivanů stejně jako Yolin otec. Nezemřel jen proto, že v době, kdy se Růžová Luzná rozletěla v prach, zahajoval padesátý ročník konference o vzájemnosti druhů na Obeu sedm. Potom se jeho ideje zásadně změnily.

Bonner byl polymorf. Na první pohled vypadal jako růžolící blonďatý blahobytně vyhlížející chlapeček, kterému museli dávat pod zadek polštář, aby mu brada nedrhla o stůl. Při důkladnější prohlídce vyšlo najevo, že jeho tělo sestává z myriády různě barevných těkajících a napůl průsvitných segmentů. Jeho rasu vivané téměř vyhladili jedovatým plynem. Naštěstí se sedm segmentů zachránilo, a protože se polymorfové rozmnožují dělením, během několika desetiletí se každý z nich dokázal rozhojnit a vytvořit nové jedince. Bonner se zabýval demografií. Jeho cílem bylo udržet rasy antavitů před vyhynutím. Na Yolu pohlížel s nedůvěrou a ani se nesnažil to skrývat.

Kalen byla temperamentní a velmi krásná běska se dvěma roztomilými růžky na čele. Její specializací jsou zbraně. Pohybovala se rychle, mluvila překotně. Přestože byla ve vysokém stupni těhotenství, připomínala uragán. Bylo těžko uvěřit, že otce svého dítěte poklidně sdílí se svou starší sestrou, velitelkou jiného hnízda.

Mlčenlivý skalní obr z Erebu, Seen, přezdívaný obligátně Kameňák, na základně zastával post bezpečnostního poradce. Na první pohled vypadal přátelsky, ale nedalo se přehlédnout, s jakou důkladností se kolem sebe neustále rozhlíží. Kontroloval všechno a všechny. Proslýchalo se o něm, že vám klidně vleze na noc do skříně, jen aby si vyslechl, o čem mluvíte ze spaní. Drue o něm prohlásila, že nejvíce podezírá sám sebe.


Virakan splnil, co slíbil a nazítří odpoledne Yolu přizval na poradu do své pracovny. Když tam vešla, srdce se jí sevřelo. Místnost jí připomněla bratra. Povědomé černé, šedé a temně modré tóny. Jen ten prošlapaný koberec už je pryč.

Probírali potíže v zásobování, váznoucí dodávky zbraní, nutnost instalovat další špionážní sondy. Yola jen seděla a poslouchala, a čím déle se přehadovali, tím více se utvrzovala v názoru, že řeší jen podružné věci. V jisté chvíli si přestala dávat pozor na své reakce a frustrovaně vydechla…

„Chceš nám k tomu něco říct, Denweyová?“ vyrušil ji Virakanův hlas.

„Dělá to na mě dojem mlácení prázdné slámy,“ odsekla. „Udržujete antavity při životě, ale o nějakém posunu ani stopa.“

Vyvolala vlnu podrážděného bručení.

„A jak by sis to představovala?“ naježil se Virakan. „Děláme, co můžeme. Vyhazujeme do vzduchu vojenské základny, zachraňujeme zatoulané antavity.“

„To přece nestačí,“ namítla.

„A co bys chtěla, divnovlásko? Jsme na vymření!“ přidal se Bonner.

„Pokud máte nějaký světoborný návrh, bylo by žádoucí se o něj s námi podělit, madam,“ zapředl jedovatě sladce Yz-anan. Rozhlédl se po ostatních a dodal: „Co my víme? Uklízení Heribidu mohlo být inspirující.“

Yola podrážděně potřásla hlavou. Možná neměla být tak kritická, ale byl přesvědčená, že lakování narůžovo nepomůže. „Derrik chtěl vybudovat enklávu na hraně Modré spirály,“ řekla. „Vím, že tím vyvolal spoustu rozbrojů. Ne všichni velitelé hnízd s ním souhlasili, protože nechtěli opouštět území, které jejich předkům patřilo celé eony. Co se s tím plánem stalo?“

„S takovým řešením bylo pozdě, už když s ním Derrik vyrukoval,“ zamručel Virakan.

