Ivana Holzbachová – Jídlo a sci-fi

Jídlo a pití má ve sci-fi postavení značně okrajové. Nebereme teď v úvahu ty situace, v nichž – podobně jako v pohádkách – požití nějaké látky vede k podstatné změně nějakých lidských vlastností. Vzpomeňme na jablka a hrušky, po kterých lidem narůstají nebo mizí nosy nebo rohy, případně na maso, po jehož požití člověk získává nepřirozené schopnosti – např. rozumí řeči zvířat. Pro získání podobných schopností má sci-fi jiné – “vědecké” postupy a tak se v ní těžko můžeme shledávat s takovýmto spojováním příjemného s užitečným.

Jídlo je ve sci-fi většinou fyziologickou a kulturní záležitostí a jako takové je velmi rozmanité. Rozeznáváme-li ve sci-fi celou škálu děl od utopie a distopie (a spoustu děl buď nezařaditelných nebo se pohybujících někde mezi), pak stejnou takovou škálu najdeme mezi stravovacími návrhy postav, které do tohoto žánru patří.

Jako příklad lze použít třeba způsob jídla ve Star trecku. Na jedné z lodí pozdější generace existuje přístroj, který je s to syntetizovat z hmoty jakékoli jídlo. Její posádka si může dovolit největší lahůdky a protože je to posádka složená z různých druhů hominidů, patří k vyjádření zdvořilosti i to, že se její členové pokoušejí navzájem si „národní“ speciality vyměňovat, takže čas od času vidíte na talíři Pozemšťana různá kroutící se potvorstva, která v divákovi vzbuzují nelibý pocit, i když se uklidňuje vědomím, že on to přece nemusí jíst. V každém případě tento způsob stravování má být jedním z důkazů tolerance, kterou se hvězdná federace snaží rozšiřovat po celém vesmíru – byť někdy způsoby, které v nás vzbuzují různé analogie.

Na druhé řadě pomyslného žebříčku objevíme různé výživné roztoky, z nichž čerpají životně důležité látky třeba lidé v Matrixu, nebo jiných fantazií založených na představě, že celkem nezáleží na tom, co jíme, hlavně, že nás to udrží živé a že k prospěchu jednotlivce poslouží i to, že bude klamán o estetických a chuťových stránkách potravy. Ještě o kousíček níž spadá film, který jsem bohužel viděla tak dávno, že si už nepamatuji jeho název. Tam lidé požívali jakési suchary, které byly vyráběny z proteinů získaných z těl jejich mrtvých spoluobčanů.

Někde na půl cesty se pohybuje třeba Neffovo Milenium, líčící prototyp “čidikta” (zkomolenina z chemical addict), který “patřil k tzv. chemické generaci. Odmítal jakoukoli potravu organického původu, živily ho jen tablety energetické, vitamínové a samozřejmě narkotické” (Milenium I, Praha 1992, s. 24) “Páchl jako vybombardovaná továrna na yperit. Konal na sobě chemické pokusy a přesvědčil se, že jen olovo mu může uškodit. Odtud jeho přezdívka Píbí.” (Milenium III, Praha 1995, s. 29). Nutno přiznat, že ostatní postavy románu, který se koneckonců odehrává téměř v naší době, se stravovali spíše naším způsobem a poměrně velkou roli v jejich stravovacích návycích hrála tekutina zvaná whisky.

Odmyslíme-li si tato rezidua našeho století, můžeme konstatovat, že příklady, které jsem zde uváděla, spojuje snaha získávat potravu co možná racionálně. Do tohoto trendu spadají dokonce i ty případy směřující k utopickému extrému našeho žebříčku, nudné „rajské utopie“, kde se lidé živí biopotravinami, které neobsahují škodlivé látky a kterých je pro všechny dost. Mohou to ovšem dělat jen proto, že zvládli demografickou explozi (nebo s ní jejich autoři vůbec nepočítali).

Vyjdeme-li z toho, co bylo uvedeno, vidíme, že v oblasti sci-fi v…

Pokračovat ve čtení: http://www.phil.muni.cz/fil/blok/katedrovy_kost_2004/holzbachova.html

avatar
2000