Kebris nadhodil v dlani oříšek, který sebral z misky na stole a omluvně se na Yolu zakřenil:  „Vivané se po prostoru příliš rozlezli. Všude nastrkali čidla. Pokud bychom teď opustili hnízda, byli bychom ještě zranitelnější. Každá naše aktivita na hraně by byla zastavena dřív, než by se rozjela.“

„Aha,“ prskla ironicky Yola. „A takto, zalezlí a obklopení nepřáteli, zranitelní nejsme!“

„Nemůžeme se pospojovat,“ vložila se do diskuse Kalen. „A na otevřenou konfrontaci jsme zatím slabí…“

„To je fakt,“ přitakal Seen. „Jenom bychom ze sebe udělali lepší cíl.“

„Žila jsi s nimi,“ obrátil se na Yolu Bonner. „Víš, jak jsou zvědaví a jak lační…“ Zněl mírně rozpačitě. Jako kdyby se styděl, že vůbec bere do úvahy její přítomnost.

„Někteří z našich s nimi žijí i teď,“ skočila mu do řeči Yola.

„Myslíš ku-viveny,“ zamručel pohrdavě Virakan.

Ku-viven. Tento pojem pocházel z Brussedey a původně sloužil k pojmenování eunucha. Ale to je špatně, protože ku-vivenové jsou z valné většiny plodní. „Kapitán Kevanan s nimi obchodoval,“ řekla Yola.

„Ti zrádci nestojí za zmínku,“ zaburácel Seen.

„Právě oni jsou nadějí,“ namítla Yola. „Kdybychom je přetáhli zpět…“

„Prodali by nás, jakmile by dostali možnost!“ křikl Ys-anan.

„Myslíte si, že slouží dobrovolně, protože nemají implantát,“ řekla Yola. „Berete je jako zrádce. Ale přemýšleli jste, jak se do té pozice dostali? Měli jen smůlu, že se narodili ve smíšených rodinách dříve, než to Systém zakázal. Jejich antavitské rodiče Systém sešrotoval jako první. A ti vivanští dávno zemřeli přirozenou cestou. Situace, ve které kříženci uvízli, je ubohá. Hned po narození je cejchují.“ Yola si poklepala na levou lícní kost, místo, na kterém mají ku-vivené symbol spirály. Soustředila se na výklad, ale nemohla si nevšimnout, jak na ni všichni civí. Že by se o křížence ještě nezajímali? A co tady celou tu dobu dělali? „V útlém věku,“ pokračovala,  „jim odebírají děti a zavírají je do internátních škol. Tam je selektují. Ty poddajnější nechávají sloužit v pořádkových silách Systému, ty nejloajálnější dokonce odměňují úřady a tituly. Ty vzpurnější zavírají do dolů a hutí. Kastrují jen ty nejdivočejší. Kříženci nejsou nesmrtelní jako my, ale stále žijí mnohem déle než vivané a i ve čtvrté, páté šesté generaci jsou velmi odolní. Celý ten obludný mechanismus funguje jen proto, že vivané těm poslušným povolují opratě. Vybavují je rušičkami, dovolují jim žít skoro normální život. Jejich děti mohou do ústavu s mírnějším režimem a taky se mohou s rodiči vídat. Systém je synonymem pokrytectví. Na veřejnosti proklamuje, že magické praktiky jsou nemorální. Jedinci s talentem jsou chápáni jako neoprávněně zvýhodnění oproti těm, kteří talent nemají. Ale uvnitř struktury má Systém propracované mechanismy, které s talentovanými počítají a využívají je. Loajální potomci ku-vivenů jsou vychováváni v dojmu, že jsou povinováni dávat svůj talent do služeb ostatním. Někteří tomu opravdu věří a svůj cejch nosí hrdě, ale jiní dávno skřípou zuby. Nechtějí dřít ve vivanských továrnách a už vůbec nechtějí plodit další otroky. Kdybychom je kontaktovali…“

„Byla jste neutralizovaná, madam,“ procedil zaraženě Yz-anan. „Uklízela jste na plavidle  pořádkových sil. Jak to všechno, u všech batrilisů, můžete vědět?“

Yola pokrčila rameny. „Kevanan Buzzoa není jen kapitánem na Heribidu. Zasedá v radě Systému. On spoluvytváří Systém. Na každého ku-vivena má složku. Jsou jich stovky. Ten rok mimo kontrolu jsem se ty údaje učila nazpaměť. Vím, na kterých světech a ve kterých dolech, hutích a továrnách pracují ti vyřazení a vím, ve kterých pořádkových jednotkách a úřadech slouží ti poslušní. Taky vím, kde jsou ty ústavy, ve kterých drží děti. Kromě akademie na Jedvenu, kam chodí děti privilegovaných, jsou to spíš kasárna.“

Rozhostilo se ticho.

Kameňák Seen se na své vyztužené židli narovnal a vyprsknul. „Přetáhnout křížence?“

Yz-anan si uhladil už tak hladce sčesané dlouhé zelenošedé vlasy, syčivě vypustil vzduch skrze zuby a opatrně Yolu svým dlouhým kostnatým prstem poťukal po předloktí. „Akademie na Jedvenu? Opravdu znáte umístění těch dalších kasáren?“

Yola pomalu přikývla. „Existují výjimky, ale valná většina kříženců spokojená není, věřte mi. Můžeme je získat, pokud s nimi budeme jednat na rovinu. Výhodou pro nás je, že si už několik generací nesmějí vybírat partnery mezi vivany. Mohou se ženit a vdávat jen mezi sebou, protože Systém nechce, aby se geny pro talent vytrácely. Kdybychom je oslovili, nebudou tak rozpolcení, jako bývali dříve, protože mezi jejich současnými příbuznými žádní čistokrevní vivané nejsou.“

Kalen třískla pěstí do stolu a obrátila se na Virakana: „Konečně něco, s čím by se dalo pracovat.“ Potom se běska snad poprvé na Yolu zpříma podívala a řekla: „Protože to, s čím jsi přišla na začátku, byla pitomost.“

„Sestěhovat se na periferii, znamená, čekat, až nás přijdou vypálit,“ přisvědčil Yz-anan.

„Oslovit křížence, to je jiná,“ řekl váhavě Virakan.

„Dáš mi seznam těch lokací… “Kameňák Seen se děsivě zazubil. „Mí špehové se k tomu nikdy nedostali.“

„Nevím, nevím. Kříženci jsou nespolehliví a zkorumpovaní!“ namítl pochmurně Kebris.

Strhnul se poprask. Yz-anan, Seen a Kalen byli pro, Bonner s Kebrisem zásadně proti, jen velitel byl na vážkách. Kalen uvažovala, jak ho přesvědčit, protože usoudila, že rozhodnutí záleží na něm. Co ho žere? Snad opravdu nevěří, že postačí, když budou rodit více dětí? To je nesmysl. Antavité jsou stokrát méně plodní, než vivané. Je to logické vzhledem k tomu, že jsou relativně „nesmrtelní“. Yola uznala, že na uskutečnění Derrikova návrhu s enklávou je pozdě. Pokud by však zmobilizovali křížence, získali by početné a silné spojence a mohli by se v boji o znovuzískání svého území posunout dál.

Zatímco na sebe antavité rozčileně pokřikovali, Yolina hlava hučela nevyslovenými otázkami. Znepokojil ji  Yz-anan, když vyjádřil údiv na jejími myšlenkovými pochody: Uklízela jste na plavidle  pořádkových sil. Jak to všechno, u všech batrilisů, můžete vědět? Skutečně. Kde se v ní ty postřehy vzaly? Když utekla, jejím jediným cílem bylo zabít prase Kevanana. Kdy se to změnilo? Na Heribidu sbírala tácky od jídla a prázdné kelímky od maté na pracovních poradách, zakládala složky s denním rozpisem, nosila do prádelny špinavé prádlo. Vivané stále o něčem mluvili a něco řešili a ona mlčky naslouchala. Ačkoliv o tom ani nevěděla, její mysl pod krustou neutralizace stále pracovala. Nikdy by to do sebe neřekla, ale cítila se nažhavená konečně něco dělat.

Nakonec Virakan nepříliš nadšeně s návrhem ku-viveny oslovit souhlasil. Pro začátek dal Yole za úkol sestavit seznam ku-vivenů a sepsat vše, nač si z jejich osobních karet vzpomene.


O služby u automatů v kuchyni a úklid společných prostor se obyvatelé hnízda spravedlivě dělili.  Yola a Drue uklízely koupelnu. Dru nanášela na sanitární vybavení pistolí čistící pěnu, Yola odsávala splašky a leštila povrchy. Stačila chvilka a našly společný rytmus. Trysková pistole byla docela hlučná, což Yolu uchránilo před kamarádčinou výmluvností. Potřebovala přemýšlet, protože jí zmítaly těžko definovatelné pocity. Od první porady, které se zúčastnila, uplynuly už tři měsíce. Od té doby zažila dvě další. Mimo to každý den chodila na několik hodin do studovny a sepisovala karty ku-vivenů. Ve zbývajícím čase pomáhala s chodem hnízda jako právě teď.

„Tak co, půjdeš s námi dnes večer?“ zeptala se Drue cestou k jídelně po té, co s prací skončily.

„A co se děje dnes večer?“ broukla Yola.

Drue nafoukla tváře. „Už jsem ti to říkala včera. Chceme jít ven.“ Ukázala prstem směrem nahoru. „U Opilého šimpanze mají každý čtvrtek pití za polovic. Je to v Lázeňské čtvrti. Bývá tam narváno a pro nás docela bezpečno. Žádná čidla u vchodů, žádní policajti. Yz a já tam chodíme docela často.“

„Ach tak,“ povzdechla si Yola. Antavité z hnízda se vydávali mezi cevisanské domorodce cíleně a pravidelně. Velitel razil názor, že jen tak si udrží pohotové reflexy. Tvrdil, že potřebují vědět, jak se mezi vivany chovat, aby zapadli. Zpočátku byla Yola těchto povinných výprav na povrch ušetřena a byla za to tajně vděčná, protože při podobné akci ji kdysi chytili. Před týdnem jí ale Virakan vzkázal, že by se měla více zapojit do společenského života hnízda a cestu na povrch (výhradně s doprovodem dalších antavitů) jí přímo doporučil.

„Dlouho se tomu vyhýbat nemůžeš,“ řekla Drue.

„Ještě se na to necítím,“ zamumlala Yola. Při představě, že by jí nějaký opilec v baru zase nechtěně stáhnul paruku, ji poléval studený pot.

„Kebris slíbil, že na tebe dá pozor,“ zakřenila se Drue.

„Proč Kebris?“ zamračila se, ale překvapená nebyla. Kebris jí nadbíhal permanentně. Vůbec nerozuměl slůvku „ne“. Byl okouzlující a vtipný tam, kde Yola jen bručela a mračila se. Na její odmítání nereagoval, a stále tvrdil, že jednoho dne ji svým šarmem udolá. Yola poslední dobou vážně docházela k názoru, že by mu možná mohla dát šanci. Nikdy neměla „normální“ vztah. Všechno co o této oblasti života věděla, ji naučil Kevanan. Byla si vědomá toho, že její vnímání sebe samé, stejně jako chápání vztahů, je pokřivené a špatné.

Drue na ni zamávala řasami. „Chceš, aby tě pozval Landon? I to se dá zařídit. Bratr by byl u vytržení…“

„Hlavně by měl radost, že Kebris dostane košem,“ uchechtla se Yola.

„Taky je můžeš mít oba dva,“ řekla poťouchle Drue. „Proč ne? Vždyť je to sranda. Můžeš jich mít na každém prstu pět. Teda až na Yze,“ ohradila se. „Protože ten je můj.“

Yolu při představě, jak se o ni oslňující a přeslazený Kebris přetahuje s iniciativním a bezprostředním Landonem, přešla veškerá chuť k jídlu.  Kdyby byla na jejím místě Drue, asi by si to užila. Ale ona o nic takového nestála, popravdě ji to děsilo. Po zkušenostech s Kevananem byla na takové manýry alergická. Neumí a nechce se chovat jako koketa.  Před vchodem do jídelny se od Drue odpojila a řekla: „Nezlob se, ale dnes už něco mám.“ Věděla, že jí to Drue neuvěří. Je jich tu všeho všudy třiatřicet, z toho polovina mimo Cevisan. Kdyby si dala schůzku s někým jiným, Drue už by to věděla.

Drue stáhla rty do úzké linky. „Nechápu, proč se tomu bráníš. Kebris je kus.“

Yola nechala Drue za sebou a zamířila do pozorovatelny. Byl nejvyšší čas nakrmit démona své posedlosti. Dennodenně se až s morbidní naléhavostí potřebovala ujistit, že Kevanan Buzzoa je dostatečně daleko a že se neblíží k Cevisanu. Vždycky, když si ověřila, že je Heribides daleko, nesmírně se jí ulevilo. Nastřádaná úzkost a napětí z ní spadly. Jako kdyby si vzala další dávku nějaké drogy.

Podzemní sál zabíral bezmála polovinu minus druhého podlaží. Kromě nejmodernější vivanské monitorovací techniky, skenerů, obrazovek a projekčních krychlí, se tu nacházela i magická zrcadla a pohotovostní rychlozdviž na povrch pro stromisty, kdyby vyvstala náhlá potřeba se přemístit. Letmo pozdravila antavity u poštovního bazénku. „Čekáme zásilku zbraní z  Mirroy,“ pochlubil se kdosi.

Yola netrpělivě zabručela, když u monitoru, u kterého většinou sedávala, našla Seena. Všimla si, že Kameňák právě prohlíží statistiku jejích úkonů. „Hledáš něco konkrétního?“ zeptala se.

Obr se k ní otočil. Jeho drsné rysy se stáhly nevolí. „Stahuješ si hlášení našich sond a sleduješ pohyb lodí pořádkových sil Systému. Za uplynulý týden celkem desetkrát.“

„No a?“ opáčila.

„Proč to děláš? Nikdo tě tím nepověřil.“

„Chci vědět, ve kterém sektoru operuje Heribides 12,“ přiznala.

Kameňák ukázal k baterii tří největších obrazovek ve středu sálu. „Flotilu Systému sledujeme u kóje dva. Loď Heribides hlídáme přednostně. Pusť to z hlavy a přenechej to povolaným. Už sem prostě nechoď. Zakazuju to.“

„Proč?“ vybafla. Nikomu to nepřiznala, ale od chvíle, co nechala vybouchnout servisní kapsli, žila v napětí z děsivé představy, že ji Kevanan najde. Její pocity byly iracionální a ona to dobře věděla. Přestože věděla, že tady v hnízdě je v bezpečí, pokaždé sebou poplašeně trhla, když jí něco Kevanana připomnělo. Onehdy dostala hysterický záchvat, když odněkud z chodby zaslechla sladce lepkavé melodie teduikanské produkce. Přesně takovou hudbu Kevanan zbožňoval. Hodně jí pomohlo, když Virakan zrušil její izolaci. Jakmile ji vpustili do pozorovatelny a ona měla možnost si ověřit, že Heribides je v současnosti od Cevisanu světelná tisíciletí daleko, alespoň na chvíli se cítila lépe. A nesmírně ráda si tuto skutečnost ověřovala znova a znova. Nejlépe denně.

Obrova tvář ztuhla v kamennou masku. „Ještě jednou tě načapám šmírovat Heribides a dám tě zavřít. Soustřeď se na úkoly, které máš.“

Yola bojovala s pocitem hanby, do kterého ji Seen manipuloval. Mrzelo ji, že ho špatně odhadla. Často spolu mluvili a zdál se být docela fajn. Probírali vivanské zvyky, mluvili o politice i o umění. Celé týdny žila v dojmu, že s obrem vychází lépe než dobře. Dokonce to vypadalo, že jí ten neruda trochu nadbíhá. A teď vidí, že ji sledoval jen z profesionálního zájmu. Pochopila, že Kameňák jí nevěří ani nos mezi očima.

„Potřebuju mít jistotu, že mě Kevanan nehledá,“ přiznala schlíple. „Co je na tom zlého?“

Kameňák se ušklíbnul: „Pozorovatelna je jediným místem v hnízdě, odkud by ses za určitých okolností mohla s Kevananem kontaktovat. Tak nám neměj za zlé, že se nám nelíbí, když se tu pořád potloukáš…“

Zaraženě na něj hleděla. „Nám?“

„Veliteli a mně,“ upřesnil s nepřístupným výrazem Seen.

Tak ne, že jí jen nevěří. Oni si navíc myslí, že se snaží je všechny zradit. Před očima se jí roztančila rudá kola. Tohle nesnese! „Chci mluvit s Virakanem!“ vyjekla. To co mu řekne, si za rámeček nedá! Musí mu jasně vysvětlit, že jak ji takový přístup uráží.

„To bych ti neradil,“ řekl komisně Kameňák. „Právě se vrátil z mise. A to mívá náladu pod psa.“


Těžké ocelové dveře velitelovy kanceláře se odsunuly dřív, než na ně stačila zabušit. Asi má na chodbě kamery. Taková paranoia jí připadala směšná. Vletěla dovnitř.  V šeru svítila jediná lampa. Čekala, že ho najde za stolem, ale válel se na kanapi pro návš

Pokračování povídky na:

 

O vlas (druhá část)

#povidka

avatar
2000